Kde měla česká buržoazie své Beverly Hills

Vysypaná slánka v Černošicích

Kde měla česká buržoazie své Beverly Hills
Vysypaná slánka v Černošicích

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Do Černošic jezdí ze Smíchova Česká západní dráha (Böhmische Westbahn) od roku 1862. Já tam jezdil ČSD tak od roku 1985, kdy jsem začal objevovat pražské okolí, na kterém mě tehdy nejvíc zajímaly výletní restaurace, jež tam i za socialismu zůstaly po lepších časech. Obzvlášť oblíbený byl podnik, který se myslím i tehdy jmenoval hotel Slánka. Bylo to přesně to, kvůli čemu Pražané kdysi do Černošic jezdili, tedy vedle Berounky, blízkých lesů, čistého vzduchu a závistivých pohledů na vily, které si tam postavila česká honorace, jejíž poslední generaci představuje zločinec Krejčíř, jehož útěk z obležené černošické vily (ulice V Dubině) se zlatě zapsal do kroniky města.

Před válkou tady bylo asi pět hotelů a v mnoha domech se nabízely tzv. letní byty, což bylo vlastně něco na způsob Airbnb, ale většinou je využívali Pražáci, kteří to měli dvacet minut vlakem. Prostě se na léto odstěhovali do Černošic, k vodě a k lesům. Známý byl hotel Klán, který stojí kousek od nádraží, v něm je teď lékárna, takže ho zatím nezbourali, chátrá jen tak přiměřeně. Proslulý svou bohémskou klientelou byl rovněž hotel či penzion Steimar, který patřil Jiřímu Steimarovi, herci, principálovi a dědečkovi Jiřího Kodeta a Evelyny Steimarové: po válce tam byl domov důchodců, teď by nikdo nepoznal, co to bylo původně. Hotel Slánka patřil starostovi Karlu Cicvárkovi, inzeroval „výtečnou kuchyni a dobře vyleželé pivo“ v „nejpříjemnějším prostředí za Prahou“. Za mých mladých let to byl pořád pěkný dům z konce (před)minulého století, před ním zahrada se stromy, asi kaštany, pod nimi takové ty dvoubarevné laťové stolky a židličky, kousek dál zbytek altánku a cosi jako taneční parket, který ale již zarůstal travou, protože tančit už uměl a chtěl málokdo. Pro pivo se myslím tehdy spíš chodilo do výčepu, ale to nikomu nevadilo, pivo do kelímků bylo za pár korun, k tomu asi nějaké párky nebo tlačenka s cibulí, vajgly se típaly do plechovek. Člověk byl v přírodě a na výletě, do piva mu padali chrousti a housenky, a přitom byl pořád skok od Prahy, kam jezdil (a jezdí) každou půlhodinu vlak, poslední před půlnocí. Prožil jsem tam pár pěkných večerů s přáteli, pamatuju si na jednu velkou opilou slavnost v květnu 1990, to se pořád vítala svoboda a demokracie, tohleto bylo součástí tzv. punkových oslav ve Všenorech (o zastávku dál), v tom roce se ale konaly naposledy: někdy této významné kulturně-politické události věnuju samostatný díl.

Kdysi, tedy před válkou, tady bylo asi pět hotelů a v mnoha domech se nabízely tzv. letní byty, což bylo vlastně něco na způsob Airbnb, ale většinou je využívali Pražáci. Měli to sem dvacet minut vlakem. - Foto: Jiří Peňás

Hotel Slánka dosud stojí, nějak funguje, ale už bych si tam nesedl. Místo těch stolečků tam jsou taková nějaká divná sádrová štokrlata v orientálním stylu, nejspíš zbytky po asijské vývařovně, která tam taky chvíli byla. Z hotelu, o němž jsem si představoval, že jednou využiju jeho diskrétních služeb, je levná ubytovna pro východní dělníky, na měsíc za pět tisíc, na recepci to vypadá jako v bordelu na předměstí Tirany, aspoň tak si tam představuju, každopádně úpadek je zřejmý. Člověka optimistického typu však může utěšovat, že to je jen jedna epizoda dlouhého vývoje, neboť o hospodě Slánce nebo Na Slaném se lze dočíst, že tu stála už ve středověku a možná i v dávnověku, protože se tu prý stavoval Horymír, aby si Šemík lízl soli, což z nějakých důvodů koně potřebují. Také se tu prý stavoval z podobného důvodu Karel IV., když jel od Zbraslavi na Karlštejn. Míst s otcem vlasti je tady víc, také prý odpočíval ve stínu starého dubu, kde na něj čekal jeho oblíbený havran, který pak letěl na Karlštejn, aby se personál připravil. Ten dub vrhá stín nahoře ve Vráži a podle dendrologů je prý starý čtyři sta let, což bohužel s Karlem IV. nesedí. Ale stojí za to si k němu dojít, hned za ním začíná CHKO Český kras, kde se dají pod pařezem najít trilobiti a jiné zajímavosti. Když jsem tam přicházel, zrovna rozváželi po poli hnůj, jehož vůně musela oblažovat obyvatele blízkých satelitů, jimž jsem to trochu přál.

Ta řeka je vlastně Mže, jak o ní psal už Kosmas. Berounkou ji udělali až v Berouně v 17. století z reklamních důvodů. Za teplého počasí lze doporučit koupání v jejích vlnách. - Foto: Jiří Peňás

Když se vystoupí z vlaku, první věc, které by si měl člověk všimnout, je zajímavá podoba secesní zastávky, které před pár lety hrozila demolice, neboť prý vadila v provozu vlaků. Ve skutečnosti se o ni nechtěly dráhy starat, naštěstí ji zachránili místní občané, kteří se spojili se sousedy ze Všenor a Dobřichovic do akčního spolku Zastávky. Hezké stavby, dalo by se říct, takové malé vilky, opravili, tady v Černošicích je ještě opatřili muškáty, které jim občas někdo vyškubne. Přesto se nevzdávají a mají v plánu další zvelebování, v čemž navazují na pozapomenutou tradici okrašlovacích spolků, kdysi chlouby společenského života. Nyní jsou v tom směru nejvíc aktivní sprejeři. Kdykoli jsem v posledním roce jel do Černošic, vyhlížel jsem, jestli zastávku nějaký revoltující idiot již nepočmáral, zatím (píšu to 20. října) kupodivu nikoli. Zato se to před pár dny stalo ve Všenorech, kde se nějaký deprivant neudržel a přes celou nevinnou zastávku vyhotovil sprejový lívanec. V Čechách je opravdu podivuhodné, jak nesnadno se některé věci udržují v normálním stavu a jak je pud vandalizovat cokoli rozšířený, ba akceptovaný. Zajímavé totiž je, kolik má takové počínání intelektuálních obhájců, vysvětlujících to jako projev kreativního ducha nebo jako právo na revoltu. Ale to je pořád dokola.

Černošice jsou Horní a Dolní, pak nahoře Vráž, dole Mokropsy a za řekou Lipence, dále pak bájná skála Kazín a pod ní trampská hospoda Tornádo, jejíž bouda by měla být chráněna zákonem. V létě, ale i jinak, je tam pěkná procházka podél zahrádkářských kolonií, které se pak mění v trampské. Lze doporučit vzít s sebou pytel na odpadky a cestou sbírat plechovky od piva a PET lahve, málokdo to sice ocení, ale budete mít lepší karmu. Prý tam byl před válkou u jednoho ohniště vynalezen nohejbal, jediný sport, ve kterém jsem kdy vynikal, neboť se u něj není nutné moc pohybovat, zato záleží na technice, kterou jsem měl vždy dobrou. Ovšem o původu nohejbalu se vedou spory, také se o to hlásí obec Pičín a Řitka, to prosím vážně.

Ta řeka je vlastně Mže, jak o ní psal už Kosmas. Berounkou ji udělali až v Berouně v 17. století z reklamních důvodů. Za teplého počasí lze doporučit koupání v jejích vlnách, nejlépe pod onou mytologickou skálou Kazín, což vám dodá pocit, že jste vstoupili do Starých pověstí českých. Kazi, sestra Libuše, se tam prý také ráda koupala, samozřejmě nahatá a v rauši, jejž si způsobovala odvarem z bylin natrhaných v okolí skály. Ale i v našich dobách tam lze narazit na její kněžky, jež noří do chladivých vod své spanilé zadky. Při bližším pohledu jde však spíš o otužilé trampky posilněné několika panáky rumu ve zmíněné knajpě Tornádo.

Tato lidová část má svůj protiklad v části buržoazní, rozkládající se na druhém břehu, spíš tedy k nádraží, protože to bylo tím přirozeným centrem obce. Pražské české měšťanstvo tady našlo ve své nejlepší době, to jest před první válkou, svou únikovou zónu před čadícím velkoměstem, uchylovalo se do lůna tehdy ještě malé obce s lesy, řekou a prostým obyvatelstvem, které mu dodávalo čerstvě nadojené mléko a prostou černošickou krmi přímo na práh haciend postavených v módním stylu cottage, tedy syrovátkového sýra. Některé vily zůstaly v dobrém stavu do našich dnů. Ty nejpěknější stojí podél trati, mezi ulicemi Střední a Dr. Janského, toho objevitele krevních skupin, který v jedné z těch vil v roce 1921 zemřel, nikoli snad na následky nepoživatelného sýra, nýbrž na nemoc těch let, tuberkulózu. Nejhezčí dvě vily jsou od klasika Jana Kotěry, jedna čistokrevná cottage právě v té řadě krásných vil podél trati, druhá na konci ulice Karlštejnské, což je taková řekněme promenádní ulice černošická, která vede od nádraží podél potoka Švarcavy. Ta je trochu větší a mladší a Kotěra už tam opustil sýrový styl švýcarské boudy a směřuje k tzv. geometrické moderně, jistě víte, co tím myslím. Když tak odkazuju na Zdeňka Lukeše, ten vám to odborně vysvětlí. Já už tady na to nemám místo.

www.jiripenas.cz/fotoblog/

28. října 2020