KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA

Prý jsme přišli o Angelu strážnou

KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA
Prý jsme přišli o Angelu strážnou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po nepředstavitelných šestnácti letech od včerejška Angela Merkelová není spolkovou kancléřkou. Nejdůležitější politickou židli Evropy po dámě z východoněmeckého Braniborska přebírá Olaf Scholz z Hamburku. Scholzova vláda sociálních demokratů, Zelených a liberálů bude svým složením, ale hlavně programem naprosto západoněmecká. O Merkelové se mezi českými zájemci o zahraniční politiku vytvořila shoda, že pro nás Středovýchodoevropany byla ona požehnáním jak svou znalostí střední Evropy, tak i schopností se do nás „postkomunistů“ vcítit.

Angela Merkelová skutečně za mlada s krosnou na zádech procestovala východní blok včetně Sovětského svazu, dostala se takto s přáteli a napůl ilegálně do odlehlých oblastí Kavkazu. Dodnes mluví lépe rusky než anglicky. U nás je dobře známo, že počátkem 80. let strávila několik měsíců v Praze na Akademii věd, z té doby jí uvízly v paměti zlomky konverzační češtiny a obrázky z výletů na jižní Moravu.

Merkelová má slušný přehled o dějinách včetně české reformace, samozřejmě i husitství. Ctí Václava Havla, v druhé půlce vládnutí používala jako své neoficiální krédo Havlovu větu: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne – ale že to má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Tu větu jí dodal východoněmecký evangelický farář a politický vězeň Rainer Eppelmann.

A teď přichází reálpolitická otázka: Pokud budeme bilancovat, co z té empatie v kancléřském úřadě máme? Odpověď je, že téměř nic. Merkelová možná vstupovala do vysoké politiky jako člověk z Východu a tím i outsider, který svět vidí trochu jinak, nově, s vyvinutějším citem pro svobodu a její ohrožení. Projevovala se jako větší atlantistka, než byl v německé politice standard, na rozdíl od jejího velkého předchůdce v čele CDU Helmuta Kohla u ní byla postrádána oddanost Evropské unii. Nesdílela západoněmecký iracionální strach z jaderné energie, který má přímé dopady i na naši současnost a na naše dnešní ceny energie.

Ale už v roce 1998 – jako ministryně na tehdy nevýznamném ministerstvu pro životní prostředí – se musela domestikovat. Tehdy šlo o domnělou aféru radioaktivity kontejnerů, v nichž se z Německa vozil jaderný odpad do Francie na další zpracování. Naměřené hodnoty sice byly vyšší než norma, ale nižší než radioaktivita, která vyzařuje z trochu lepších ručních hodinek. Merkelová zprvu upřímně nechápala, proč ten povyk, a proč dokonce někdo žádá její demisi. Odtud zřejmě vede přímá linka k březnu 2011, kdy po tsunami, které poničilo jadernou elektrárnu Fukušima v Japonsku, kancléřka na vlastní pěst otočila v přístupu k jaderným elektrárnám a rozhodla se pro jejich postupné odpojování. Poslední německé reaktory jdou ze sítě za rok touto dobou a je to jeden z hlavních důvodů toho, proč dnes máme v Evropě stále dražší energie a proč ve střední Evropě roste riziko blackoutu.

O dramatické změně kurzu energetické politiky se Merkelová pořádně neporadila ani s patřičnými grémii ve vlastní straně, natož s vládami sousedních zemí. Od Lubomíra Zaorálka pochází postřeh, že českou vládu (seděl v nich s přestávkami od roku 2014) sice s německou vládou formálně spojovalo speciální partnerství, v Praze se nicméně o rozhodnutích, která na Českou republiku mají přímý dopad, stejně dozvídali až z novin. To se týká především migrační krize, další etapy v adaptaci Angely Merkelové na priority západoněmeckého mediálně-politického komplexu. Od září 2015 její kabinet tlačil v evropských institucích na tzv. uprchlické kvóty poté, co kancléřka neměla nervy udělat na hranicích to, co v uplynulých týdnech praktikovalo na své východní hranici Polsko. V říjnu 2015 následovala dosud jediná úspěšná vzpoura východního zázemí Německa, známého také jako Visegrádská čtyřka. Po vzpouře následovalo šest let démonizace visegrádských zemí, především Maďarska a Polska. Politizaci ústavního soudnictví v obou zemích kritizují z Německa, kde je přitom vliv politiky na jmenování soudců v kostce stejný nebo vyšší a kde ústavní soud řídí donedávna významný poslanec CDU Stephan Harbarth. Kancléřka té démonizaci pasivně přihlížela, v lepším případě.

Scholzova koalice se na rozdíl od vlád Angely Merkelové vyznačuje tím, že vlády Visegrádu kartáčuje přímo. Prý na uspokojivém vyřešení sporných bodů, které má Evropská komise s Varšavou a Budapeští, závisí i vyplácení peněz z pandemického fondu obnovy. Fakt je, že takto brutálně se kancléřka, jejíž dědeček byl mimochodem Polák a ke konci první světové války bojoval proti Německu v řadách polských legií, nikdy nechovala. Možná to od ní byla prostá slušnost, možná historický cit, nejspíš kombinace obojího. Ale směr byl už za ní stejný jako dnes – zastrašit politicky odlišné vlády v EU a silou prosazovat takové projekty, jako je uhlíková neutralita, bez ohledu na náklady a bez ohledu na stesky chudších členských zemí na východě Unie. Když teď Angela Merkelová odchází, je to, jako kdyby se na bitevním poli zvedla mlha. Bude lépe vidět.

9. prosince 2021