Horečka, kašel, rezignace. Na to, že se seznam covidových příznaků nepřestává rozrůstat, jsme si zvykli. Novou položku na seznam však připojili nikoli lékaři, nýbrž zaměstnavatelé. Podle amerických výzkumníků (ale i některých evropských, především německých) čelíme rezignaci na pracovištích. Pandemie nás zbrzdila, zastavila, vysadila, a když jsme se chtěli dát znovu do pohybu, něco nás zradilo. Ve Spojených státech se neschopnost navázat projevila nejplastičtěji. Zvedla se vlna výpovědí, která má i své jméno – velká rezignace. Název odkazuje k velké hospodářské krizi, jež následovala po krachu na newyorské burze na podzim roku 1929. Ve Spojených státech se v té době nedostávalo milionů pracovních míst. Dnes je situace opačná. Podle údajů ministerstva práce podalo v loňském roce výpověď na 47 milionů Američanů, což je nejvyšší počet v historii USA.

Ale co bylo to, co zaměstnance zradilo? Zatím máme k dispozici pouhé spekulace. Lékaři se dohadují, že na vině je „dlouhý covid“. Lidé sice překonali akutní obtíže, ale dosud se zcela neuzdravili. Jiní to považují za neupřímnou snahu „vypomoct si“ covidem a připomínají, že většina podniků se potýkala s odchody ještě před pandemií, která celý proces jen uspíšila. Sociologové z amerického think-tanku Pew Research se domnívají, že hlavní příčiny jsou tři: nízké platy, nedostatečné příležitosti k růstu, pocit nedocenění. A jiní upozorňují, že za velkým procentem výpovědí stojí starší ročníky, které se rozhodly pro předčasný důchod. Existují rovněž sociologové, kteří fenomén zpochybňují. Jakápak rezignace? Vždyť uběhlo sotva pár měsíců a nemalá část těch, kteří dali výpověď, jsou zaměstnáni jinde.

Jisté však je, že v určité době se na pracovním trhu něco pozoruhodného událo. To je o to podnětnější, že přinejmenším v západním světě je zaměstnání podstatou lidské identity. Spekulují-li rozličné profese, co za vlnou rezignací stojí, není důvod, proč by filozofové měli zůstat pozadu. Jeden filozofický důvod je totiž nasnadě.

Myslet, zamyslet se, rozmyslet si

Lidé myslí. Snad spíš: lidé se zamysleli, anebo ještě jinak: lidé si během vynucené pauzy něco rozmysleli. Německý filozof Walter Benjamin poznamenal: „K myšlení patří nejen pohyb vpřed, ale i zastavení.“ Možná žijeme v době, v níž je myšlení podmíněno především oním zastavením. V každodennosti jsme zavaleni úkoly, lidmi, cestami, pobídkami, e-maily a médii, jsme ve vleku nadbytku a přespočetnosti. Hluk nadprodukce kazí smysly a uzavírá prostor myšlení.

Rezignace – či třeba jen přechodné stažení se – může být technika, jak si tento prostor vytvořit. Covidová doba nás ostatně přiměla k tomu, vážit si spíš negativity než pozitivity. To je hluboký vhled, zvlášť na pozadí naší doby, která stojí na stvrzování, přijímání, na potřebě vše negativní převyprávět na něco pozitivního. Kdyby se nám díky covidu podařilo odbourat třeba výzvu Mysli pozitivně, která je dokonalým výrazem neporozumění toho, jak myšlení funguje, neprošli bychom touto krizí nadarmo. Ostatně i výzva k sebepřijetí, tedy ke stvrzení sebe sama, je na tomto pozadí podnětný kandidát na odbourání.

Když se ohlédneme za předmoderními kulturami, vysvitne, jak nesoudně by působily řeči o sebepřijetí. Lze namítnout, že v mnoha ohledech není důvod brát si předmoderní kultury za vzor. To je pravda, až na ty případy, kdy je dobré si je za vzor vzít. Je totiž nesporné, že v mnohém na ně navazujeme, anebo bychom navazovat chtěli. Například platí, že si napříč dějinami ceníme toho, že člověk je myslící bytost. Filozofie i věda přitom vznikly z gesta, které má do sebepřijetí daleko.

Myšlení vyrůstá spíš z negativního sebevztahu. Myslíme, když zpochybňujeme své nároky, názory, předpoklady. Tvrzení, že filozofie i vědy vznikly ze schopnosti položit správnou otázku, je banální. Méně banální je, že dobré otázky otvírají prostor nevědění, a proto i znejistění, obav, že možná ledacos děláme špatně, že o ledačems špatně uvažujeme, že leccos musíme změnit, třeba zrovna i svůj život.

Proč si nezobrazit Boha

Ale na negativitě, na základní schopnosti zarazit se a nepokračovat jako doposud spočívá i etika. K mravnímu jednání se neodhodláváme proto, že přesně víme, co je dobro samo. Častěji jsme k etickému jednání vedeni tím, že se nám něco nelíbí. Třeba ani nevíme pořádně proč, ale něco nám připadá divné nebo hanebné, a tak se zarazíme. Nejde jen o myšlení a etiku. Vezměme si hned druhé biblické přikázání: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“ Jan Assmann, německý religionista a egyptolog, si všímá, že tento zákaz podněcuje lidskou představivost, vede člověka do jeho nitra. A ani tato negativita – zde v podobě odnětí přítomnosti – není výrazem smutku či zoufalství, ale základem duchovnosti.

Proč si Boha vlastně nezobrazit? Jako osoba, navíc nejvyšší ze všech, není předmětem mezi předměty. Není manipulovatelný. Platí-li, že člověk je stvořen k obrazu božímu, snad to můžeme vztáhnout i na něho. Je-li člověk někým určitým, žije-li z pozitivity, z toho, co je dané, stává se někým konkrétním. Což jistě není špatné, ale kdybychom byli jen tímto někým určitým, bylo by to pro nás zničující. Osobami jsme, jen nakolik v nás – navzdory naší určitosti – přetrvává něco nerozhodnutelného, něco, co je pro nás i pro druhé nepostižitelné, nakolik tedy i v nás zůstává negativita či prázdnota, která nám umožňuje, abychom se měnili, abychom mysleli. Člověk, který je plně vystihnutelný konkrétním názorem, konkrétní sadou vlastností, je předmětem mezi předměty.

Být někým proto není natolik výtečné, jak se může zdát. A v nadsázce řečeno je máloco srovnatelně nebezpečné jako mít pověst. Od člověka se pak očekává, že bude fungovat stejně jako produkt, který jsme si oblíbili, tedy stále stejně. Chce-li se takový člověk osvobodit a být zas osobou, nezbývá než si pověst zkazit.

To nás vrací k rezignacím. Jedna z nejslavnějších rezignací v (literárních) dějinách je spojena s písařem Bartlebym; není divu, že se tato literární postava začala v souvislosti s velkou rezignací znovu míhat mediálním světem. Autorem písaře Bartlebyho je americký spisovatel Herman Melville. V novele z roku 1856 popisuje extrémně výkonného zaměstnance advokátní kanceláře na Wall Street. Avšak jednoho dne písař začne trpět očním neduhem, zarazí se a už se nerozhýbe. Nedá výpověď, avšak pracovat už nemůže. Na všechny výzvy svého nadřízeného odpovídá odevzdaně: „Já bych, prosím, raději ne.“

S významem postoje písaře Bartlebyho bychom se minuli, kdybychom v něm spatřovali dětinského revolucionáře, který ze dne na den sekne s prací, ale nechce si sbalit věci a vypadnout. Melville je navíc ostražitý a dělá vše, aby písař nevyzněl heroicky. Z jeho promluv škrtá odkazy na vůli, i když mu majitel právnické kanceláře říká: „Takže ty nechceš…“ Bartleby to uvádí na pravou míru: Ne že by nechtěl, ale „raději ne“. Bartlebyovská nečinnost není agresivní a agresivitu nevzbuzuje. „Rozvážného člověka se nic tolik nedotkne jako pasivní rezistence,“ poznamenává v jedné pasáži právník. Bartlebyho postoj ústí v to, že sám právník začíná měnit svůj život a přemítat o svém povolání.

Nezbývá než říkat častěji Ne

Na člověka nikdy nedotíralo tolik nabídek, návrhů, služeb. Chceme-li zůstat svobodní, nezbývá než říkat častěji Ne než Ano. A také se musíme znovu naučit to, čemu německý sociální psycholog Harald Welzer říká strategie ústupu. Ve své knize Napsat si vlastní nekrolog si všímá, že máme sklon vytvářet heroické příběhy o lidech, kteří se údajně nikdy nevzdávali. Takoví lidé jistě existují, ale je otázka, jestli zrovna to jsou ti, které je dobré obdivovat.

Welzer v knize nechává promlouvat hrdiny, kteří se rezignace nebojí. Jedním z nich je horolezec Reinhold Messner, jenž se sám nazývá dobrodruhem v odříkání. „Neproslul jsem tím, že jsem vynalezl nová technická zařízení nebo vyvinul technologii. Praktikoval jsem redukci. Jako první jsem vylezl na Mount Everest bez masky, abych nemusel tahat nahoru ty těžké kyslíkové lahve. Jako první jsem zdolal osmitisícovku sólo s 60 kilogramy expedičního vybavení. Snížením množství vybavení jsem se vzdal balastu a stal se mnohem rychlejším a kreativnějším, a tím i schopnějším. Svou fázi horolezectví nazývám horolezectvím odříkání. Cílem už nejsou nejvyšší hory a nejtěžší stěny, ale nejtěžší stěny s minimální možnou pomocí.“

Messner přiznává, že předčasně ukončil více než třetinu svých výstupů. To je přitom v případě osmitisícovek zvlášť obtížné. Člověk totiž do výstupu už investoval příliš peněz a vlastního i cizího úsilí. Když se proto horolezec dostane v Himálaji do obtíží, podle Messnera zpravidla zvolí jednu ze dvou sice normálních, ale zkázonosných taktik: jedni pokračují, a málokdy dopadají dobře, druzí se dají na úprk, a ani oni nekončí dobře. Správná cesta je ústup, který musí být podobně promyšlený jako výstup.

Jenže co když je věc ještě složitější? Co když je třeba měnit směr nejen tehdy, když se nám nedaří, ale právě tehdy, když se nám daří? Welzer v této souvislosti píše: „Zastavení uchovává to, čeho jsme dosáhli. Pokračování to banalizuje.“ Jinými slovy: Úspěch je nejjistější cesta stagnace.

Snad za vlnou rezignací stojí docela přirozený sklon zamyslet se nad tím, jestli vedeme život, který jednou budeme chtít mít prožitý. Vlna rezignací by v tom případě nebyla špatnou zprávou. Byla by nácvikem ve schopnosti zarazit se, pakliže cesta nikam nevede. Ale ještě zbývá skoncovat s tím sebepotvrzováním. Možná je sebepřijetí analogií úspěchu: zabavit se lze obojím. Akorát to může být stejné jako s tím horolezectvím. Zatímco usilovat o sebepřijetí a úspěch je – řečeno s Messnerem – ta normální taktika, ti zajímavější zdolávají jiné hory.