Čím přesnější data, tím dokonalejší mýtus. To je poselství románu Homo faber od Maxe Frische (1911–1991). Čtenářský zájem o švýcarského romanopisce a dramatika nepolevuje ani pětašedesát let od vydání. A není divu, kniha akcentuje aktuální téma: bezmezná fascinace technologiemi nás proměňuje v emocionální kýčaře. Český čtenář si příběh nyní může přečíst v novém překladu Radovana Charváta.

Když kniha vyšla poprvé, psal se rok 1957 a Sovětům se podařilo vyslat do vesmíru družici Sputnik. Americký pokus o dva měsíce později skončil nezdarem. V témže roce oznámili Sověti start mezikontinentální balistické rakety. Jejich jaderné zbraně začaly ohrožovat i Ameriku. Nepřekvapí, že Frischův protagonista Walter Faber je technice oddaný. Jako inženýr a vyslanec UNESCO pracuje v rozvojovém světě, kam přináší pokrok, toto „poslední evangelium vymírající rasy“.

S pokrokem se pojí úleva a zdaleka nejde třeba jen o moderní lékařství. Faber sleduje svět nejraději objektivem své kamery. To skýtá nemalou výhodu: technicky zprostředkovanou skutečnost můžeme z odstupu sledovat, popisovat, pátrat po objektivních příčinách. Technika nám umožnila svět neprožívat, ale sledovat jej.

Přesto se ve Faberově životě stane chyba. O jeho příběhu se dovídáme z deníkových zápisků, v nichž na smrt nemocný inženýr rekonstruuje svou minulost, aby přišel na kloub podstatě své zkázy. Nejenže umírá na rakovinu žaludku, ale zpracovává i děsivé zjištění, že spoluzavinil smrt své milenky, o níž se dověděl, že byla jeho dcerou. Příběh technika má tragickou klenbu, ale číst jej výlučně jako kritiku techniky by byla chyba.

Ostatně Frisch sám byl homo faber, tedy člověk strůjce, jak zní Charvátův překlad. Techniku obdivoval, původně byl architektem, stejně jako protagonista oceňoval americký životní styl, byl stále na cestách a holdoval vztahům nezatíženým hloubkou. Když psal Homo faber, seznal, že manželství mu nesvědčí, a ženu i děti opustil. Ale ani z věcného hlediska nelze postavu homo faber považovat za bytostně moderní. Člověk je „strůjcem“ od přirozenosti, a nejen člověk: přírodovědci doložili, jak časté je užívání nástrojů v živočišné říši.

Ale navzdory tomu, že i zvířata užívají nástroje, jen člověk je užívá opakovaně a opakováním je zdokonaluje. Některé nástroje, třeba řeč, přerůstají v kulturu. Již toto vítězství nad přírodou, zčásti i člověka nad sebou samým si v sobě nese svůj stín. Na rozdíl od zvířat nejsme začátečníci. Nezbývá nám než navazovat na předky, do jejichž světa se rodíme. Právě tím se stáváme náchylnými k tragédii. Rodičovské rozevření světa je totiž životadárné i pokřivující zároveň. Otevření je vždy i uzavřením, neboť podmínkou každé perspektivy je slepý úhel.

Bez emocí, vztahů i umění

Neplatí to jen v kulturní rovině. Máme-li být někým, musíme leccos obětovat. Faberovy oběti jsou velké. Zavrhuje emoce, vztahy, umění. Zpravodajství z jeho života se mnohdy čte jako sbírka „macho moudrosti“: „Jako každý opravdový muž žiju svou prací. Naopak, jinak to ani nechci a považuju se za šťastného, že bydlím sám, což je podle mě pro muže jediný možný stav, užívám si probuzení, když jsem sám a nemusím nic říkat. Kde je žena, která to pochopí?“

Vskutku, ženy nechápou. Když jeho přítelkyně Hanna otěhotní, doporučí Faber, aby se „svého“ dítěte zbavila. Technika zatočila s epidemiemi, které populaci účinně regulovaly, a je proto třeba najít nový způsob, jak zamezit populační explozi. Interrupce je ideální. Žena s Faberovým návrhem naoko souhlasí. Ale když Faber oznámí, že odjíždí na misi do Bagdádu, vztah končí a Hanna se rozhodne pro život dítěte. Homo faber, který je již zase na cestách, se o tomto emocionálním zmatení nic nedoví.

Uplyne víc než dvacet let a Walterovi se v jeho objektivu objeví žena, která se vyjímá zvlášť dobře. Dá se s ní do řeči, navzdory tomu, že je hned jasné: ta krásná blondýna je netechnický typ, holka s uměleckou duší. Trochu, ale opravdu jen trochu mu připomíná jeho někdejší přítelkyni Hannu. Přestože mladá žena neví nic o kybernetice, Faberově intelektuální lásce, přemluví ji, aby jej doprovodila na cestě Evropou. Jeden večer se Walter doví překvapivou věc: Elisabeth, jak se žena jmenuje, je opravdu Hannina dcera. Přirozeně se nedovtípí, že by mohlo jít o jeho dceru, vždyť Hanna šla tehdy na potrat. A navzdory zvláštním okolnostem poruší své zásady a ženu požádá o ruku.

Následuje zkáza: Walter se zrovna koupe v moři, když Elisabeth vykřikne, on vyběhne, ona na něj pohlédne, a jako by právě nyní spatřila svého otce, vyděšeně vyskočí, spadne a způsobí si ránu na hlavě. Za svou dcerou doráží do nemocnice i její matka, Walterova někdejší přítelkyně. Elisabeth na uštknutí, hlavní starost lékařů, nakonec nezemře. Zemře na fatální poranění hlavy, o němž Walter opomněl informovat. Zato Hanna Waltera informuje o tom, že zesnulá žena byla jeho dcerou.

Románem prostupuje ještě jedna, mnohdy neprávem opomíjená postava – kybernetika, což je teoretický rámec, který byl obzvlášť populární v padesátých letech minulého století, ale který je vlivný dodnes, především v biologii, sociologii nebo informatice. Jedním ze základních pojmů kybernetiky je systém. Systémem je cokoli, co se dynamicky utváří ve vztahu ke svému prostředí – bakterie, konkrétní jazyk, ekonomika, živočich, ale i jeho část. Třeba žaludek, který Walterovi selhává, je systém ve větším systematickém zřetězení, jímž je lidské tělo.

Pro Frischův román je zvlášť důležité, že nový systém vzniká vydělením ze svého prostředí. Aby systém existoval, musí se uzavřít do sebe. Jenže kdyby se jen uzavřel, zanikl by. Je totiž zároveň odkázaný na životodárnou výměnu se svým prostředím. Systém je proto komplexní dynamikou, jež se v uzavírání nesmí přestávat rozevírat.

Systém tedy nesmí přestat rezonovat se svým prostředím, které není – a nemůže být – bezpečným prostorem. Bytostnou vlastností prostředí je jeho schopnost systém iritovat. Jenže právě tohle Walter – navzdory své lásce ke kybernetice – nechápe a protagonista se ve skutečnosti zcela míjí s pointou kybernetiky. Má za to, že racionální systém si jednoduše podmaňuje své prostředí. Dezinterpretace kybernetiky stojí zástupně za Walterovou celkovou nejapností. Své okolí obtěžuje, ne-li trýzní parodií na vědeckou racionalitu a techniku a tím propadá čemusi, co nazvěme třeba kýčem technologie. Tento pokřivený pohled přitom není cizí ani našemu světonázoru či mluvě: tzv. chladná racionalita spjatá s bojovnými muži se ocitá v kontrastu vůči ženské nevěcné, ale empatické emocionalitě.

Pomiňme, že již obrat „chladná racionalita“ toto rozdělení podkopá. Vždyť proč „chladná“? Není to poněkud obrazný, snad emocionální popis vědeckosti? Ale hlavně, kybernetika poukazuje právě na to, že dichotomie racionalita/emocionalita nefunguje. Zakusit v určitém kontextu konkrétní emoce je naopak veskrze racionální odpovědí, nezakusit je však může svědčit o poruše správně situaci vnímat, a tedy i soudně vyhodnotit. Faber jinými slovy sleduje jen jednu část kybernetické teorie: že se systém musí uzavřít, ale už nechápe, že se uzavírá jen proto, aby se otevřel svému prostředí.

Tragédie s námi zůstávají

Sám sebe ujišťuje, že nic nemohl vědět. Křeč, s níž si počíná, vyjevuje, že možná vskutku nevěděl, ale že přinejmenším nyní ví, že vědět měl, že se možná pro nevědění rozhodl. V klasické tragédii si král Oidipus za své nevědění sám vypíchne oči, to Faber už leží na smrtelné posteli, a ještě se nepřestal vymlouvat. Ale Frisch nemoralizuje. Po vzoru Fabera suše komentuje. Tragédie s námi zůstávají, jsou nitrem lidské zkušenosti, ale tragéd se proměnil. Ten antický pochopil, že selhal, až když bylo po všem. Ten moderní ví, že selhal, ještě než začal jednat.

Ale odkud potom jeho sebevědomí, suverenita? Možná jen další podoba kýče, kýče vlastního já. Řekněme, že kýč je hrubá interpretace či znázornění něčeho, co má své oprávnění i hodnotu. Walter proměnil smysluplnou teorii v kýč o racionalitě vládnoucí světu a podmaňující si emoce, tělo, stárnutí. Teprve v posledním tažení přiznává: „Nemůžeme zrušit stáří tím, že se ženíme s vlastními dětmi.“

Možná máme sklon podléhat kýčovým představám nejen o technice, ale i o vlastním já. Max Frisch ukázal, za jak bolestivých obětí vzniká soudržné já. Sama tato oběť nás ve vztahu k našemu já činí takřka věřícími. Porozumění napomůže jedna religionistická pomůcka: Chcete-li někoho přesvědčit, aby něčemu bezmezně věřil, přimějte jej, aby pro věc, jíž má uvěřit, něco obětoval. Víra bude následovat jako obranný mechanismus. Člověk se totiž bude bránit představě, že obětoval nesmyslně.

Frisch si možná myslí, že stejná dynamika je v pozadí našeho já. Čím silnější já, tím vykrmenější oběťmi. Kdo přikrmuje soustavně jen jedno já z těch nespočet, kterými také mohl být, promění sám sebe v kýč. Tragédie není mytologickou, ale přirozenou odpovědí na tento náboženský reflex v našem veskrze přízemním já.