Bylo by na světě o hodně lépe, kdyby sociální sítě znemožnily přispívání v pozdních nočních hodinách anebo ho aspoň podmínily souhlasem střízlivé a příčetné osoby. Asi výstižněji, než měl v úmyslu, to minulý týden ilustroval místopředseda ODS a poslanec Evropského parlamentu Alexandr Vondra.

Pan Vondra je slávista, já rovněž, jakkoli asi o hodně vlažnější. Po utkání o postup do Ligy mistrů s dánským Midtjyllandem byl pan Vondra do hloubi duše otřesen a znechucen tím, že o koncích nadějí Slavie rozhodla nesmyslně přísně nařízená opakovaná penalta (tu první slávistický geroj Ondřej Kolář chytil), po instrukci od italského videorozhodčího ji nařídil slovinský soudce. I já byl zklamán a pobouřen. Na rozdíl ode mne ale pan Vondra píše na Twitter a neváhal tak promptně učinit. „Slavie je mi dneska upřímně líto. Zaříznul ji slovinský rozhodčí. Vždycky jsem říkal, že Slovinci dokážou být oportunistický svině. Viz například chování k turistům tranzitujícím do Chorvatska. Dneska se to zas potvrdilo...“

Upoutalo to značnou pozornost - jak překvapivé. Ano, fotbal je mimo jiné náhražka války, výseč života, v níž je aspoň v určité míře možné ventilovat emoce, které jsou ve veřejném prostoru jinak tabu - třeba zuřivou loajalitu k vlastní skupině (klub, stát, národ) a averzi a opovržení vůči skupině jiné. Tuhle loajalitu i averzi lze ve světě fotbalu vyjadřovat i způsobem, který by byl jinde třeba nepřípustný (i když to taky má svoje meze). Když angličtí fanoušci křičí na belgický tým „You’re French and you know it!“, člověk se tomu od srdce zasměje a ocení, že se jim pár slovy podařilo urazit hned dva rivaly. Od královny při návštěvě Bruselu by taková slova asi působila trochu nepřípadně. Twitterový účet docela významného politika, usilujícího ovlivňovat českou zahraniční politiku, se nalézá daleko za hranicemi té „fotbalové výseče“, v níž jsou fotbalové emoce tolerovány a vítány. Mnoho uživatelů dávalo pod Vondrovým statusem najevo, že jeho slova vnímají jako naprostý „úlet“. V debatě s jedním z nich Alexandr Vondra argumentoval tím, že oportunismus Slovinců řešil už v devadesátých letech s prezidentem Havlem. Jasně, je přece známá věc, že VH chtěl pozměnit svoje slavné heslo na „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, akorát ve Slovinsku to nepůjde, tam vždycky vyhrají oportunismus a svinstvo“.

Jeden uživatel v žertu nadhodil, že adekvátní reakcí na slovinskou „zradu“ by bylo odstranění úprav, které na Hradě provedl Josip Plečnik. To se samozřejmě nabízí. Bylo by ale možné zajít ještě o kousek dál – na Slavii se přece kromě Slovinců provinili ještě Italové (kdyby Ital nezahlásil, Slovinec by neodpískal) a těch by se vymazání Plečnika z centra české státnosti nijak nedotklo. Lepší by v tom ohledu byla anexe Terstu, města formálně italského, k němuž ale mají silný vztah i Slovinci a dost jich tam žije. Z logistického hlediska by to byla trochu náročnější operace, v cestě českým vojskům by stálo Rakousko. Ale možná by se Rakušané rádi přidali, mají pro to ostatně svoje důvody.

A ještě k té penaltě. Moje rozhořčení se převrátilo v převelice hořkou satisfakci. Já to totiž říkal a psal už před lety, že video fotbalu moc neprospěje. Pro diváka, který v kopané vnímá taky vyjádření dramatu života, představoval rozhodčí sílu osudu – nevyzpytatelného a někdy taky nepřejícího nebo rovnou zlovolného, slepého, někdy taky spravedlivého. Ne ale dost nebo aspoň tolik, aby se na to dalo spolehnout. Tu skutečnou spravedlnost mělo přinést video. A taky ji přineslo. Jenomže je to spravedlivost stroje, z řetězu utržený „právní pozitivismus“, který nekorigován lidským úsudkem přikládá na fotbal-život mechanicky metr, umožňuje ho bezduše rozpitvávat ze všech úhlů, měřit ofsajdy na milimetry... A výsledkem stejně může být nějaká velká nespravedlnost (ano, Kolář pravidla drobounce porušil, pískat se to ale nemělo – jenomže i kdyby se sudí na to video podíval, penaltu by asi musel nechat opakovat). Úkolem dobrého soudce je někdy taky přivřít oči – v soudní síni i na fotbale. Pod knutou videa se to ale dělá těžko. Od nespravedlnosti osudové jsme dospěli k nespravedlnosti bezduché a byrokratizované. To jsme si pomohli.