Odkaz českého literárního samizdatu v jedné knize

Všechno, co potřebuješ, je průklepák

Odkaz českého literárního samizdatu v jedné knize
Všechno, co potřebuješ, je průklepák

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Samizdat byl univerzálním produktem sovětského systému. Kam se dostal, tam zavedl represivní cenzuru – a vznikl samizdat. Rusům vděčíme i za to slovo: běžně se uvádí, že ho poprvé použil v roce 1949 básník Nikolaj Glazkov (1919–1979), ale potřeba šířit informace bez cenzury je samozřejmě starší, asi odvěká. Za první „samizdat“ v totalitním státě se má dopis moskevského patriarchy z roku 1919, v němž protestoval proti bolševickým zločinům. Takže by se dalo říct, že slavíme sto let. A ještě jedna zajímavost: to slovo se nepoužívalo v Polsku, pro hrdé Poláky byl nepřijatelný jeho ruský původ, říkali „publikace druhého oběhu“. A ty byly v 80. letech už byl tak rozšířené, že velká část společnosti už nečetla ani nic jiného, takže to byl vlastně „první oběh“. 

Takové poměry v socialistickém Československu nikdy nenastaly. Jiří Gruntorád, sloup českého samizdatu a jeho archivář, říká, že počet lidí, kteří se k samizdatu dostávali, se dá počítat spíš v promile než v procentech, spíš tedy v desetitisících než ve statisících. Výjimkou se stali Černí baroni, jejichž čtenáři však nebyli typičtí recipienti samizdatu.   

Ony nijak ohromující počty měly své důvody, především silné represe zvláště v 70. letech, kdy nejen za opisování, ale i za vlastnění padaly i několikaleté tresty. A pak také dostupnost: samizdatových publikací bylo omezené množství, desítky, maximálně stovky kusů, což bylo spíš výjimečné a platilo to pro pozdní období: odhaduje se, že samizdatové Lidové noviny, kterých redakce „vydávala“ až 600 kusů, si lidé zkopírovali na cca 10 tisíc kusů. Ale zásadně platilo, že pokud neměl člověk svůj zdroj, mohla se k samizdatu naprostá většina obyvatel jen těžko dostat. Hlavním pracovním nástrojem českého samizdatu byl a zůstal až do konce mechanický psací stroj (domácí Consul), k němu uhlový kopírovací papír a dvanáct průklepových papírů, průklepáků… Doporučovalo se podložit je při čtení bílým papírem. Když to chtěl vydavatel mít hezčí, použil šest kancelářských papírů, další kopie už byly nečitelné. Cyklostyl, který byl schopen vyrobit stovky kopií, a jeho modifikace (např. lihový ormig) byly od německé okupace zakázané a jejich držení trestné – na rozdíl od psacího stroje, tak daleko jako v Rumunsku nebo v Albánii u nás komunisté nešli. 

Pochopitelně, ona ilegálnost patřila k věci. Samizdat bez rizika už není skutečný samizdat. Riziko skončilo v prosinci 1989. Za definitivní (doufejme) tečku za čs. samizdatem by se dal označit krátký článek Václava Havla napsaný 13. 12. 1989. Jmenoval se Goodbye samizdat a vyšel v prvních tištěných Lidových novinách. Končil slovy: „Vítej, tiskárno, vítejte, noví čtenáři, vítej, svobodo!“

Samizdat je tedy v této zemi už skoro třicet minulostí. A každá minulost má dvě fáze: jedna je, když po ní zůstávají vzpomínky přímých účastníků, druhá, když je to už zcela historie bez reálných svědků. Jsme někde uprostřed. Tedy v situaci, kdy je pravá chvíle věci ještě zachytit, najít pro ně svědky a svědectví a ta utřídit, kategorizovat a umístit do systému. 

To se stalo díky rozsáhlé publikaci Český literární samizdat 1949–1989, kterou na sklonku roku vydal kolektiv pod vedením literárního historika Michala Přibáně z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Má 612 stran a váží jeden a půl kilogramu. Obsahuje stostránkovou studii, která pojmenovává téma ze všech stran, a hlavně přes tři sta podrobných a fakty nabitých hesel a v rejstříku přes přes pět tisíc osob. A mnoho jedinečných fotografií.

Nejde o tuctovou příručku ani o povinné plnění grantu. Toto je maximálně výstižné, dalo by se říct „osudové“ zachycení jevu, který měl svou, doslova, v napětí prožívanou podobu. V níž nešlo totiž „jen“ o literaturu, ale právě i o život, o jeho hodnoty a smysl. Protože, a to bylo právě na samizdatu podstatné: byla to oblast, do které vstupovali lidé s nějakým přesvědčením a s nějakým rizikem. Nejen jako autoři – ti vlastně, když se to tak vezme, nebyli tak důležití –, ale jako editoři, redaktoři, přepisovačky (byly to většinou ženy, neboť jsou šikovnější), vazači, distributoři a nakonec čtenáři. Samizdat byl společenstvím lidí, kteří se nemuseli znát, a často se v zájmu konspirace raději neznali, ale přitom měli hodně společného. Především potřebu podniknout krok ke svobodnému projevu a odvahu přinést pro to třeba i nějakou oběť. Ta sice mohla být rozdílná, měnila se v čase a v razanci a zdaleka ne všechno režim trestal, ale to nikdo vlastně nevěděl předem.  

Cyklostyl, na kterém se v 80. letech minulého století rozmnožovaly Informace o církvi. - Foto: Jan Zatorsky

   

Během čtyřiceti let komunistického režimu se samizdat vyvíjel a proměňoval se i režim, i když, jak stojí v úvodu, „základní kameny své kulturní politiky nikdy principiálně nezměnil“. Jeho prologem byly ojedinělé publikace za protektorátu (podle terminologie Martina Machovce „presamizdat“), který někdy i přímo personálně pokračuje po únoru 1948 („protosamizdat“). Zřejmě hned první literární sborník je literárně mimořádně zajímavý surrealistický básnický almanach Židovská jména, který vzniká v roce 1949 po seznámení Egona Bondyho a Janou Krejcarovou a který hned v sobě nese inverzní a provokativní náboj. Ten si surrealistická odnož české literatury nenechá nikdy vzít a ponese jej až do konce ilegality. Represivní padesátá léta nejsou právě ideální dobou pro vydávání ineditní literatury, která se spíš šíří v úzkých spřátelených kroužcích (Jiří Kolář, Josef Škvorecký, Bohumil Hrabal, šestatřicátníci…). Tuhý režim přechází v šedesátých letech v mírné tání a prostor pro literární možnosti dříve umlčených se na čas pootevře a vyraší na konci oněch let, exploduje v roce 1968 – a pak spadne klec. Nastává normalizace, zlatá doba českého samizdatu.  

Naprostá převaha hesel v knize Český literární samizdat zastupuje samizdatové edice, časopisy a sborníky ze 70. a 80. let, přičemž početní křivka stoupá ke konci normalizace, kdy již existují desítky a desítky nejrůznějších „projektů“, většinou efemérních, periferních i zcela obskurních, typický je hojný počet k undergroundu se hlásících part, ale samozřejmě i podniků důležitých – třebaže také undergroundových. Na začátku však čerstvě zakázaní (a seriózní) spisovatelé řeší, co dál, takže se toho ujme Ludvík Vaculík, který v roce 1972 založí Edici Petlice, asi nejdůležitější značku ineditně (Vaculík sám dával přednost tomuto slovu) vydávané české literatury: do roku 1989 vydá na čtyři stovky titulů, beletrie, publicistiky, memoárů… Vaculík de facto vytvoří archetyp českého přežívání svobodné literatury v nesvobodě. Nabídne zakázaným literátům útočiště, stará se o jejich texty, motivuje je, obstará technické záležitosti a hotové knihy distribuuje, roznáší je po „pochůzkách“. A zároveň, a to je pro něho jako spisovatele asi nejdůležitější, o tom píše. Sama činnost samizdatového nakladatele mu přináší téma, které zapojuje do své osobité reflexe doby.

Vaculíka brzy následuje Václav Havel s Edicí Expedice a další: Jan Vladislav a František Kautman s edicí Kvart, Jaromír Hořec s Českou expedicí, Jiří Müller v Brně, Drahoslava Janderová a Sergej Machonin, Jiří Gruntorád a jeho Edice Popelnice, ve které vydá 120 titulů – v roce 1980 je za to na čtyři roky uvězněn. Po Chartě 77 se samizdat stává přirozeným komunikačním prostředkem opozice a vzniká logistické centrum (hbitá Jiřina Šiklová) spojené s exilem (spolehlivý Vilém Prečan). Ale to neznamená, že všechen samizdat je chartovní. Pod větším či menším policejním dotíráním anebo i zcela v tichosti a oproštěnosti si lidé mimo centra opisují, vydávají své oblíbené, ba přímo milované autory, kteří neprojdou komunistickou cenzurou: jako třeba na Plumlově Ladislav Šebela dílo Jana Čepa nebo Jaroslav Erik Frič texty Jakuba Demla či Josefa Floriana. Vedle intelektuálně založeného pražského (a brněnského) ústředí kolem časopisů Obsah a Kritický sborník vzniká silná proletářská konkurence v časopise Vokno, za který je jeho vydavatel František Stárek dvakrát odsouzen na dva a půl roku. Ivan Jirous mezitím ve Valdicích píše Magorovy labutí písně, které Jiří Gruntorád pronese pod jazykem z vězení, a když pak jsou otištěny v několika samizdatových periodikách, je jasné, že český samizdat je jedním z vrcholných projevů novodobé české kultury.

Ta tlustá kniha, kterou Ústav pro českou literaturu vydal, to po třiceti letech dosvědčuje. Pamětník v ní může listovat, vzpomínat, mnohé si ujasňovat a upřesňovat a často s překvapením zjišťovat neznámá fakta, osoby a souvislosti. Těm mladším třeba naznačí, že nejlepší je, když se člověk o něco musí sám snažit. 

 

Michal Přibáň a kol.: Český literární samizdat 1949–1989. Edice, časopisy, sborníky. Academia a Ústav pro českou literaturu AV ČR, 612 str.

2. února 2019