V nějaké debatě o postavení české ekonomiky se vyjádřil snad každý, což nepochybně odráží její důležitost. Současně však stav této debaty odráží schopnost mnoha diskutujících vyslovovat silné názory hlavně díky tomu, že se nenamáhají (často toho ani nejsou schopni) seznámit se byť i s elementárními fakty. Jedním z rysů, které to ilustrují, je často „příběh o montovnách“, které prý české ekonomice dominují. Subjekty působící v české ekonomice, primárně samozřejmě firmy, nevyhledávají vysokoškolsky vzdělané (drahé) pracovní síly a místo toho hledají nekvalifikované pracovní síly pro zachování technologicky zaostalých výrob. Problém této teze je v tom, že toto tvrzení o české ekonomice prostě neodpovídá elementárním faktům. A to už po hezkou řádku let.

Graf využívající data Českého statistického úřadu vyjadřuje, jak v české ekonomice v jednotlivých čtvrtletích meziročně, tedy v porovnání se stejným čtvrtletím minulého roku, přibývají nebo ubývají pracovní místa. Souvislá černá čára zachycuje vývoj celkové zaměstnanosti. Je-li černá čára nad nulou, pracovní místa přibývají, ekonomika většinou v takových případech roste, je-li pod nulou, klesají. Tato změna je pak na grafu pomocí různobarevných sloupců rozložena dle jednotlivých kategorií vzdělání těch, kteří ta pracovní místa získávají. Sloupce nad nulou pak vyjadřují přírůstek zaměstnaných v dané vzdělanostní kategorii, pod nulou úbytky. Smyslem meziročního srovnávání stejných čtvrtletí spočívá samozřejmě v tom, že vylučuje sezonní efekty. Po prázdninách vždy přibývají na pracovním trhu noví absolventi vysokých škol a maturanti, v zimě se nestaví atp. Graf přitom zachycuje vývoj mezi léty 2001 a 2018.

Podívejme se tedy, jak pracovní místa česká ekonomika vytváří (a likviduje). Pokud jde o celkovou zaměstnanost, graf odráží tři období propadu, velmi mírný propad zaměstnanosti během minirecese v roce 2001, v podstatě v rámci normálního cyklu ekonomiky běžný pokles zaměstnanosti v období let 2002–2004 a masivní propad zaměstnanosti na počátku velké recese 2008–2011, následovaný mimořádně nízkými přírůstky či stagnací počtu zaměstnaných do roku 2015. V tomto období ovšem ještě příjmy zaměstnanců negativně ovlivňovaly tehdy typické, byť v grafu nezachycené „kurzarbaity“. Na konci roku 2015 pak začíná zaměstnanost skutečně robustně růst, což vede k tomu, že v přítomnosti vykazuje česká ekonomika dlouhodobě nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropské unii.

Rozklad na jednotlivé kategorie ovšem příběh o české ekonomice jako v zaostalosti zachovávané montovně vylučuje. Začněme s vysokoškoláky, u kterých je přírůstek pracovních míst vyjádřený tyrkysově modrými sloupci nad nulou. Na grafu není žádný tyrkysový sloupec pod nulou, během 18 let zachycených na grafu nikdy nedošlo k meziročnímu poklesu pracovních míst vysokoškoláků. Jen v jediném kvartálu roku 2003 zvýrazněném zeleným oválem pak pozorujeme stagnaci. Česká ekonomika tedy v posledních 18 letech generuje pro vysokoškoláky pracovní místa „jako divá“, minirecesí či velkých recesí nedbajíc. Je přitom evidentní, že tyrkysové sloupce představují většinu přírůstků a jejich váha v posledních deseti letech vůči předchozímu období stoupla.

Vynechejme nyní z hlediska „příběhu o montovnách“ vcelku neutrální skupinu středoškoláků s maturitou zobrazenou fialovými sloupci. Dvě skupiny „kandidátů montoven“, zaměstnance se středním vzděláním bez maturity a zaměstnance se základním vzděláním, zobrazují zelené a hnědé sloupce. Z grafu je zřetelné, že plocha zelených a hnědých sloupců pod čarou převyšuje plochu nad čarou, počet pracovních míst pro tyto vzdělanostní skupiny v naší ekonomice tedy dlouhodobě a významně klesá. Zelené sloupce nad nulou odrážející přírůstek zaměstnanců se středním vzděláním bez maturity pozorujeme pouze po recesích způsobujících propady nezaměstnanosti. Jde přitom o přírůstky nedostatečně kompenzující předchozí úbytky. Přírůstky zaměstnaných se základním vzděláním odražené hnědými sloupci nad čarou pak na grafu nenajdeme ani po všech propadech ekonomiky. Došlo k nim pouze v obdobích 2006–2007 a pak zhruba od konce roku 2015. V obou těchto obdobích pak jde o přírůstky evidentně marginální, neschopné kompenzovat předchozí masivní propady zaměstnanosti. V obou případech jde o období postupně vrcholící spotřebitelské poptávky a prosperity. Stojí i za to si všimnout, že k těmto přírůstkům dochází na počátku milénia během období posilování kurzu a během velké recese či po ní, v období rostoucích spekulací o ukončení intervencí a potom posilujícího kurzu.

Podíváme-li se na celkové počty zaměstnanců podle jednotlivých vzdělanostních skupin, máme dnes především díky poklesu nezaměstnanosti zhruba o 600 tisíc víc zaměstnaných než na počátku milénia. Zaměstnanců jen se ZŠ je ale víc než o třetinu (zhruba o 150 tisíc) méně, se středoškolským bez maturity (většinou tedy vyučených) asi o desetinu (200 tisíc) méně. Na straně přírůstků zaměstnanců s maturitou je dnes zhruba o 13–14 % (tedy zhruba o 250 tisíc) více a zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním máme dnes skoro dvojnásobek, tedy zhruba o 700 tisíc více. Stojí snad i za zmínku, že přírůstek vzdělanějších složek zaměstnanců o necelý milion samozřejmě nelze vysvětlit ani růstem rozměru českého úřednictva, ani zaměstnanců státu vůbec. A pokud jde o nízký podíl platů na přidané hodnotě, lze uvažovat o dvou vysvětleních, která jsou v souladu jak s pozorovanými údaji o struktuře zaměstnanosti, tak i dalšími statistikami: čeští zaměstnanci, ale i odbory jsou při mzdovém vyjednávání opatrní a jistotu pracovních míst si váží více než jinde. To vysvětluje nejen pozorovatelný nižší růst mezd na vrcholech ekonomických cyklů, než lze pozorovat v jiných ekonomikách, ale i během většiny oněch takřka dvou dekád pozorovatelnou nižší nezaměstnaností u nás než v jiných posttransformačních ekonomikách. Mají-li si tedy řici o přidání, je k tomu potřeba skutečně vysoká míra jistoty práce, a tedy i nižší nezaměstnanost než kdekoli jinde.

Druhý zdroj vysvětlení lze hledat v dlouhodobě rostoucí váze průmyslu u nás. Nejsme montovna, ale s velkou rezervou jsme nejprůmyslovější ekonomikou EU. Průmyslová produkce vyžaduje větší váhu fyzického kapitálu než služby – a tento kapitál se k nám dostal a byl zafinancován z větší části zvenčí. Máme také díky tomu mezi posttransformačními ekonomikami dlouhodobě nejvyšší zahraniční investice vzhledem k jakkoli měřenému rozměru české ekonomiky. Jenže vlastník, investor si u fyzického kapitálu také vyžaduje výnos, větší podíl na přidané hodnotě. A náš investor je stále většinou z ciziny. Což samozřejmě neznamená, že dnes víc než další fabriky bychom nepotřebovali víc sídel vedení korporací u nás působících, víc vývojových kapacit a víc českých vlastníků. Leč to už jsou jiné příběhy, než je ten o montovnách.

Vrátíme-li se však ke vzdělanostní struktuře zaměstnaných, dlouhodobě se mění vzdělanost populace i struktura zaměstnanosti k lepšímu. Jediná období zvratu tohoto trendu jsou spojená s prosperitou, stabilním či posilujícím kurzem a vrcholící kupní silou spotřebitelů. Pracovní místa pro ty nejméně vzdělané skupiny občanů tedy nevznikají v obdobích poklesů kurzu, ale v obdobích vrcholící poptávky českých spotřebitelů. Lze tedy také spekulovat, že spíš než v továrnách vznikají tato pracovní místa ve skladech velkoobchodů i hypermarketů, za pokladnami a pulty obchodů a ve službách. Ono to také s využitelností nekvalifikované pracovní síly v moderním výrobním procesu není valné. Plakáty ve výlohách super- a hypermarketů hledající nové zaměstnance nám to mohou připomenout. Nebyli bychom v tom koneckonců také žádnou výjimkou, takto je tomu ve většině vyspělejších ekonomik.

Pohled na vývoj struktury zaměstnanosti za posledních takřka 20 let tedy příběh o „zemi montoven“ pohřbívá. Dost hluboko. Což ale samozřejmě neznamená, že ve „volné debatě“ o české ekonomice nebude žít věčně díky příspěvkům naštvaných dabatérů vesele ignorujících fakta. K emočnímu uvolnění to možná někomu pomůže, k větší prosperitě nás ale tato skazka nedovede.