Helsinky jsou snad jen začátek

Co nám neřekli o summitu Trumpa s Putinem

Helsinky jsou snad jen začátek
Co nám neřekli o summitu Trumpa s Putinem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Sledovat zpravodajství velkých médií je čím dál zoufalejší způsob trávení volného času. Člověk si před nějakou událostí začíná připadat jako záchranář před sesutým domem, i on musí nejdřív odstraňovat vrstvy suti, aby se vůbec dostal k základním faktům. Týká se to i tak velké události, jakou byl summit Trump–Putin 16. července v Helsinkách. Sutiny tu představuje nekonečný boj amerických „liberálních“ médií a podstatné části starého, předtrumpovského establishmentu proti prezidentovi, jejich obsese dokázat mu jakési zrádné spojenectví s Ruskem a jeho vítězství v listopadu 2016 delegitimizovat zatím prázdnou hypotézou o zásahu Kremlu do voleb. V bezprostředním zpravodajství o Helsinkách, kde se z každého gesta a slova Trumpa vysledovávala jeho podřízenost Putinovi, tak zapadla reálná agenda. S odstupem několika dní je ale stále zřejmější, že Rusko a USA se v Helsinkách mj. dohodly na řešení války v Sýrii. Lze to vydestilovat jak z průběhu společné závěrečné tiskovky, tak ze střípků ve zpravodajství následujících dní.

Tiskovou konferenci Putin otevřel sdělením, že Trump během 90minutové schůzky věnoval hodně času Izraeli. Trump navázal, že v otázce bezpečnosti židovského státu bude s Putinem pracovat společně. „Oba jsme mluvili s Bibim,“ pokračoval americký prezident s tím, že Putin a izraelský premiér Netanjahu by rádi podnikli společně pár kroků v Sýrii, které právě souvisí s bezpečností Izraele. Putin naznačil, že se rýsuje shoda nad naplněním staré, neuskutečňované smlouvy o oddělení izraelské a syrské armády na Golanských výšinách. A Trump tento blízkovýchodní ping-pong zakončil zmínkou o tom, že aby se Izrael cítil bezpečně, musí v Sýrii přestat hrát svou vojenskou hru Írán.

Díky nejmenovaným diplomatickým zdrojům jsme se v dalších dnech mohli dozvědět základní rysy dohody: v Sýrii zůstane u vlády Bašár Asad; nepřátelé Izraele – Írán a Hizballáh – přestanou operovat na jihu Sýrie poblíž izraelských hranic (premiér Netanjahu trvá na tom, aby zmizeli z celé Sýrie). Z této dohody by plynuly i další věci: především USA definitivně hází přes palubu ozbrojenou opozici vůči Asadovi, tedy přestanou s podporou islámského džihádu. Fanatismus není v Sýrii omezen pouze na Islámský stát, ale už řadu let dominuje napříč syrskou opozicí. Pokud dohoda Trumpa s Putinem bude znamenat, že v tomto koutě světa vzroste váha Ruska, tak ať. Sýrie je jediná země mimo bývalý Sovětský svaz, kde Rusové udržují vojenské základny (2), Amerika s téměř 800 základnami v 70 zemích světa nemá důvod propadat panice.

Na schopnostech Vladimira Putina dostát svému slovu a přimět Íránce k tomu, aby v Sýrii začali omezovat svou roli, bude záviset úspěch celé operace. Trumpův ředitel tajných služeb Dan Coats skepticky odhaduje, že Rusko takové páky na Írán buď nemá, nebo že se v tomto směru nepřetrhne. Může to tedy celé ještě několikrát ztroskotat, nicméně po sedmi letech naprosto katastrofálního angažmá různých zahraničích mocností na obou stranách se tu rodí první iniciativa, která by rozstřílené zemi mohla přinést mír.

A i kdyby rusko-íránská část plánu nevyšla, pořád to neznamená návrat do bodu nula. Trump nedávno nařídil zastavení dodávek syrské opozici. Trump je vrtkavá povaha, ale toto rozhodnutí se po Helsinkách zdá být definitivní, neboť se na něm domluvil s někým, kdo mu se svou image tvrdého hocha evidentně imponuje.

Ačkoliv se nám neustále podsouvá, jaký je Trump nebezpečný psychopat, jeho syrská politika naopak ukazuje, že se do Bílého domu konečně vrací realismus. Těžko říct, jestli někdy v Sýrii umírněné neislamistické proudy měly šanci v opozici převážit, ale minimálně rok po začátku arabského jara už při letmém pohledu bylo zřejmé, že mezi tzv. rebely jsou zlatým standardem džihád, šaría, nenávist k jinověrcům, a ne až takovou výjimkou uřezávání hlav na kameru. Tato aliance Západu se syrskými spojenci jeho sunnitských spojenců v oblasti – od Saúdské Arábie přes Katar po Turecko – bude v historických análech geopolitickým ekvivalentem toho, co bylo v ekonomii zavedení eura, ovšem nesrovnatelně krvavějším.

V posledním vydání britského Spectatoru cituje John R. Bradley z velkého průzkumu mezi blízkovýchodními Araby: 81 procent respondentů vidí americkou politiku v Sýrii – myšleno před trumpovským obratem – negativně. Nejvyšší čas zbavit se iluzí o krvácejících arabských demokratech, kteří od nás čekají záchranu, nejvyšší čas přestat Blízký východ rozvrtávat způsobem, jakým se to děje od americké invaze do Iráku z roku 2003. Bude ještě nějakou dobu trvat, než si hrůznost té politiky naplno uvědomíme, ale Helsinky jsou snad začátek.