Když už se Literární noviny dostaly do podtitulku tohoto textu, je třeba upřesnit, že je míněn týdeník obnovený na jaře 1990, nikoli zcela zbytný časopis téhož jména, jenž se v těchto dnech dočkal eutanazie po dlouholeté agonii. Vladimír Karfík (88) ony polistopadové Literárky po celá devadesátá léta vedl. Pisatel těchto řádků, jak zní neškodné klišé, měl čest pracovat v redakci složené z výrazných individualit (Cieslar, Karpatský, Lopatka, Machonin, Rut, Wernisch…) po celou Karfíkovu éru; odešel krátce před jejím koncem. Tolik ke střetu zájmů.

Doktor Karfík vypadal mladě tenkrát, to jest krátce před svou šedesátkou a v letech po ní, nějaký recept na vitalitu tělesnou i duševní má, jak patrno, dodnes. Přestože už dosáhl věku opravdu kmetského, je dosud činný v literárním provozu, například v Penklubu. Dvě knížky, jež čtenářům předkládá, prokreslují lidský i profesní profil této nepominutelné osobnosti českého písemnictví 20. a 21. století.

Svazek nazvaný titulem básnické sbírky Jiřího Šotoly Co a jak (její recenze je do souboru zařazena) ukazuje Karfíka jako suverénního literárního kritika: pozorného čtenáře a poučeného i důvtipného interpreta děl řady básníků a prozaiků, především českých, od Seiferta přes Koláře, Hrabala, Škvoreckého, Šiktance, Suchého... po Grušu a Wernische. Jan Šulc tvrdí v doslovu, že tu pisatel nevystupuje „jako kritik tvrdý, nesmiřitelný a přísný“, což je pravda daná výběrem. Je ovšem mocen i polohy, jež tu není zastoupena, příkladem budiž šaldovsky nemilosrdný soud nad prózou Evy Štolbové Přetlak (1991). Čteme texty publikované v 60. letech a na počátku další dekády, později už pro Karfíka, politicky nepohodlného, byla tuzemská oficiální média uzavřena, zbýval knižní a časopisecký samizdat, ba i slavné Tigridovo Svědectví. Odtamtud je do knihy záslužně zařazen výtečný esej Padesátá, sedmdesátá, napsaný uprostřed husákovské „normalizace“ (1979). Autor v něm obdivuhodně přesně předvídá vývoj a zcela klidně, jako člověk jistý si svou pravdou, říká: „Vyřazení spisovatelé existují stejně jako dřív a jsou stále součástí organismu české literatury. I ti, kteří emigrovali, píší a vydávají za hranicemi, i ti, kdo zůstali doma, píší, ale nevydávají knihy, protože nesmějí. Není to v tomto půlstoletí první emigrace ani první exkomunikace českých spisovatelů. Vždycky se do kultury vrátili, i když nejednou až po smrti. Proč by tomu dnes mělo být jinak?“ Je tady i dost kritik z let polistopadové svobody, z připomenutých Literárních novin i odjinud. Teprve vydáním této čítanky má Karfík – řečeno názvem knihy jeho generačního druha Jiřího Opelíka – jakžtakž „uklizený stůl“.

Svůj lidský příběh vypravuje kritik v bibliofilii nazvané Malé curriculum, hned první věta inspirovala titulek této recenze: „Kdo přichází podél Ohře od Loun do Koštic, nemůže minout velký poutač Karfíkův dvůr na boční zdi jednoho ze statků. Z Koštic pocházejí patrně všichni předkové tohoto jména.“ Sledujeme, jak se stalo, že si hoch z českobudějovického předměstí, dítě napůl městské a napůl venkovské („Dodnes cítím vůni brzy ráno posečeného jetele a teplo, když jsem se z pole vezl zavrtaný do čerstvého krmení“), zvolil bohemistická univerzitní studia, po nichž se ocitl, ne však hned, v literárněvědném ústavu, odkud musel uprostřed života, lehce po čtyřicítce, odejít jako jeden z „nesocialistických živlů“. Živil se pak jako čerpač ve Stavební geologii či strážný v Loretě. Tomu předcházela sovětská invaze 21. srpna 1968, jež Karfíka zastihla v redakci Literárních listů. Jeho líčení událostí je důležitým doplňkem pamětí Milana Jungmanna Literárky – můj osud (1999), kde je to vše podrobněji, ale maličko jinak.

Pěkná knížka se neobešla bez chybiček, leč spíš roztomilých než závažných (Martin Kabát, správně Kabátník, Bohumil Havránek, ve skutečnosti Bohuslav, Saská Kamenice, jenže kontext ukazuje na Českou...). Díky za ty vzpomínky. A ovšem za kritiky.

Vladimír Karfík: Co a jak. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec, 258 str.

Vladimír Karfík: Docela malé curriculum. Vydali Josef Vinklát a Josef Janáček, Liberec, 94 str.