V lednu bude mít v českých kinech premiéru ruský film Nemilovaní režiséra Andreje Zvjaginceva, je to mimořádné dílo (tím nemyslím nutně po všech stránkách dokonalé). Film o našich časech, a přitom nejenom pro naše časy vyzařuje až totální a chladnou autorovu kontrolu, ale zároveň v něm pulzuje prudká emoce, dá se v něm vidět intimní drama i přímočará alegorie dnešního Ruska, v něčem i světa. Je to neuhýbající a neúprosný film, rodinné drama, příběh ztráty a rozpadu vztahu i soud nad Ruskem a lidmi v něm, ve finále shrnutý do jednoho působivého a až plakátově jasného záběru – verdiktu i otázky. Je to ten typ snímku, jejž Západ od Ruska čeká. Pomalu vyprávěný, jistým způsobem duchovní, společensky kritický, chmurný, zároveň nijak netematizuje probíhající spor mezi ruským režimem a Západem, respektive jeho liberální částí, jeho kritika Ruska není formulována ze západního hlediska, odpověď na ni, je-li vůbec nějaká, není přiblížení se Západu. 

Andrej Zvjagincev (53) je mezinárodně nejúspěšnější ruský režisér současnosti, je to filmař samouk, k natáčení celovečerních snímků se dostal přes reklamy a práci v televizi. Debutoval relativně pozdě, v necelých čtyřiceti letech, už jeho první film Návrat (2003) z něj ale udělal hvězdu. Road movie, která jako by se odehrávala mimo čas a prostor – otec, který opustil rodinu, se po dvanácti letech vrací. Vezme dva syny na cestu, chová se k nim přísně, až krutě, dovede je na opuštěný ostrově někde na severu, cosi tam hledá. Zvjagincevovi a jeho týmu, především kameramanovi Michailu Kričmanovi, se v Návratu podařilo vytvořit suverénní film (možná až příliš), navozující dojem, že každá vlnka na vodní hladině se pohybuje podle režisérova plánu, a zároveň až provokativně unikavý. O čem to vlastně celé je? Snad o jakési mytické iniciaci, proměně chlapce v muže, která vyžaduje smrt otcovské figury, jistě také biblická alegorie, sám režisér o filmu mluví jako o „návratu marnotratného otce“. Spojení slov Rusko, film a duchovno znamená pro cinefilní veřejnost především Andreje Tarkovského, za jehož dědice byl také Zvjagincev promptně označen. V něčem snad i právem, podobnosti ve filmech obou tvůrců jsou ale spíše povrchní, zato rozdíly zásadnější.

Druhý režisérův film, Vyhnání, další alegorie s biblickými tóny, už tak úspěšný nebyl – možná kvůli nadměrné délce a ještě výraznější „zašifrovanosti“; některé scény či obrazy v něm ale jsou velice silné, především rafinovaná i jednoduchá úvodní sekvence. Následující Zvjagincevovy snímky tvoří jakousi (autorem údajně nezamýšlenou) trilogii – z různých úhlů a různým způsobem nahlížejí morální úpadek Ruska. V Eleně (2011) se hrdinka, zdravotní sestra, vdá za bohatého pacienta. Její syn s rodinou žije na upadajícím sídlišti, je dost chudý a chce po matce peníze, vnuk se potřebuje dostat na univerzitu, aby se vyhnul vojenské službě. Elenin nový manžel se za ně ale nasazovat nechce, žena ho kvůli tomu postupně otráví léky, projde jí to. Ve finále obsazuje deprivovaná sídlištní rodina zbohatlický dům a kolem toho podivného spojení různých světů Ruska, ukázaného jako bezduše materialistické, se zlověstně slétají havrani. Daleko výraznější úspěch měl další Zvjagincevův film Leviatan (2014). Z příběhu střetu automechanika Kolji s lokální věrchuškou někde na severu Ruska udělal Zvjagincev fresku o zkorumpované a odlidštěné ruské moci, jež drtí jednotlivce, tragickou, v několika pasážích ale také – pro Zvjaginceva nezvykle – docela humornou. Ve světě velmi úspěšný film odsoudil tehdejší ministr kultury, ze Zvjaginceva, který byl do té doby vnímán jako režisér politicky zdrženlivý, ba opatrný, se tak stala celebrita ruského politického umění, předpokládám, že o to filmař moc nestál.

Nemilované režisér natočil bez podpory ruských státních fondů, film získal v Cannes cenu poroty a stal se ruským kandidátem na Oscara, podle producenta Alexandra Rodnjanského tomu předcházely bouřlivé diskuse v nominační komisi. Snímek sám takové pobouřené reakce jako Leviatan nevyprovokoval, soud nad ruskou společností, jaký z něj zaznívá, je přitom možná ještě příkřejší než v předcházejícím Zvjagincevově filmu. Původní název Nemilovaných může českým uším znít až klausovsky – Něljubov, tedy Neláska. Přesně ale vystihuje dílo, které nevypráví ani tolik o postavách, jež lásku nezažívají a ani jí nejsou schopné, spíš jako by tyto byly výplodem prostředí, v němž láska obecně absentuje, je konstantou života, která se reprodukuje v životech jednotlivců a ti ji udržují, šíří, předávají dalším generacím. Jednou z nejdůležitějších scén filmu je sekvence pátrání v rozlehlé opuštěné budově, zjevně pozůstatku sovětských dob: skupina mužů v maskáčích prochází zborcenými kinosály, chodbami, mezi špinavým betonem poházeným zbytky všeho možného. Jasně to odkazuje k Tarkovského Stalkerovi, tajemné Zóně plné zbytků a fragmentů, stop po lidech, kteří dávno odešli, zároveň prodchnuté tajemstvím, unikajícím smyslem. Zvjagincevova „zóna“ je obrazem nepřítomnosti ducha – jen bezútěšný bordel.

Příběh Nemilovaných je jednoduchý a trýznivý. Středostavovský pár, chladná a naštvaná Žeňa (Marjana Spivaková) a slabošský Boris (Alexej Rozin) se rozcházejí. Mladá a naivní Borisova milenka je těhotná, Žeňa už taky má perspektivního, bohatšího přítele. Prodávají svůj byt na sídlišti, zatím ale ještě žijí spolu, a mají tak (především Žeňa) spoustu příležitostí projevovat jeden druhému nenávist. Velice tím trpí jejich syn Aljoša (Matvej Novikov), jeho rodiče to ale prakticky neregistrují, oba zaujati svým sporem a také snahou začít život znovu a líp. Boris během práce v korporaci vlastněné nábožensky založeným magnátem markýruje zápal pro pravoslaví a spořádaný rodinný život, zároveň telefonuje s milenkou a zařizuje nové bydlení. Žeňa se dělá krásnou pro nového partnera, obsedantně kontroluje mobil a postuje fotky na Instagram. Ani nepostřehnou, když Aljoša zmizí. Hrozivá událost je přinutí dát se aspoň trochu dohromady, pochopí, že policie jim moc nepomůže, obrátí se na vojensky působící dobrovolnickou organizaci. V nevlídné příměstské krajině, na ulicích a v úředních budovách, v sešlé chalupě za městem a na dalších místech probíhá bezvýsledné pátrání, do intimního příběhu rozpadu jedné rodiny občas dolehne i ten velký svět – v rádiu se mluví o možnosti konce světa (píše se rok 2012), v replikách procházejících přiopilých holek zazní spojení „zelení mužíci“ a „zdvořilí lidé“, užívaná v souvislosti s ruskými vojáky během anexe Krymu. Film s výborně vykreslenými protagonisty je zároveň psychologickou studií i alegorií – Žeňa a Boris marně hledají syna, stejně jako Rusko ve Zvjagincevových očích marně hledá ztracenou duši, ztracené srdce země, z nějž se stala říše nelásky. Lidé tam tupě zírají do mobilů, dámy v elegantních restauracích dávají s usměvavou samozřejmostí telefonní číslo neznámým, než usednou ke stolu s partnerem, kde se za víru vydává vynucená maškaráda. Tohle zobrazování společenských patologií může působit až trochu přes čáru, autor ovšem tvrdí, že jde o situace odpozorované ze života. 

Zvjagincev svůj soud pronáší velice sebevědomě, zachycením výborně zahraných postav a výstižných a přitom nepolopatických dialogů, ve strohých a zvolna plynoucích obrazech (kamera opět Michail Kričman), v nichž krásu, je-li tam vůbec, převažuje teplých barev zbavená tíseň a zimní nebe působí jako neprostupný dekl. Při vší neúprosnosti vůči postavám projevuje i jistou míru empatie, lásky možná schopné nejsou, bolesti ovšem ano. Dokáže udržet rovnováhu mezi rovinou osobní či intimní i alegorickou – v pološílené matce hlavní hrdinky je tak možné vidět osamělou a zoufalou individualitu, obecný typ ztělesňující hlubinné ruské pohanství stříknuté sovětským dědictvím, o němž v rozhovorech režisér mluví, i jakousi nadosobu, „mať rodinu“, z níž tohle všechno vzešlo. Do roku 2012 režisér film zasadil záměrně, byla to podle něj doba, kdy ruská společnost – podobně jako hrdinové filmu – očekávala změnu k lepšímu. Epilog Nemilovaných se odehrává o tři roky později, kdy už je postavám jasné, že ta jejich změna nic lepšího nepřinesla. Život se proměnil a zůstal stejný, spíš se stal horším. Z televize řvou zprávy o válce na Ukrajině, „zelení mužíci“ dál hledají tu ztracenou duši, teď už ve velkém měřítku, a střílí se u toho – a i tentokrát to nepřinese nic. Na verandě procovské vily mladá žena v designovém reprezentačním dresu zapíná běhací pás a začne po něm utíkat – usilovně a nikam, podobně jako celá země. Někde třeba zůstala stopa po tom smyslu, který její život mohl mít, nepovšimnutá a světu lhostejná, stejně jako byl on.