Nová francouzsko-německá smlouva o partnerství, kterou v úterý v Cáchách podepsali Emmanuel Macron a jeho hostitelka Angela Merkelová, směřuje k ještě užší spolupráci mezi Paříží a Berlínem než dnes – od prorůstání příhraničních regionů přes společné nákupy zbraní po pravidelnou konzultaci zahraniční a evropské politiky. Cášské smlouvě se příležitostně přezdívá Elysej 2.0., byla podepsána na den 56 let po slavné Elysejské smlouvě, jíž kdysi Charles de Gaulle a Konrad Adenauer slavnostně zakopali nepřátelství mezi svými národy. Elysej 2.0. má v sobě jistý potenciál udělat z francouzsko-německé dvojky skutečného dominátora EU, naštěstí ale okolnosti pro rozvinutí tohoto potenciálu nejsou dány. Francouzsko-německá osa během posledních deseti let různých krizí ztratila na přitažlivosti, Merkelová a samozřejmě ještě víc Macron ztrácejí i politicky doma.

Navíc ve Francii proti „Cáchám“ začala bubnovat opozice, od krajně pravicového Národního sdružení (RN) Marine Le Penové až po část republikánské strany. Je sice zřejmé, že když krajní pravice s narážkou na klauzuli o přeshraniční spolupráci varuje před poněmčením Alsaska a Lotrinska, možné důsledky smlouvy silně přehání. Na druhou stranu Le Penové tu jde výslovně o rozmělňování francouzské suverenity, k čemuž by smlouva, pokud vstoupí do života, samozřejmě vedla. A Le Penové hraje do ruky jisté tajnůstkářství, které kolem cášské smlouvy až do víkendu dosud panovalo – podobně jako když před měsícem a půl obě vlády prosazovaly a prosadily Globální pakt OSN o migraci. Le Penová: „O cášské smlouvě se dozvídáme tři dny před podpisem, tak aby už proti ní nikdo nestačil protestovat.“ Tady to začíná být zajímavé obecně, neboť mezinárodní smlouvy dnes získávají nepříznivý odér samy od sebe. K požadavkům protestního hnutí Žluté vesty patří referendum, které by se vypisovalo automaticky ke každé mezinárodní smlouvě.

Můžeme to považovat za nezdravou tendenci, referendum jde proti smyslu zastupitelské demokracie. Anebo se můžeme ptát, kde se ta apriorní nedůvěra vůči mezinárodním a také evropským smlouvám bere. Co když existuje něco jako kumulovaná zkušenost národa, lidí, kteří cítí, že jejich vůle, a dokonce hlas ve volbách jsou stále více přehlíženy?

Neomezuje se to jistě jen na Francii a Německo. V našich domácích diskusích kolem migračního paktu například vyšlo najevo, že ačkoli česká vláda u vzniku paktu dva roky statovala a skoro do poslední chvíle ho zamýšlela podepsat, nevznikl vůbec žádný český překlad – protože naše byrokracie prostě nepočítala s veřejnou debatou.

Častěji než dřív se stává, že lidé se o zákonech nebo směrnicích EU, které se jim intuitivně nelíbí, protože tuší, jak nepříjemně se mohou promítnout do každodenního života, dozvědí ex post, v lepším případě těsně před schválením, každopádně pozdě na to, aby se vzmohli na protest.

Nejdramatičtější příklad z poslední doby jsou auta. Sedmnáctého prosince 2018 se v Bruselu pod dohledem předsedajícího Rakouska zástupci vlád členských zemí a Evropského parlamentu dohodli, že od roku 2030 mají automobilky povinnost stlačit ve flotile svých aut emise oxidu uhličitého (CO₂) o 37,5 procenta. Počítat se bude z množiny všech nových aut vyrobených konkrétní automobilkou za rok, výchozím bodem pro srovnání emisí bude rok 2021, tedy stav, k němuž se automobilový průmysl ještě ani nepřiblížil. Dnes nové auto vyrobené v Evropě vyprodukuje necelých 120 gramů CO₂ na kilometr, do roku 2021 to musí být pouhých 95 gramů. Tedy v prosinci přijatý cílový stav pro rok 2030 bude kolem 60 gramů, polovina dnešních emisí. Mezi konstruktéry aut převládá názor, že těchto hodnot už vozy se spalovacími motory nebudou nikdy schopny dosáhnout, takže jediným východiskem pro automobilky je prodat víc elektromobilů, které jsou formálně vzato bez emisí, a svůj celkový výstav CO₂ „naředit“.

Přísnější hranice znamená víc elektroaut na úkor tradičních aut v portfoliu každé automobilky. Elektroauta jsou mnohem dražší než ta tradiční, bude třeba je dotovat, například z ještě vyšší daně na benzin a naftu (opět: Žluté vesty). Teprve poté, co se v prosinci zrodila ona politická dohoda, s níž už těžko někdo hne, se dozvídáme, na co se mají připravit řidiči, a to z úst nejpovolanějších. Předseda představenstva Volkswagenu Hans Dieter Pötsch v nedělníku Welt am Sonntag: „Je otázka, jestli si v budoucnu lidé s nižším příjmem ještě budou moci dovolit vlastní auto. To zůstalo při vyjednání nových hodnot pro emise C02 opomenuto.“

Kdy a v které členské zemi EU se vedla široká debata, nejlépe před volbami, že boj proti emisím oxidu uhličitého je třeba vybojovat i za cenu toho, že nižší a nižší střední třída se za deset let začne masově přepravovat „sockou“ a vůbec nejlíp udělá, když bude trávit hodně času doma? Samozřejmě že v žádné. Politici etablovaných stran se vyjadřují obecně, mluví o jakési zodpovědnosti za planetu. Upřímnost je vyhrazena takovým kamikadze, jako byl u nás Matěj Stropnický („Regulovat automobilismus je logické“ – „Létání je luxus, to nejsou základní životní potřeby“ – „Není normální, aby 80 procent českých občanů mohlo každý rok dosáhnout na leteckou dovolenou“).

I u nás si chytré hlavy mezi právníky a politiky dávno všimly, že zásadní normy EU a smlouvy OSN se přijímají s pěti- až desetiletým předstihem, oficiálně proto, aby členské státy měly čas se připravit, zřejmě ale i proto, že datum platnosti je v tu chvíli tak daleko, že je nemožné získat pro věc prostor v novinách, svolat demonstraci, vybudovat protestní hnutí. Pak to končí Žlutými vestami, které už jen reagují na převádění evropských směrnic do národního zákonodárství. Vede se spor, jestli jsou Žluté vesty svou podstatou pravicové, nebo levicové. Podstata je, že jsou protestem proti kabinetní politice. A líp se přirozeně piklí na evropské a mezinárodní úrovni.