Se Zuzanou Brikciusovou o Chartě, exilu a Andreji Babišovi

Když po mně něco moc chtějí, tak se vzepřu

Se Zuzanou Brikciusovou o Chartě, exilu a Andreji Babišovi
Když po mně něco moc chtějí, tak se vzepřu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zuzana Brikciusová mi vždy připomínala postavu ze secesních obrazů z vídeňské kavárny, kam ovšem patří. Je vídeňsky šarmantní, občas prostořeká a přímočará. Kdysi dávno v Čechách byla nejmladší chartistkou, pak odešla do Rakouska, ke si vzala Eugena Brikciuse, básníka života a animátora společnosti. Občas se vrátí do Čech a je z toho rozruch.

Zuzano, co tě utvářelo do podoby, v níž se nalézáš?

Já jsem vyrostla v klasické česko-rakousko-židovské rodině, jejíž zbytky tehdy ještě v Praze existovaly. Češkou byla v té rodině máma, ale i ta se naučila česky až ve škole. Rodině velel dědeček s babičkou, babička byla Rakušanka, módní návrhářka z Vídně, dědeček byl z německy mluvící židovské rodiny, vystudoval v Paříži, byl to odborník na látky a koberce, později po válce učil anglicky, německy, francouzsky a uměl skvěle latinsky, což mu uznal i Evžen. Za války byl v koncentráku, protože byl tedy židovského původu, babička ne. Díky tomu, že se odmítla rozvést, tak mu zachránila život, protože se Židy z napůl árijských manželství se zacházelo jinak. Oni před válkou žili v Ústí nad Orlicí, kde byla velká textilní fabrika, dědeček tam byl prokuristou. Babička tam přijela z Vídně, aby tam navrhovala úpletovou módu, což byl tehdy velký hit. Tak se do sebe zamilovali, svatbu měli v roce 1933 ve Vídni.

Takže v pravém roce…

Ano, ale Hitler byl teprve v Německu. Pak se vrátili do Ústí na Orlicí, které bylo napůl německé, Němci tomu říkali Wildenschwert. Oni také mluvili doma německy. Když pak ale přišel Hitler až sem a zabral Sudety, tak babička na protest poslala mámu do české školy, přitom ona, chudák, předtím mluvila doma samozřejmě taky německy. Tohle myslím v sobě mám taky, že když se po mně něco chce, tak se vzepřu. Na dědečkovu rodinu těžce dolehl holocaust. Rodiče šli do Terezína, kde oba velmi brzo zemřeli. Jeho bratr Ernst byl sionista, pořád se připravoval, že odjede do Palestiny, nakonec umřel i se svým synem při pochodu smrti na jaře 1945. Sestra Marianne byla komunistka, ta byla v koncentráku od roku 1940, ovšem jako politická, možná kdyby neumřela na tyfus ve čtyřicátém čtvrtém v Osvětimi, tak by přežila. Dědeček se z koncentráku vrátil s podlomeným zdravím, uvažovali o tom, že by odjeli do Austrálie, ale na takovou dalekou cestu prý nebyl perspektivní, a do německy mluvících zemí nechtěl. To babička by se do Vídně ráda vrátila… No, zůstali v Čechách, v Praze.

Jak na tebe mluvili doma, když jsi byla malá?

Babička německy, dědeček většinou taky, já jim odpovídala většinou česky, bylo to takové zvláštní, řekla bych schizofrenní. Mluvit německy bylo tehdy v Praze poněkud na pováženou. Dědeček vždycky když nastupovali do tramvaje, tak řekl: Und jetz kein Wort… Oni se i přede mnou trochu drželi zkrátka, když mluvili o něčem háklivém, přecházeli do francouzštiny, a když mluvili německy, tak pro slovo Žid používali francouzské slovo le juif, já si říkala, co to je to lžuíf? A když jsem se ptala, tak mi říkali, ale nic, to je „živ a zdráv“… Moc kamarádů jsem taky neměla, což se úplně nezměnilo. No, byli to úžasní lidi, s dojetím a láskou na ně myslím. Evžen si dědečka nesmírně oblíbil, babička zemřela a nesměla jsem jí přijet ani na pohřeb.

Oni se s Evženem poznali?

Ano, dědeček se dokonce dožil ještě pádu komunismu, umřel v devadesátém roce. Jezdil za námi do Vídně, to jako penzista mohl.

Mluvíš o rodině své matky, co otcova strana?

O té nic nevím. Tu jsem vlastně neznala. Moji rodiče se rozešli, když mi byly čtyři roky, tím otcova stopa v mém životě končí. Uměl prý dobře tančit jive, tím na mámu zapůsobil, ona byla vyhlášená krasavice a tanečnice. Nevydrželi spolu víc než pár let. To bylo jiné niveau. Ono to nedělá dobře, když se vezmou lidi z úplně jiných milieu. Mužskou stránku zcela zastoupil dědeček. Víš, co bylo zajímavé? On rozhodně nebyl žádný komunista, ale pokaždé mě mírnil, když jsem dávala najevo, jak mě štvou Rusáci. To vždycky říkal, Zuzele, třeba bychom tady bez nich nebyli, to oni osvobodili Osvětim…

A jaký byl další vývoj mladé dívky? Jak jsi se dostala k undergroundu a závadové mládeži?

Tak různě… To už jsem se začala kamarádit s různými zajímavými lidmi, třeba s Tondou Křičkou, to byl syn hudebního skladatele Jaroslava Křičky. Člověk se v šestnácti sedmnácti letech seznamuje velmi rychle. Další můj kamarád byl Honza Kindl, který hrál s Pavlem Zajíčkem ve skupině DG 307, tak jsem se skamarádila s Mejlou Hlavsou a vůbec s touhletou partou, která se pak krátce nato proslavila.

To už byli Plastic People dost slavní, ne?

Myslím tím, než měli před procesem, po němž pak vznikla Charta.

Byla jsi tedy členka undergroundu?

To bych ani neřekla. Jo, měla jsem dlouhé vlasy, ale to holky obyčejně měly. Kouřila jsem, ale pivo jsem moc nepila, když tak jsem si dala sklenku vína nebo kávu, tehdy samozřejmě s lógrem. Spíš jsem se zajímala o věci a pořád jsem četla. U nás se doma pořád četlo.

Do Ječné k Němcovým jsi chodila?

Občas. Jednou jsme tam měli se Zbyškem Sionem, to byl taky můj kamarád, namířeno, ale předtím jsme se stavili u Šupů, ale on šel stylem dva kroky vpřed, dva vzad, takže jsme tam málem nedošli. Ale se Starým, tedy s Jiřím Němcem, jsem se spřátelila až pak ve Vídni.

Chartu jsi podepsala, když ti bylo osmnáct… To ti to nikdo nerozmluvil, že si tím hodně komplikuješ život?

To by mě asi nikdo tehdy nepřesvědčil. Já ji chtěla podepsat, ale v roce 1977 jsem musela počkat ještě rok, než mi bude osmnáct. Takže jsem ji podepsala v roce 1978, to už jsem věděla, co to znamená.

No právě… Co na to říkali doma?

Dědeček trochu kroutil hlavou a říkal Mein Gott…, jak tohle dopadne? Ale s Chartou jinak souhlasil a fandil jí.

Tehdy jsi studovala?

Studovala jsem obor společné stravování… To bylo tak, že máma se podruhé provdala, vzala si kolegu z práce, takového vysokého fešáka, a on dostal nabídku odejít pracovat do Maroka. Ale mě si vzít nemohli, tak jsem musela do dětského domova ministerstva zahraničí do Miletína u Hořic. To bylo dost hrozné, ale holt to jinak nešlo. A abych se z toho domova dostala zpátky do Prahy, tak jsem se přihlásila na společné stravování. Přilákala mě němčina, která tam byla důležitým předmětem. Pak jsem tam i doučovala německou výslovnost ředitele školy, který mě podržel, když se provalilo, že jsem podepsala Chartu.

To tě pustili k maturitě?

Kupodivu ano. On to ten ředitel, jmenoval se, myslím, Kopčil, estébákům vyložil nějak tak, že chce, abych odmaturovala, a jelikož to nebyl jenom řadový straník, tak to prosadil. Byl hodný.

Byli lidé, kteří Chartu podepsali, ale domluvili se, že to zatím nezveřejní.

Pro mě to nepřicházelo v úvahu. Já ji chtěla podepsat se vším všudy.

Ještě k tomu undergroundu… Přece jen se mi jevíš z trochu jiného materiálu.

To je fakt. Mně byli vždycky spíš než beatnici bližší třeba Brod, Kafka, Meyrink, Werfel, Torberg, autoři, které jsem znala z rodiny. A pak mě s nimi seznamoval Tomáš Pěkný (1943–2013), další důležitý člověk mého života. Byl vzdělaný, kritický, ohromně vtipný a hrozně krásný… To se ani nedá říct, co to bylo za osobnost. Jeho maminka byla Židovka, on se narodil 8. května 1943. První roky života ho museli schovávat i s bratrem u jeptišek… Pro mě bylo normální, že se přátelím se staršími lidmi, třeba s Ivanem Dubským. Nebo s Karlem Neprašem, ten říkal: Ty budeš mít hrozně blbý stáří: polovina z tvých kamarádů bude po smrti a druhá si tě nebude pamatovat. To se stalo.

Měla jsi nějakou představu, jak tady budeš žít? Předpokládám, že v oboru společné stravování jsi moc perspektivu neviděla…

To máš pravdu. Chtěla jsem se vzdělávat a zároveň jsem věděla, že určitě budu s člověkem, který bude nutně z té společnosti exkomunikovaný. S tím jsem byla smířená. Ale věděla jsem, že tomu nemůžu vystavit dítě, které jsem přitom mít chtěla. Ale byla jsem rozhodnutá žít spravedlivě. I dědeček říkal, že tady nemám šanci. Tak jsem šla v roce 1982 pryč. To už jsem tu opravdu nemohla vydržet. Nemohla jsem sehnat ani žádnou práci, vyhrožovali mi, že mě obviní z příživnictví. Do Vídně jsem přijela 21. srpna 1982, tam mě na nádraží čekal Zbyněk Benýšek. A ten mě za dva týdny seznámil s Evženem.

A hned se jste spolu začali chodit...

Ano, i když on si měl tehdy brát nějakou Velšanku, se kterou se seznámil, když byl na studiích v Londýně. Kvůli mně holt na tu svatbu nedorazil...

Do Evžena se zamilovával kdekdo.

Ano, ženy, ale i muži. Tomáš Pěkný jednou řekl, že ti, co na sebe dbají, se zamilují do Evžena, ti, co na sebe dbají méně, se zamilují do jeho ženy. Evžen je, a říkám to jako jeho manželka, výjimečná bytost. Evžen přistupoval ke všem stejně otevřeně, ten má hned každého rád, je mu všechno jedno, ten si ve své absolutní slušnosti byl sebou tak jistý, že jeho urazit nemohl nikdo. Evžen nepatřil nikam. Ten byl vždycky sám za sebe. Takových lidí si vždycky společnost cení a čeká, co udělají. Protože přinášejí události. Kde byl Evžen, tam se vždycky něco dělo. To se cenilo. Člověk šel tehdy do hospody, aby si užil. To bylo pódium a divadlo. Všichni byli extrovertní. A někdo to vedl, případně předal na chvíli jiným, aby si odpočinul. Takový byl ještě třeba Karel Nepraš, Ota Slavík, Honza Šafránek, Ivan Dubský… Samozřejmě taky Magor, ten ale jinak. To jméno mu dal ostatně Evžen.

Co alkoholismus?

To patřilo k věci. Z přísného pohledu byli všichni alkoholici. Ale tehdy se to tak nebralo. Ke stáru to většina začala brzdit. I Evžen.

Z Prahy jste se neznali?

Vlastně jenom letmo. Evžen odjel do Vídně přede mnou. To byla tehdy hrozná rána, když se Praha loučila s Evženem, protože celá ta společnost věděla, že ztrácí někoho strašně důležitého. Magor říkal, že Praha měla tehdy dva skutečné tvůrčí intelektuály, Jiřího Němce a Evžena. S oběma jsem pak měla ve Vídni co do činění. Jednou, to už jsme měli malého Evženka, se Evžen, tedy jeho otec, zapomněl tři dny u Starého na Schönnbrunnerstrasse, tak jsem vzala Evženka za ruku a zazvonila a Starý mi řekl, Zuzano, víš, k čemu je otec? – To tedy nevím. – Aby mu dítě mohlo před spaním políbit ruku. – No právě. A k tomu neměl Evženek už tři dny příležitost!

Rakousko bylo zemí českému exilu zaslíbenou. Nebo ne?

Já jsem se tam cítila vždycky skvěle. A do konce života nepřestanu být vděčná kancléři Kreiskému, že udělal to velkorysé gesto a nabídl všem signatářům Charty 77 politický azyl. Já jsem se tam ale necítila jako typický český exulant, díky rodině jsem měla tak trochu pocit, že tam patřím, a taky jsem uměla německy, i tím jsem se poněkud odlišovala. Takže moje „integrace“ byla snazší. Ani jsem se tam s Čechy moc nestýkala. Kolikrát jsem byla v Nachtasylu, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky.

Změnilo se Rakousko za ta léta, co tam jste? Jak jako exulanti pohlížíte na rakouskou otevřenost vůči migraci?

Jistě se změnilo, to je normální. V roce 1982 jsem přijela do politického ráje. Protože doma s dědečkem jsme poslouchali Radio ö1 – Mittagsjournal, byla jsem im Bilde, tedy v obraze. Kancléř Bruno Kreisky pro mě byl a bude ten nejúžasnější politik, prezidentem byl humanista Rudolf Kirchschläger a velký společenský vliv měl tehdy skvělý kardinál Franz König. Byla to selanka. V Československu jsem odmítla jít k volbám, ale jako Rakušanka jsem šla volit ráda. Rakousko bylo vždy otevřené, už od šestapadesátého, když přišli Maďaři, pak v osmašedesátém přišli Čechoslováci, v devadesátých letech přišli Jugoslávci a Kreisky pozval i gastarbeitry z Turecka. Ta poslední vlna, před šesti roky, se nezvládla pořádně dosud. Turek, u kterého kupuju maso a zeleninu, mi tuhle řekl: Pomalu už tu nejsme ani doma. Je to fakt, město se mění před očima, a i když Angela Merkelová prohlásila, že islám do Evropy patří, tak v téhle dimenzi si to už moc nemyslím.

Co jsi tam dělala? Byla jsi zaměstnaná?

Samozřejmě. Učila jsem na vojenské akademii, v jazykové škole Berlitz, na Lidové vysoké škole, všude možně. Brala jsem cokoli a dřela jako pes. Pracovala jsem i v Greenpeace. Pořád jsem něco překládala nebo tlumočila. Taky jsem vedla kurzy české literatury, třeba jsem zasvěcovala rakouské důstojníky do povídek Jaroslava Haška, Milana Kundery nebo Josefa Škvoreckého. Mimochodem, nedávno jsem si po letech znovu přečetla jeho Mirákl, to je úžasná kniha, tam je o Češích všechno. Já sama jsem se loni stala postavou jako z Haškovy povídky Zrádce národa v Chotěboři. Dovolila jsem si požádat premiéra této země o pomoc. Ten mě přijal a pomohl mi. Až pak jsem na vlastní kůži zjistila, kolik tu je stále kádrováků.

Není divu, že to mnoho lidí překvapilo. A to nepříjemně.

Podívej se, mě život v demokratickém Rakousku naučil respektovat výsledek voleb, ostatně o svobodné volby mi vždycky šlo. Tak to holt někdy bývá, že to dopadne jinak, než bychom chtěli. Babiš prý podepsal jako pracovník zahraničního obchodu nějaký vázací akt u StB, to neomlouvám, ale mě zajímá, jestli tím někomu konkrétně ublížil. A o tom jsem ještě nic neslyšela. Co já mám co soudit? Když jsem za ním šla, tak jsem měla dvě otázky. Zaprvé mě zajímalo, jestli má sociální cítění. A druhá moje otázka byla, jaký má vztah k Izraeli. A víš, co mi řekl? Paní Brikcius, já myslím, že lidi nemají být chudí, protože pak se ani bohatí lidé nemůžou mít dost dobře, a nakonec to pro všechny vždycky špatně skončí. A pokud jde o Izrael, tak já jsem nikdy neměl s Izraelem nejmenší problém, naopak je to země, ke které mám velmi blízký vztah. Tyhle odpovědi se mi líbily. A ještě dodal: Víte, já opravdu nikomu neublížil, nebyl jsem udavač a na to, že jsem byl v komunistický straně, pyšnej nejsem.

Hm, to je dojemné. Chápeš, že tím mnoho lidí nepřesvědčíš? O co tam ale tehdy vlastně šlo?

On to takhle vážně řekl a znělo to pro mě věrohodně. O co vlastně šlo? Bývalý ředitel Národní galerie mi chtěl znemožnit vystavit úspěšnou výstavu Charta Story v lipském muzeu Landesgeschichtliches Museum a po ukončení dvouleté expozice, na kterou dostal sponzorský dar, chtěl všechno nechat zlikvidovat. Nikdo mi tehdy nepomohl a nebylo na koho se obrátit. Vydalo by to na detektivku. Napsala jsem tedy premiérovi, výstavu znal a nepochopil, proč by se měla zničit. Charta Story podpořil, a tak byla v Lipsku úspěšně vystavena…

26. září 2020