O tom, co hrozilo Sněžce, kdyby tehdy vyhrál Hitler

Křesobor – perla z roztrženého náhrdelníku

O tom, co hrozilo Sněžce, kdyby tehdy vyhrál Hitler
Křesobor – perla z roztrženého náhrdelníku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Z velké výstavy Slezsko – perla v České koruně, kterou v roce 2006 připravili polští a čeští kunsthistorici (za Čechy Vít Vlnas) a která tehdy zalehla Valdštejnskou jízdárnu díly gotickými, manýristickými a barokními, mi zbyl v knihovně asi pětikilogramový katalog. Dá se s ním posilovat, lisovat byliny, anebo v něm listovat a plánovat si cesty do Slezska.

A tak jsem měl už léta připravenou cestu do místa, které se v tom katalogu nápadně často opakovalo, dokonce v části, jež se týkala baroka, převládalo. To jméno znělo povědomě a česky, Křesobor. Ovšem v Čechách (ani na Moravě) by ho člověk nenašel, a když jsem si teď dělal malý průzkum, kde asi leží, nevěděl nikdo. Je to dost podobné s jiným, česky hodně znějícím jménem, poutním místem Vambeřice, které se klášteru Křesoboru v něčem podobá, určitě v tom, že leží hned za hranicemi a že kdysi, před těmi třemi sty lety, bylo s českou stranou mnohem propojenější, než je teď, vlastně by se dalo říct, že to byly kousky Čech přesunuté za hranice do Slezska, respektive u Vambeřic do Kladska, které není součástí Čech jen omylem.

Jenže vazby duchovní pominuly, protože čas velkých náboženských poutí, kdy se chodilo do Vambeřic (jako tam zamlada chodila budoucí babička Boženy Němcové), skončil, stejně tak pohasla sláva a lesk klášterů, jako byl za baroka ten křesoborský: pruský stát sekularizoval kláštery už v roce 1810: bylo to podobné jako „u nás“ za Josefa II., ale v Prusku se to už nevrátilo. Zůstalo však umění, které je hmotné a žije a trvá dál, i když už dost jinak, než jak si to baroko představovalo. Tehdy, na přelomu 17. a 18. století, se slezský Křesobor s cisterciáckým klášterem stával jedním ze dvou tří nejdůležitějších duchovních center Dolního Slezska, ale i přilehlých Čech, jednou z perel, které se pak pro nás někam zakutálely a my si teď už jenom můžeme představovat, jak asi ten náhrdelník vypadal.

Jmen má to místo dokonce pět: vedle Křesoboru se mu dá říkat taky Křešov, což v novější dějepisné literatuře převládá (třeba v Čornejově husitském svazku paseckých Velkých dějin), nebo taky Grýsov, což souvisí s německým názvem Grüssau, které neslo do roku 1945. Polsky se jmenuje Krzeszów a leží sedm kilometrů od Kamenné Hory (viz minulý díl). Z ní mi měl jet autobus, ale byla sobota, nebo se v Polsku jízdní řády neberou vážně, no prostě autobus nejel a dva Poláci, co tam čekali taky, jen mávali rukou, že to se stává, a šli pryč. Tak jsem tam dojel taxíkem, takovým papamobilem, největší luxus výpravy. Celou cestu bylo možné hledět na vzdálenou, ale dobře patrnou palici Sněžky, která byla bílá a vypadala velmi studeně. Od taxikáře jsem se dozvěděl, že Hitler měl po vyhrané válce v plánu snížit Sněžku čili Schneekoppe, nevím, jestli jenom o kus, nebo třeba o polovinu, nebo ji celou vybagrovat, aby bylo prý v kraji tepleji. Tomu jsem se dost podivil a několikrát se zeptal, jestli jsem tomu dobře rozuměl, ale ten dobrý muž (dal mi jako Čechovi slevu) mě ujišťoval, že Němci už měli plány, a že když si Němci něco usmyslí, tak to udělají. S tím jsem opatrně souhlasil a víc se do debaty nepouštěl. Hledal jsem pak, jestli se o tom někde na internetu něco píše, zatím jsem nic nenašel, tak to beru jako projev fantazie nového místního obyvatelstva. Ale bůhví, třeba na tom něco je.

Ale teď už zase o Křesoboru. Je to nádherné místo. Nádherné, malebné i impozantní. Krajina jako někde v Alpách, kdyby se jim tam snížily kopce. A já měl štěstí, že ta krása ještě vynikla, když malebné údolí, ve kterém je klášter zasazen, zalil třpytivý jas milosrdného slunce, které nějak obešlo Sněžku. Jediné, co kazilo dojem, byly polské novostavby, ale to se nedá nic dělat. U nás jsou ještě horší. Historické budovy jsou ale krásně opravené, což je asi hlavní.

Klášter tady založila slezská kněžna Anna Česká rok po tragické bitvě u Lehnice (1241), kde jí Tataři zmasakrovali manžela Jindřicha II. Pobožného: mrtvolu poznali jen podle toho, že měl na jedné noze šest prstů. Do zdejších hvozdů pozvala k odlesnění a spiritualitě benediktinské mnichy z Opatovic v severních Čechách, které po sto letech vystřídali cisterciáci, ale vazeb s Čechy se Křesobor už nezbavil. Anně České se v Polsku hezky říká Przemyślidka, protože byla dcerou Přemysla Otakara I., tedy (starší) sestrou naší svaté Anežky, se kterou nikdy nepřestala udržovat kontakt a s níž vedla vlídný konkurenční boj v milosrdenství a zbožnosti. Je to taková slezská obdoba Anežky, jen ještě není svatořečená.

Důležité místo to bylo ale samozřejmě především pro slezské Piastovce, tu dynastii, která si postupně rozdělovala Slezsko do řady údělných knížectví, až postupně skoro všichni vymřeli, takže v polovině 14. století už bylo skoro celé Slezsko součástí Koruny české. Poslední, kdo vzdoroval Janu Lucemburskému, byl svídnicko-javorský kníže Boleslav II., kterému se říkalo Malý, neboť byl – překvapivě – nevelkého vzrůstu. A tento Bolek, jak se mu též říká, leží tady v Křesoboru pod gotickým sarkofágem v Mauzoleu slezských Piastovců. To je krásný sál přiléhající k chrámu Nanebevzetí Panny Marie, kde jsou pohřbeni někteří slezští panovníci: jiní leží v Lubuši/Leubusu nebo ve Vratislavi. Teprve když tento Bolek v roce 1368 zemřel, byl slezský klenot v koruně kompletní, což předtím stvrdila svatba Karla IV. s Bolkovou neteří Annou Svídnickou… Já bych tady tu složitou historii tak nerozepisoval, kdybych si v mauzoleu před sarkofágem malého Piastovce, zahaleného znakem se slezskou orlicí, znovu neuvědomil tu provázanost obou zemí: vždyť v jaké jiné zemi jsou panovníci pohřbeni v sále, kde se o hlavní oltáře dělí patronka Slezska svatá Hedvika s patronem jiné, ale jak jen možno nejbližší země, svatým Václavem? Obraz, jak je kníže vražděn svým bratrem, namaloval bavorský malíř Scheffler na začátku 18. století, kdy svatováclavská orlice ještě s tou slezskou sedávaly těsně vedle sebe.

Křesoboru ale vládne vznešený barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie s průčelím jako někde ve Španělsku. Po pravici má krásně opravenou prelaturu, po levici další barokní kostel svatého Josefa. Ten byl hlavním místem kultu Ježíšova pěstouna v Českém království. Chodili sem otcové, kteří si nevěděli rady se svými dětmi, a prosili zprvu svým otcovstvím zaskočeného Josefa, který jak známo nejdřív s velkou nedůvěrou hleděl na Mariino těhotné břicho, aby jim pomohl. Tak i já vstoupil do chrámu, ovšem nejdřív zaplatil vstupné, a pak myslel na své otcovství, které, jak to bývá, je lepší v předsevzetích než v realizacích. Průvodcem mi byly nástěnné malby Michaela Willmanna, toho slezského Rubense (nebo Rembrandta?), jak se o něm někdy píše. A tento Willmann, jenž celý kostel vymaloval výjevy z Josefova života, byl sám dobrým otcem svého nevlastního syna, malíře a spolupracovníka Jana Kryštofa Lišky, otcova pokračovatele. Oba jsou jak slezští umělci, tak čeští, rodina žila střídavě v Praze a ve Vratislavi, i když nakonec oba víc působili ve Slezsku, kde vedle Křesoboru vyzdobili klášter Lubuš/Leubus u Vratislavi.

Z Čech sem ale ambiciózní opati pozvali dva další vrcholné umělce, sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa a malíře Petra Brandla. Brokoff má být autorem několika soch na průčelí, Mojžíše a svatého Řehoře, což mají být jeho poslední práce před smrtí (1731), po něm ve velkolepé výzdobě chrámu pokračoval český sochař a řezbář Antonín Dorazil, který se v Křesoboru usadil a vedl tu sochařskou dílnu. Petra Brandla údajně křesoborský opat vytáhl z vězení pro dlužníky v Hradci Králové a dovezl ho sem, aby jim vytvořil hlavní oltářní obraz, monumentální Nanebevzetí Panny Marie (1732). Nic většího už geniální bohém Brandl nenamaloval. Pár let nato (1735) umřel vyhozený na hnůj před jednou krčmou v Kutné Hoře. Možná ještě propíjel poslední peníze z Křesoboru.

Na autobus zpátky do Kamenné Hory jsem už nespoléhal. Byl jsem domluven se svým dobře informovaným taxikářem.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

9. června 2021