Je to čím dál zjevnější. Proces, jehož existenci jsem na tomto místě zatím jen naznačoval, pokračuje a stává se nezvratným. Přinejmenším na pár týdnů, což je v čase sociálních sítí doba, jejíž obdobou je ve skutečném světě plus minus pleistocén. Mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček přestává být nekorunovaným králem českých sociálních sítí, poslední dobou především žehná, což je z hlediska těžby citátů k ironickému využití docela úhor. Jeho místo zaujímá ministryně financí Alena Schillerová, taky proto, že její statusy jsou jakýsi internetový gesamtkunstwerk, nespoléhají se na pouhou sílu slov, sestavených do zároveň bizarních i exaltovaných spojení, jako tomu bylo v Ovčáčkově případě.

Jejich kouzlo je obtížněji reprodukovatelné, subtilnější, přebývající spíš mezi řádky. Vyžaduje být dotvořeno a umocněno obrazem a v tom je Alena Schillerová skutečně mistrná – z rekvizit velice všedních a snad i banálních, naaranžovaných způsobem také zdánlivě všedním a snad i banálním, složí díky sotva postřehnutelným akcentům dílo nevšední a hluboké, zaryje se do paměti, nesmlouvavě si tam vybojuje svoje místo a pak už ho neopustí.

O Velikonocích si ministryně dala záležet. „Miluji Velikonoce. Každý rok se díky nim vrátím na chvíli do dětství. Jaro, vůně čerstvě upečených beránků, probouzející se příroda. Velikonoce mi připomínají, že život je silnější než smrt. A že silou, která nám pomůže překonat i temné časy, je láska. Krásné Velikonoce, přátelé.“ K tomu jednoduchý portrét – vládní činovnice naaranžovaná mezi košíček s vajíčky a vázičku s kočičkami, černé šaty a přes ústa apartní, snad až rajcovní černá rouška a nad ní upřené oči, v tom pohledu je cosi zkoumavého i šibalského, snad i hodnotícího. Máš na to? Jistě tomu odpovídá i úsměv, který ale kvůli roušce nevidíme, o to je to celé mysterióznější. O tři dny později přichází druhá velikonoční dávka. „Na Velikonoční pondělí bych byla tradičně doma v Brně, s rodinou. To teď možné není, tak jsem vyrazila tady v Praze ven. Všude kolem je cítit jaro. A s ním přichází i naděje, že si to všechno brzy vynahradíme. Krásný den, přátelé.“ Tentokrát je ministryně v plenéru. Mezi rozkvetlými stromy, kde taky jinde. Kostým je totožný či obdobný. Atmosféra ale tentokrát zasněná a prosluněná, i oči opět upřené do objektivu se lesknou jinak, zasněností, všemi těmi emocemi a touhami, jež přináší probouzející se jaro. A také jakousi smutnou vědoucností, atributem bytostí andělských, jež mezi lidmi přebývají předlouho, všechny jejich slabosti znají, láska k nim se pak může stát i břemenem. Alena Schillerová je ale odhodlána nést je dál, probouzející se příroda jí bude oporou, předá jí sílu vůní květů, bzukotem včeliček, paprsky slunce, dotykem chladivého vánku na čele, šustěním daňových přiznání hromadících se na příslušných místech.

Jinak. Poslední pokračování story vyhozené šéfredaktory Alexi McCammondové, černošské novinářky, která přišla o místo šéfredaktorky magazínu Teen Vogue, protože v sedmnácti tweetovala cosi neuctivého o Američanech asijského původu (před dvěma roky se za to omluvila, ale to jejím pobouřeným kolegům zjevně nestačilo). Takže. Už víme, že jedna z editorek, Američanka filipínského původu, která proti McCammondové protestovala, použila na Twitteru před lety (nikoli v rasistickém slova smyslu) zlopověstné slovo na N. Zatím ještě o práci nepřišla, snad se toho někdo ujme a provede nezbytné úkony. V posledních dnech ovšem vyšlo najevo, že McCammondová toho má na svědomí víc – na nějakém maškarním večírku vystupovala převlečená za indiánku, čímž se dopustila kulturní apropriace nejhoršího stupně – ještěže se jí zbavili, jeden si raději ani nezkouší představit, jakými to traumaty by byli celoživotně zatíženi její kolegové. Ve Washington Post a dalších médiích se objevily vysvětlující texty k té aféře, vyplývá z nich, že na deset let staré tweety McCammondové upozornila personál Teen Vogue i vydavatelství odcházející šéfredaktorka Lindsay Peoples Wagnerová. Samozřejmě v zájmu čistého štítu publikace, o tom, myslím, nemůže být pochyb, kdo by snad naznačoval něco o žárlivosti, nebo dokonce podlosti, nevidí si do pusy. Chytře sehráno, Lindsay!