Woodrow Wilson a jeho místo v dějinách

Naivní spoluzakladatel Československa

Woodrow Wilson a jeho místo v dějinách
Naivní spoluzakladatel Československa

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Současné kácení soch a všeobecný ikonoklasmus za Atlantikem se dotýká i České republiky. Nejen že na pražském Žižkově byla posprejována socha Winstona Churchilla, ale v nemilost upadl i další světový státník s pomníkem v Praze. Řeč je o americkém prezidentu Woodrowu Wilsonovi, jehož jméno nese pražské hlavní nádraží a jehož socha (opět) stojí v parku před ním. Je u nás vzpomínán především jako člověk, jenž zásadně přispěl ke vzniku Československa. Jenže ve Spojených státech byl označen za nenapravitelného rasistu. Tlaku na vymazání Wilsona podlehla nakonec i Princetonská univerzita, kterou v letech 1902 až 1910 jako rektor vedl. Přejmenovala proto Školu veřejných a mezinárodních věcí (předtím Škola Woodrowa Wilsona, nyní Princetonská škola) a jednu z rezidenčních kolejí.

Je pravda, že Wilson byl rasista, a to i pokud přihlédneme k jeho době. Částečně za to mohla jeho výchova. Narodil se v roce 1856 ve Virginii do rodiny presbyteriánského pastora Josepha a jeho manželky Jessie, většinu dětství však prožil v Georgii. Jeho rodina využívala otroky, a když vypukla americká občanská válka, Wilsonovi byli nadšenými podporovateli Konfederace. Joseph dokonce krátce sloužil jako kaplan v konfederační armádě. Sám Wilson tvrdil, že jeho první vzpomínka se váže k době, kdy si hrál před domem na zahradě a slyšel kolemjdoucího znechuceně oznámit, že Abraham Lincoln byl zvolen prezidentem a že přichází válka. Obdiv ke Konfederaci tak Wilson zdědil.

Částečně se však Wilsonův rasismus mohl opírat i o jeho světonázor. Tento muž bývá řazen k historickým progresivistům. Ti na rozdíl od jejich moderních jmenovců byli na přelomu 19. a 20. století přítomni jak v Republikánské, tak v Demokratické straně. Jejich cílem bylo řešit problémy industrializace, urbanizace, imigrace a politické korupce. Byli přesvědčeni, že zlepšení společnosti lze dosáhnout vědeckými metodami, kdy posílený stát prostřednictvím expertů ve státních úřadech bude řídit zemi ke světlým zítřkům. Z tohoto období pochází řada reforem. Některé pozitivní, jako volební právo pro ženy nebo zpřísnění bezpečnosti práce, některé diskutabilní, jako zavedení prohibice. Jenže v té době mezi přední vědecké teorie patřil i sociální darwinismus a různé rasové hierarchie, mezi progresivisty se tak našel nejeden rasista.

Příkladů Wilsonova rasismu je mnoho. V době, kdy vedl Princeton, zařídil, aby nebyl přijat jediný černoch, přestože ostatní elitní školy je již přijímaly. Segregoval americkou státní správu, během jeho období v úřadě bylo zavedeno přikládání fotografií k přihláškám o práci ve vládě, aby se zabránilo zaměstnávání Afroameričanů. Poprvé nechal v Bílém domě promítat film. Tím bylo Zrození národa, významný snímek z hlediska filmové techniky, zároveň ale propaganda Kukluxklanu.

Američtí konzervativci však začali Wilsona nenávidět již dlouho předtím, než se ocitl v hledáčku dnešních aktivistů. Kromě jeho rasismu mu vyčítají jeho diktátorské tendence. Byl to Wilson, kdo v americké politice jako první prosadil vnímání ústavy jako „živé“, tedy její interpretaci ne podle textu, ale podle momentálních potřeb. Nelíbil se mu systém „brzd a protivah“, rozhodování via Kongres považoval za pomalé, chtěl moc centralizovat a koncentrovat v úřadu prezidenta. Tomu nepomáhal fakt, že Wilson nebyl rozený politik. Celý život strávil v akademické sféře. Po odchodu z čela Princetonu strávil dva roky v úřadě guvernéra New Jersey a pak se přesunul do Washingtonu. Politické vyjednávání mu bylo cizí. Zároveň byl naprosto přesvědčen o své pravdě, ti, kteří mu oponovali, byli buď zločinci, nebo hlupáci.

Tyto tendence se po vstupu USA do první světové války skloubily v zavedení v podstatě diktatury. Wilson prosadil zákony o špionáži a protistátní činnosti. Založil první moderní úřad propagandy s názvem Výbor pro veřejné informace. S požehnáním vlády byla založena Americká obranná liga s cílem sledovat ostatní občany. Na vrcholu své moci měla 250 tisíc členů.

Většina těchto aktivit byla namířena proti tehdy nejpočetnější americké menšině, Němcům. Z tehdejších 92 milionů Američanů bylo imigrantů z Německa (první nebo druhé generace) osm milionů. Před první světovou válkou byla němčina druhým nejrozšířenějším jazykem v USA. Američtí Němci měli vlastní noviny, divadla, školy, kostely. Pak se USA ocitly ve válce s Německem a Rakousko-Uherskem a vše se změnilo. Wilson pohrdavě mluvil o „spojovníkových Američanech“ (kvůli spojovníku v German-American). Němečtí autoři byli odebráni z knihoven, německé rodiny šikanovány, kysané zelí, pro nějž angličtina používá německý název sauerkraut, bylo přejmenováno na „zelí svobody“ (liberty cabbage). Minimálně jeden německý imigrant byl zlynčován.

Nešlo však jen o útlak Němců. Kdokoli, kdo byl pacifista nebo nebyl dostatečně pro vládu, mohl být zatčen. Nejznámějším politickým vězněm Wilsonovy vlády se stal socialista Eugene Debs, který kritizoval americké zapojení do války. Byl odsouzen k deseti letům vězení. Uvězněných však byly desetitisíce. V roce 1920 toho měli Američané dost. Republikán Warren Harding vyhrál 60 % hlasů s heslem „Návrat k normálu“, stal se prezidentem a zrušil Wilsonovy autoritářské zákony. Debse propustil na svobodu.

Jenže jak uvádí konzervativní komentátor New York Times Ross Douthat, sám kritik Wilsonův, jeho jméno na škole v Princetonu nebylo proto, aby oslavovalo jeho rasismus nebo autoritářství, nýbrž kvůli jeho nepochybnému vlivu na americkou zahraniční politiku. Politiku, bez které by možná nikdy nevzniklo Československo.

Wilsonovská tradice americké zahraniční politiky vyznává aktivní šíření svobody a demokracie ve světě. Tak jako byl Wilson přesvědčen o své pravdě na domácí půdě, byl přesvědčen o nutnosti šířit své ideály po planetě. Tato tradice pak dominovala po většinu 20. století.

Za začátek wilsonovské politiky je považována jeho řeč ke Kongresu v lednu 1918, ve které Wilson formuloval americké válečné cíle ve čtrnácti bodech. Na rozdíl od ostatních států Amerika neměla válčit pro uzemní a politické zisky, ale vyšší hodnoty a lepší svět. Čtrnáct bodů obsahovalo třeba zákaz tajné diplomacie, zřízení mezinárodní organizace zajišťující mír (pozdější Společnost národů), světové odzbrojení a podobně. Z hlediska české historie je klíčový desátý bod. „Národům Rakousko-Uherska, jehož místo mezi národy si přejeme mít zabezpečeno a zajištěno, měla by být dána nejsvobodnější možnost autonomního vývoje,“ praví.

Tomáš Garrigue Masaryk s tím nebyl spokojen, tou dobou již usiloval o úplnou nezávislost Československa. Později to uváděl jako příklad austrofilství, které tehdy u Spojenců panovalo. Wilson měl pro zachování Rakousko-Uherska dva důvody. Zaprvé věřil, že tento slib ho přesvědčí k uzavření separátního míru se Spojenci. Zadruhé si přál zachovat silný stát ve východní Evropě, který by působil stabilizačně. Jako Američan věřil ve federalizaci a doufal, že federální Rakousko-Uhersko se stane základem tohoto nového státu.

Mezitím Československá národní rada neúnavně pracovala na svém uznání jako legitimní vlády. Hlavně díky působení československých legií se to podařilo. Ze spojeneckých mocností první uznala radu Francie v červnu 1918, následovaná Británií. Wilson však stále vyčkával.

Masaryk se i proto vydal do USA. Přes vlivné známé, především průmyslníka Charlese Cranea, se mu podařilo setkat se s Wilsonem. „S prezidentem Wilsonem jsem se sešel, myslím, čtyřikrát. Můj první dojem z něho byl dojem takové dokonalé úpravnosti, řekl jsem si, je vidět, že má ženu, která ho miluje. Dost dobře jsme si rozuměli - nu, oba jsme přece byli profesoři; byl v zásadách tvrdošíjný, ale přijímal námitky,“ popsal Masaryk setkání Karlu Čapkovi.

Tady možná první prezident trochu mlžil. Podle historičky Margaret Macmillanové, která napsala jednu z nejuznávanějších knih o pařížské mírové konferenci Mírotvůrci, si oba státníci zrovna příliš do oka nepadli. Oba bývalí kantoři měli tendenci vzájemně se unavovat dlouhými přednáškami.

Wilson nakonec pozměnil výklad svého bodu deset. Přiměla ho k tomu rakouská neochota uzavřít separátní mír a také fakt, že habsburská říše se již samovolně rozpadala, naděje na federaci byla mizivá. Oznámil tedy, že na zachování Rakousko-Uherska již netrvá, a v září 1918 uznal Československou národní radu. Když započala mírová konference, naše delegace měla dobrou pozici, byla mezinárodně uznávaná, i když nebylo jasné, jakému území vlastně vládne.

Vyjednávání ukázalo limity Wilsonova idealismu. Prezident-akademik se nemohl rovnat starým politickým pragmatikům, kterými byli premiéři Británie a Francie David Lloyd George a Georges Clemenceau. Ti nebrali Wilsonových čtrnáct bodů příliš vážně a jejich cílem bylo především potrestání Německa. Německo zase spoléhalo na Wilsonovy záruky o národním sebeurčení. Wilsonovým hlavním cílem však bylo prosazení Společnosti národů a kvůli tomu byl ochoten ustoupit. Naštěstí pro Československo.

Československý tým vedený Edvardem Benešem byl v Paříži téměř všeobecně obdivovaný. Výjimkou byl Lloyd Georges, který nazval Beneše „malým francouzským šakalem“. Odráželo to skutečnost, že právě Francie byla hlavním podporovatelem Čechoslováků. Podařilo se vyjednat, aby Česko bylo uznáno v historických hranicích, zatímco Slovensko v etnických (a trochu navíc).

Když se Wilson dozvěděl, že nové Československo bude obsahovat i tři miliony Němců, překvapeně zvolal: „To mi Masaryk nikdy neřekl!“ Lloyd George později tvrdil, že měl o přiznání Sudet pochybnosti, tehdy si je však nechal pro sebe. Clemenceau byl spokojen.

Někteří západní historici to považují za chybu. Historické hranice Čech upřely právo na sebeurčení sudetským Němcům a byly jedním z důvodů německé nespokojenosti s Versailleskou mírovou smlouvou a později růstu nacismu. Vidí v tom příklad Wilsonovy naivity.

Nicméně i díky této naivitě Česká republika existuje v nynější podobě. Z vděčnosti Češi odhalili v roce 1928 Wilsonovi sochu. Dlouho tam nevydržela, v roce 1941 ji strhli nacisté. Po válce v roce 1946 se na tom místě objevila plaketka připomínající Wilsona. Po dvou letech ji odstranili komunisté. Naposled se Wilson do Prahy vrátil v roce 2011, kdy byla odhalena kopie původní sochy. Snad tam vydrží. Ať byl v domácí politice jakýkoli, pomohl založit Československo a za to si pomník zaslouží.

6. července 2020