KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Jaký to byl báječný svět! Gorbimu k narozeninám

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Jaký to byl báječný svět! Gorbimu k narozeninám

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dnes je to k nevíře, ale byly doby, kdy se svět začal hýbat k lepšímu. Kdo to zažil, vzpomíná na to dosud s úžasem a vděkem. Byly to časy, které se dají asi těžko mladším vysvětlit. Prostě v těch letech se začalo lidem i v zemích, kde to nebylo běžné, volněji dýchat. Nebo aspoň nadějněji.

Začalo to nenápadně a nějakou dobu to ještě trvalo, ale na konci padaly zdi a byly volné hranice a pak i odchod vojsk, která tam měla být na věčné časy. Vděk za to patří samozřejmě více lidem, ale na předním místě určitě tomu, který se včera dožil devadesátky, Michailu Gorbačovovi čili Gorbimu.

Jeho zásluha spočívá především v tom, že se mu vlastně nepodařilo podniknout to, oč se velmi upřímně snažil. Sovětský svaz byl v první polovině 80. let strašlivým kolosem, který se zdál nepovalitelným a opravdu na ty věčné časy. V Polsku (já ho slyšel od Adama Michnika) se vyprávěl vtip: Jsou prý dvě možnosti, jak se podrobené země sovětského bloku mohou stát opět svobodnými a nezávislými: přirozeně, nebo zázrakem. Přirozená cesta je ta, že se otevřou nebesa a z nich na koni a ve zlaté zbroji sestoupí sv. archanděl Michael a archanděl Gabriel a v čele vojska andělů svedou vítěznou bitvu se Sověty. A druhá je zázračná, tedy absurdní: že Rusové odejdou sami.

Kdo by si představil, že Rusové odejdou sami? A proč by měli? Až na opravdu pár výjimečných mozků (disident Andrej Amalrik v knize Přežije SSSR rok 1984?, ale to bylo považováno za sci-fi) si nikdo nedovedl představit, že by to mohlo být jinak a že by vláda ponurých a nemocných starců naznačovala, že impérium je ve fázi agonie. Po Brežněvově smrti v roce 1982 nastupuje do Kremlu čekista a šéf KGB Andropov a již tak tuhé pronásledování disidentů a svobodomyslných lidí ještě zesílí. Vypadá to, že konfrontace se Západem jde do terminální fáze, Rusko cení zuby, jsou sice prohnilé a jde z nich zápach, ale o to větší děs.

A pak se stane ten mirákl. Andropov a po něm další stařec Černěnko umírají a najednou se objevuje ten energický chlapík se skvrnou na kulaté lebce. Nejdřív to tak nevypadá, ale za chvíli svět nepřestane vycházet z údivu. Sovětský tajemník působí normálně, lidsky, sympaticky. Má švih, ba kouzlo: a jeho žena Raisa je dokonce svým způsobem krásná a elegantní. Toho by se od Rusů nikdo nenadál. Dosud nad tím člověk žasne.

Paradoxem je, že Gorbačovova dějinná role spočívala v tom, že prohrál, ba přímo že jeho úsilí skončilo debaklem. On nechtěl Sovětský svaz oslabit, natož aby ho přivedl k zániku, on ho chtěl posílit. Jeho „perestrojka“ byla pozoruhodným dramatem, jež mělo rysy grotesky, absurdity i heroismu. Gorbačov chtěl zachránit řád tím, že demontoval jeho opěrné sloupy, následkem čehož se systém zcela zřítil. Možná že jiný typ vůdce by kolem sebe zuřivě kopal, a když by viděl, že jde ke dnu, snažil by se tam stáhnout ostatní. Gorbačovův stát šel ke dnu, ale on dal ostatním svobodu. Díky tomu se i v téhle zemi, ba právě v téhle!, dalo pak žít třeba tak, že na to člověk může v dnešních časech s úžasem vzpomínat. Na to, jaký to byl báječný svět.

3. března 2021