Ve věku 95 let zemřel v Nice francouzský pilot Michel Bacos. Jako kapitán letu společnosti Air France z Tel Avivu do Paříže uneseného v červnu 1976 teroristy odmítl opustit pasažéry a zůstal s nimi až do slavného vysvobození izraelským komandem. Operace Blesk se nejdříve jevila jako neproveditelná, ale později vešla do historie jako nejslavnější akce na záchranu rukojmí v moderních dějinách.

Němečtí ultralevicoví teroristé Wilfried Böse a Brigitte Kuhlmannová spolu se dvěma palestinskými „kolegy“ se na palubu letu 139 dostali během mezipřistání v Athénách. Oba patřili k západoněmecké organizaci Revoluční buňky, hlásající boj proti „imperialismu, sionismu a rasismu“. Spolu se známější Frakcí rudé armády vedla v 70. a 80. letech teror proti Německé spolkové republice. Připisuje se jí 296 útoků, bombových, žhářských a jiných, či podíl na vraždě hessenského ministra Heinze-Herberta Karryho. Byla aktivní až do 90. let a většina členů nebyla nikdy odhalena ani potrestána.

Letadlo se 248 pasažéry a 12 členy posádky únosci nasměrovali nejprve do Libye, kde doplnili palivo a propustili jednu rukojmí – předstírala potrat a později poskytla Izraelcům první důležité informace – a odtud do Ugandy, země tehdy ovládané „řezníkem z Kampaly“ Idim Aminem. Teroristé příliš neotáleli se zveřejněním požadavků, výměnnou za jejich laskavost mělo být okamžité propuštění 53 spřátelených teroristů z věznic v Izraeli, Francii, SRN a Švýcarsku. V opačném případě všechny rukojmí pozabíjí.

Zajatci zatím přebývali ve staré letištní hale, kde Böse s Kuhlmannovou, doplnění o další tři teroristy z Lidové fronty pro osvobození Palestiny, prováděli selekci, při níž oddělovali izraelské cestující od ostatních. Jenže mnozí měli dvojí občanství, a tak se rozhodovalo i podle jmen – někteří cestující byli „špatně“ zařazeni mezi Židy a naopak. Jednomu přeživšímu koncentračních táborů, který mu připomněl obdobné praktiky nacistů, Böse údajně odpověděl, že „není nacista, nýbrž idealista“.

Chvíle pro Bacose přišla, když se rozhodlo o propuštění neizraelských rukojmí. Celá posádka byla z Francie, Izraelec v ní nebyl ani jeden, mohli tedy svobodně odejít; odletět zpátky do Paříže – ale pod Bacosovým vedením se, prý jednomyslně, usnesli, že zůstanou se zbývajícími pasažéry. Izraelci s teroristy vyjednávali o posunutí ultimáta a zároveň spřádali plán na monstrózní akci.

Do karet jim hrála svědectví od propuštěných pasažérů a detailní plán budov, který měli k dispozici, protože letiště stavěla izraelská firma. I tak jejich plán vypadal beznadějně, jako nesmírně složitá až neproveditelná akce. Čtyři letouny měly letět podél východoafrického pobřeží tak, aby zůstaly ukryty před arabskými radary. První vojenský letoun C-130 Hercules se pak musel zavěsit za pravidelný britský nákladní let, aby nemohl být zpozorován řídící věží letiště v Entebbe.

Z Herculesu vysazená parajednotka rozmístila po ranveji přenosná světla a umožnila letounu přistát v tmavé části letiště. První část přepadové jednotky vyrazila v mercedesu a dvou terénních vozech upravených tak, aby připomínaly vozy Idiho Amina a jeho doprovodu. Ve třech autech se tísnilo celkem 29 vojáků. Noční hlídka se kolonu pokusila zastavit, což rozpoutalo divokou přestřelku.

Části vojáků se přesto podařilo dostat do letištní haly, kde zabili všechny únosce. Na ranvej zatím v sedmiminutových intervalech přistávala zbylá letadla s dalšími dvěma sty vojáky. Proti nim už Uganďané neměli šanci a většina se dala na strategický ústup. Vystrašené rukojmí vojáci rozdělili, přesunuli do letadel a na závěr ještě zničili ugandské stíhačky. Záchranná mise od přistání prvního letounu do startu posledního letadla s rukojmími trvala 57 minut.

Ze 104 rukojmích nepřežili čtyři, dva muže si vojáci v nastalém zmatku spletli s teroristy a jedna žena zemřela v křížové palbě. Čtvrtou rukojmí, pětasedmdesátiletou Doru Blochovou s chatrným zdravím, svolili teroristé ještě před akcí nechat transportovat do nemocnice v Kampale.

V důsledku toho nebyla zachráněna a po skončení operace ji na přímý rozkaz Idiho Amina zavraždili ugandští vojáci. Blochová měla dvojí občanství, kromě izraelského také britské, a Británie po její smrti přerušila diplomatické styky s Ugandou. Tělo ženy se našlo až o tři roky později.

Pět členů komanda bylo zraněno a jediným padlým na straně Izraelců byl jeden z velitelů, podplukovník Jonatan „Joni“ Netanjahu. Kulka ho zasáhla přímo do srdce. Netanjahu se narodil v USA, kde jeho otec Bencijon, historik specializující se na dějiny španělských Židů, vyučoval na několika univerzitách. Rodina pendlovala mezi Amerikou a Izraelem, kde přišli na svět mladší synové Benjamin – budoucí izraelský premiér – a Iddo, dnes lékař a spisovatel.

Rodiče chlapce drželi i na svou dobu přísně a Joni z nich tvrdou výchovu snášel asi nejlépe. Byl disciplinovaný a talentovaný, schopný dostát nejvyšším očekáváním svého otce. „Kdyby Joni žil, nemám pochybnosti, že by vedl národ,“ řekl v roce 2010 právě stoletý Netanjahu senior, když jeho další syn, toho času předseda vlády, seděl vedle.

Dopisy, které psával Jonatan rodičům, bratrům a ženám, se dočkaly několika vydání, a je to pozoruhodná četba při uvážení, že jde o listy intimní povahy, jejichž záměrem nebylo budování značky budoucího hrdiny a mučedníka, ale poodhalení duševních pochodů nejbližším. Z dopisů Joni nevychází jako jestřáb, mnohem spíš jako jemná duše, která si uvědomuje nevyhnutelnost války. Od nejranějšího mládí se v dopisech objevují odkazy na nezbytnost a oprávněnost izraelské věci a až romantická náklonnost k vlasti.

„Muž nežije věčně. Měl by dny svého života využít nejlepším možným způsobem. Vím, že nechci dosáhnout určitého věku, rozhlédnout se kolem sebe a najednou zjistit, že jsem nic nevytvořil,“ psal. „Na mně, na nás spočívá povinnost zachovat naši zemi v bezpečí. Jsme spojeni něčím, co přesahuje rámec politiky. To, co nás spojuje, vytváří pocit bratrství, vzájemné odpovědnosti, vědomí hodnoty člověka a jeho života, silnou a upřímnou touhu po míru.“