V německé klasické kultuře patří hesenskému městu Hanau coby rodišti bratří Grimmů důležité místo. Na náměstí mají pomník. Jacob a Wilhelm na něm hledí do knihy, již má jeden z nich na koleni, zřejmě spíš jde o jimi sestavený slovník než knihu německých pohádek, kterou se stali nesmrtelnými. V tomto pohádkovém městě se předevčírem v noci odehrála masová vražda, při níž místní fanatik postřílel devět návštěvníků dvou orientálních shisha klubů. Oběťmi měli být především přistěhovalci, píše se o Kurdech. Útočník, který před svým činem sepsal dlouhý manifest, se pak sám zastřelil, předtím ještě stihl zabít svou matku.

Rasistický motiv vraha se zdá být beze všech pochyb, na čin se dle všeho dlouho připravoval, šel pak najisto, střílel na lidi, které nenáviděl. Nepotřeboval k tomu nejspíš ani žádnou organizaci. Měl zbrojní průkaz a své pevné přesvědčení. Cíl útoku měl nejspíš hned na ulici. Orientálních podniků je v německých městech na západě už často víc než pivních knajp. Většina lidí, kteří ještě před padesáti lety tvořili na ulicích těchto měst jasnou většinu, kolem zmíněných podniků chodí a už to ani nevnímají, berou to jako samozřejmost, jako něco, co se prostě stalo, někdo je rád, nahradil i pivo shishou, jiný to raději nekomentuje, myslí si své. Ale pak jsou tady lidé nějakým způsobem frustrovaní a zároveň puzení mesiášským komplexem. V nějaké zvrácené logice dospějí k přesvědčení, že mají na vraždění právo, že tím chrání a brání cosi, co považují za ohrožené. Tou ohroženou hodnotou je, řekněme, etnická jednolitost a soudržnost společnosti, která se v případě jejich zemí rychle mění, což těžko lze popřít. Nárůst lidí jiné etnicity se stává jejich obsesí, čímž se ovšem neliší od mnoha dalších svých spoluobčanů, kteří si o tom jen špitají, případně k údivu „slušných“ lidí volí trochu xenofobní strany. Oni na rozdíl od těch tichých přistupují k činu, tedy k vraždění. Jako ten Tobias R.

Není nejmenšího sporu, že takový příšerný čin je nutné označit jako teroristický a nanejvýš odporný. Není pro něj omluvy a každý, kdo sleduje vývoj v Německu v posledních letech, musí jím být hluboce otřesen – a zděšen. Je to ale bohužel přesně to, čeho se obával zvláště ten, kdo měl před pěti lety velké pochybnosti, když kancléřka Merkelová vyslovila tu osudovou větu Wir schaffen das. Zvládneme to. Co když to Němci nezvládnou? dovolili si zeptat se někteří skeptici, kteří sice měli k různým německým dovednostem obdiv, ale stejně tak se děsili některých německých temných stránek. Tito lidé, a počítal jsem se mezi ně, předpovídali, že masivním nárůstem cizinců se německá společnost jenom kulturně (třeba kulinárně) neobohatí, ale vzroste napětí, naruší se křehký konsenzus a v důsledku to povede k tomu, z čeho jde v Německu největší strach: k eskalaci nenávisti, k návratu těch stránek němectví, z nichž jde oprávněně největší hrůza. Ne že by se jinde po Evropě neprojevovaly, ale jak známo, Němci za to umí vzít důkladně. Proto se mu léčba německé minulosti (cizinci nás vyléčí, zaznívalo) multikulturalismem jevila jako pošetilost, ne-li hra s ohněm. Představa, že čím více bude společnost kulturně a etnicky různorodější – představa šířená obzvláštní naléhavostí z Německa –, tím bude jaksi přátelštější, veselejší a mírumilovnější, se mu jevila jako v lepším případě hloupost, v horším jako bludná ideologie. Však už také nese ovoce: na jedné straně rozpad německé tak pracně budované a tak cenné politické kultury, na druhé nárůst extremismu, nesnášenlivosti, pocitů vykořenění a nakonec výstřely šílenců, jedno, jestli islamistických, nebo ultrapravicových: v posledku permanentní latentní válka v temnotě ulic i duší.

Bratři Grimmové, vraťte ty německé démony zpět do doupat.