Americký televizní seriál Westworld působí dost pubertálně

Hlavolam pro otupělé

Americký televizní seriál Westworld působí dost pubertálně
Hlavolam pro otupělé

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Úspěšný americký seriál Westworld má mnoho oddaných fanoušků, kteří jej považují za vrcholné dílo a jsou schopni trávit čas v debatách o tom, jaká tajemství autoři v nadcházejících dílech odhalí a jaký je skutečný význam viděného. A opravdu je to velmi ambiciózní dílo – na hlavy jeho protagonistů prší velké existenciální otázky, dotýká se témat odvěkých i momentálně aktuálních, je na televizní poměry velice výpravný, obsazený známými herci. Jeho autoři – manželský pár Jonathan Nolan a Lisa Joy – navíc projevují značnou vypravěčskou zručnost, řekněme, konstruktérského typu. Jedním z důležitých symbolů v seriálu použitých je bludiště, které v mnohém připomíná i struktura Westworldu. Jistě dalo hodně práce ho vytvořit, autoři přitom museli projevit i značnou invenci, svým způsobem je seriál Westworld pozoruhodný výkon. Zároveň jako by se v něm vyjevila esence jednoho výrazného proudu soudobého tvoření – specifickým způsobem se v něm spojuje chytrost a stupidita. Komplikovanost v něm nahrazuje náročnost či hloubku, diváka zaměstnává podobným způsobem jako hlavolam – nutí ho myslet, ale jen velmi omezeným způsobem. Absenci prožitku kamufluje pobídkami k luštění a monotónním a polopatistickým opakováním poselství shrnutého do přehledných bodů jako v powerpointové prezentaci.

Westworld je zábavní park, kam někdy v blízké budoucnosti cestují bohatí klienti, aby tam, osvobozeni od tlaku společenských konvencí, projevili svoje pravé já, respektive tu jeho nejtemnější stránku. Rozsáhlé území, zabydlené od lidí nerozeznatelnými roboty, naprogramovanými k jakési naprosto realistické simulaci života na Divokém západě nebo spíš ve westernovém filmu. Hosté ze skutečného světa mohou pobývat mezi nimi a vraždit a znásilňovat po libosti, což také zhusta činí. V první sezoně autoři dlouho znejisťovali publikum náznaky, že něco je zásadním způsobem jinak. Mimo jiné to byla chronologie příběhu – některé děje, jež působily jako odehrávající se paralelně, se ukázaly jako od sebe v čase dost vzdálené, dvě postavy byly odhaleny jako mladší a starší verze figury jedné a podobně. V téhle klamné a fragmentární podobě autoři skládali známý příběh o tom, jak si člověk hraje na Boha a jeho stvoření se mu vymyká. Někteří roboti si postupně uvědomují, čeho jsou součástí, že existence, kterou vedou, je jenom projev naprogramování lhostejnou a krutou vyšší mocí – člověkem. Umělá inteligence se v závěru první sezony Westworldu postaví té lidské, jako jisté novum může působit, že seriál je celkem jednoznačně na „robotí“ straně. Lidé jsou důsledně (jen s pár drobnými výjimkami) portrétováni jako beznadějně necitliví, krutí a chtiví, jen humanoidi mají nějaké skutečné touhy a emoce.

Druhá série tu rozbitou chronologii zachovává, přece jen ji ale zprostředkuje trochu přehlednějším způsobem. Svět seriálu i jeho tematický záběr se výrazně rozšiřují – už nejde jenom o vzpouru robotů v jednom podniku, ale jistým způsobem o všechno. Houštinou velkých témat se divák pomalu neproseká – umělá inteligence, možnost dosažení nesmrtelnosti replikací lidského vědomí, vztah vypravěče a jeho subjektu, stvořitele a jeho stvoření, rodiče a dítěte, kolonialismus, svobodná vůle versus předurčenost, povaha individuality ve světě, kde bytost může být zásahem zvenčí přeprogramována. Autoři je traktují v kontextu příběhu, kde se toho hodně děje, krev místy doslova cáká, panoramata jsou westernově velkolepá. To všechno ale nedokáže zakrýt fakt, že Westworld vlastně nemá postavy, jenom jakési primitivní typy, jejichž úkolem je plnit funkci v mechanismu příběhu a velmi primitivním způsobem ilustrovat autorské teze. Vyjevuje se to zejména v těch pasážích seriálu, v nichž by osud jednotlivých aktérů měl získat tragickou váhu. Místo toho dojde jen na správné emoce sugerující hudbu, dlouhé pohledy do kamery a hlubokomyslné hláškování v těžkopádných a okázalých větách. Nakonec Westworld dokola opakuje jednu věc – lidé jsou strašní. Někdy asi jsou. Při vší bombastičnosti monotónní a mělká chmura Westworldu ale nakonec působí dost pubertálně.

Westworld, 2. sezona. Autoři: Jonathan Nolan a Lisa Joy. Hrají: Thandie Newtonová, Ed Harris, Jeffrey Wright a další. Vysílá HBO.

30. června 2018