KOMENTÁŘ

Německo otevřené světu

KOMENTÁŘ
Německo otevřené světu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kdykoliv se v Německu něco stane a protiimigrační síly začnou svolávat veřejná shromáždění – ať už je to v Berlíně, Kandelu, Hamburku, či Saské Kamenici –, reakcí „shora“ bývá oficiální prohlášení představitelů města, kteří se od takových aktivit distancují.

Nesmí v něm scházet jedno slovo, které se už stalo nezbytnou součástí německého politicko-společenského žargonu: weltoffen, což znamená „otevřené světu“ (míněno město, společnost). Politická řeč si vůbec potrpí na pozitivní, povznášející výrazy, které může protivník jen těžko zpochybňovat, aniž by se tím sám zařadil kamsi do spodiny společnosti. Být otevřený světu, toť přesně takový výraz, prodchnutý nevyhnutelným pokrokem a hřejivou září budoucnosti. Kdo by se chtěl uzavírat před světem? Snad jen ustrašený, omezený tupec, nesebevědomý, nahnědlý a zaostalý Čecháček. (V Německu ovšem Sasíček. Jinak je ten argument navlas stejný.)

Jenže zamyslíme-li se nad pojmem weltoffen důkladněji, zjistíme, že má dvě ostří. Svět přece není jenom sbírkou krás, pokladů a obohacení. Má i své špatné stránky – a některé jsou velmi špatné. Součástí světa, kterému se Německo činěním svých politiků tak vytrvale a hrdě otevírá, jsou například: Islámský stát a tisíc jeho buněk v jiných zemích, afghánský Taliban, nigerijské Boko Haram a dále různí otrokáři, lupiči a všeobecně zaostalé kmeny, jejichž morálka přikazuje mužům bránit svoji „čest“ zbraní, a to i za cenu smrti protivníka. Otevřít se světu bez výhrad, to znamená otevřít se také jim. Vzdá-li se stát kontroly svých hranic a otevře vstupní brány dokořán, vzdá se zároveň možnosti udržet příslušníky podobných skupin venku. Což má nevyhnutelné následky.

O těchto následcích rétoricky uctívané světootevřenosti se v Německu dlouho nemluvilo a vlastně se o nich stále ještě pořádně nemluví. Každý, kdo si na toto téma troufne, riskuje zařazení do špinavého „rechte Ecke“, pravičáckého kouta hanby. S tímto koutem nechce slušná společnost mít nic společného, protože dodnes smrdí Hitlerem. Jenže realita se nedá vymazat ze světa mlčením ani frázemi. A realita je ta, že zástupy pochodující v roce 2015 přes Balkán a plavící se až donedávna na člunech z Libye se přece zdaleka neskládaly jen z progresivních liberálů toužících po naplnění svých demokratických ideálů v evropských zemích. V jejich řadách dorazili také lidé, a ne málo, jejichž představy o ideálním uspořádání společnosti mají se standardy Evropy 21. století jen mizivý průnik.

„Nechali jste na sebe tvrdě narazit dvě kultury,“ vyčetl saskému premiéru Kretschmerovi volič, který minulý čtvrtek večer přišel na veřejný mítink, jenž se konal na místním stadionu. Kdyby jenom dvě. Už před migrační krizí na sebe v Německu naráželo mnoho kultur. S přílivem dalšího milionu převážně mladých mužů se stalo jen to, že dříve lokalizovaný problém, zasahující hlavně velká města západní části SRN, postihl každé urbánní centrum spolkové republiky, včetně východoněmeckých regionů, které na takové nárazy nebyly připraveny. (Otázka je, zda se na něco takového vůbec připravit lze.) Tím se zvýraznil.

Města jako Chemnitz, náhle otevřená světu, se musejí popasovat s importovanými standardy bezpečí a práva odjinud; a tyto standardy, které s sebou přinesli lidé narození a vychovaní v Jemenu, Pákistánu, Afghánistánu či Súdánu, leží někde zcela jinde, než kde se až donedávna nacházel německý či obecně evropský průměr. Násilnosti a nepokoje, připoutávající pozornost médií, jsou pak už jenom důsledkem toho, že takový konflikt hodnot a zvyklostí mezi starousedlíky a nově příchozími někdy skončí znásilněním nebo vraždou. Protestní pochody pořádané AfD či Pegidou pak nejsou protikladem oné vyzdvihované otevřenosti světu, jak bývají prezentovány. Jsou jejím organickým následkem a součástí, nedají se od ní oddělit o nic více než jedna strana mince od druhé nebo akce od reakce. Kdo si myslí, že takové projevy nespokojenosti dostatečnou převýchovou či třeba pořádáním punkových koncertů se vstupem zdarma potlačí, čeká jej trpké zklamání. Na chvíli možná – ale jen do příští tragédie.

Osobně bych dal přednost přivření pomyslných vstupních dveří kontinentu, a to i přesto, že v politických projevech to zdaleka tak krásně a elegantně nezní. Země, která se nechce otevřít úplně komukoliv a čemukoliv, co přichází zvenčí, země, která je trochu vybíravá, než vysloví své pozvání – ta má daleko větší šanci na klidný život.