Summit energetickou krizi nevyřešil. Zatím ji ani nepojmenoval

Trochu upřímnosti do toho zdražování

Summit energetickou krizi nevyřešil. Zatím ji ani nepojmenoval
Trochu upřímnosti do toho zdražování

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V řadě varovných zpráv z energetiky ční zpráva o strmém růstu cen kapaliny AdBlue. Řidič dieselového auta sice za litr této příměsi nezaplatí moc, zato si snadno představí katastrofu, od níž nás dnes dělí jen několik zpráv o tom, jak tu či onde AdBlue už není, ostatní řidiči začali příměs nakupovat do zásoby, příměs došla a velká část vozového parku včetně nákladních aut a autobusů prostě nevyjede.

Ne že by architektům bezuhlíkové ekonomiky svět, v němž obyčejný člověk méně cestuje, nějak zásadně vadil, spíš naopak. Ale zcela jistě není v jejich zájmu, aby se situace, třeba i jen na chvíli, vyhrotila takhle rychle a drsně. Souvislost mezi cenou AdBlue a energetickou krizí nelze popřít, základem pro výrobu této močoviny je totiž zemní plyn. Na konci minulého týdne se o prudkém zdražování energií jednalo na evropském summitu. Pár účastníků summitu, v první řadě Viktor Orbán se svým varováním, že Evropská komise zabije na kontinentu střední třídu, proti oficiální klimatické politice EU vystoupilo. Ale v závěrech summitu žádnou skutečnou změnu nenajdeme, většina trvá na dosavadním kurzu. Doporučuje se cílená pomoc nejohroženějším domácnostem, tedy o trochu víc socialismu.

Rusko tentokrát vynechme

Nejprve za krizi mohl Vladimir Putin, než pár kompetentních lidí upozornilo, že Evropa si závislost na plynu buduje sama a že Gazprom dodává to, co je nasmlouvané (namátkou Miroslav Haško z EPH, v zahraničí jistá Angela Merkelová). Prezident Mezinárodní energetické agentury Fatih Birol odhaduje, že kdyby chtělo, může Rusko zvýšit dodávky Evropě o 15 procent. Ale předtím, donedávna, nechtěla Evropa. Komise po několik let tlačila členské státy pryč od dlouhodobých kontraktů a směrem k ad hoc nákupům plynu na burze. Jeho cena kvůli celosvětové poptávce po loňských a letošních lockdownech skokově vzrostla.

A pak tu máme geopolitiku, přesněji řečeno to, co si pod geopolitikou představují světoví lídři, koncentrovaní v evropských institucích a především v Evropském parlamentu. Ten letos v lednu drtivou většinou vyzval k zablokování Nord Streamu 2, plynovodu těsně před dokončením. Myslel to jako odpověď na zatčení ruského opozičního politika Alexandra Navalného. Je ale obtížné provozovat morální zahraniční politiku vůči někomu, komu se svou vlastní energetickou politikou vydáváme všanc.

Minulý týden na evropské burze pro listopadové dodávky byl plyn o něco levnější než před dvěma týdny, ale pořád se 108 eury za megawatthodinu na čtyřnásobku ceny z ledna. Plyn je tahounem dalších cen energií, například elektřina už překonala 150 eur za megawatthodinu.

Odmyslíme-li si Putina, máme uvěřit tomu, že energie jsou tak drahé hlavně kvůli světovému oživení po covidu. To skutečně je ze dvou zásadních důvodů ten bezprostřední a nepominutelný. Bude to jedna položka na účtu za celosvětovou covidovou paniku.

Spekulanti

Vedle ní má však drahota další příčiny, a ty už jsou Made in EU. Na jednu ukázal při summitu český premiér Andrej Babiš: emisní povolenky, které prodražují klasické zdroje energie, především elektřinu a teplo z uhlí. Toho se dnes vinou nedostatku plynu pálí víc. Do „energetické“ části závěrů summitu se Babišovi nakonec podařilo prosadit výzvu Evropské komisi, aby „prověřila fungování trhu s plynem a elektřinou a také s emisními povolenkami“.

S tím, že by povolenky byly u kořene nynější drahoty, Brusel nesouhlasí. Podle předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové se žádné povolenky do ceny plynu nepromítají, natož akce spekulantů. Ale to není pravda, ani pokud jde o přímý vliv povolenek. Podle odhadu ekonoma společnosti Natland Petra Bartoně dnes přímo mohou za deset procent ceny energií. Ze dvou tisíc korun na českou domácnost a měsíc průměrně je to nezanedbatelných 200 Kč. A to uvažujeme jen o přímém dopadu na ceny za energie, přičemž povolenky samozřejmě prodražují i různé zboží a služby, při jejichž výrobě a poskytování se také nějaká energie spotřebuje.

Babišova věta v závěrech summitu byla namířena proti finančním spekulacím s povolenkami, kdy část peněz z jejich výnosu odplyne mimo EU. Firmy mohou povolenky, které nevyužily, prodávat na tzv. karbonovém trhu Unie. V éře nízkých, či dokonce záporných úroků jsou povolenky ideálním přístavem peněz. Spekulanti vědí, že ve světě lidí jako von der Leyenová smí jejich cena jen růst. Je to bezpečný způsob, jak zhodnocovat peníze, a to, že zisky odcházejí do Ameriky nebo třeba do Asie, nemůžeme vyčítat nikomu jinému než tvůrcům evropského karbonového trhu a nám, kteří něco takového politicky tolerujeme.

Spekulanti s evropskými povolenkami nejsou žádný Babišův výmysl. V pozoruhodném rozhovoru pro český Forbes nedávno spolupracovník Pavla Tykače Jan Dienstl mimo jiné řekl: „Z mého pohledu je šílené, že my jako Sev.en Energy jsme schopni vyrobit jednu kilowatthodinu za dvacet nebo třicet haléřů. Ale vy jako spotřebitelé nyní platíte pět a v budoucnu budete platit i deset korun. Z toho ale půjde například třetina skrz emisní povolenky spekulantům, kteří sedí mimo Evropu.“

„Trh“

Evropská unie spustila svůj „trh“ s emisními povolenkami (Emissions Trading System, ETS) roku 2005. Dnes ETS přiděluje povolenky celkem 11 tisícům podniků, kromě elektráren a tepláren především v energeticky intenzivních oborech: rafinerie, ocelárny, železárny, výroba aluminia, kovů, cementářství, papírny, chemické továrny, sklárny. Evropská komise si představuje, že se ETS rozšíří ještě do stavebnictví nebo lodní dopravy.

Na začátku byly ceny povolenek mírné až nijaké. Většina členských zemí, samozřejmě včetně České republiky, si řekla o takové množství povolenek – a dostala je, že jí fakticky přebývaly. Časem ale evropský regulátor začal z „trhu“ povolenky stahovat tak, aby cena, kterou producenti CO2 musejí za trest platit, rostla. Od počátku letošního roku se cena víc než zdvojnásobila, aktuálně na 65 eur za tunu.

První dva roky systému po spuštění byly testovací, v letech 2008–2012 byl systém rozšířen na nové obory, například sklářství nebo petrochemii. Třetí fázi v letech 2013–2020 už charakterizovalo to, že podíl přidělených povolenek firmám postupně klesal a naopak stoupal podíl povolenek, které výrobci museli kupovat na „trhu“.

Čtvrtá fáze běží od letoška, tempo odebírání povolenek z „trhu“ se z 1,6 procenta v předchozí fázi zvýšilo na 2,2 procenta ročně. Už před dvěma lety, kdy Západ podlehl PR akci Greta a politici museli být vidět, jako že „něco“ dělají, byly obrysy této čtvrté fáze známé. Obchodníci (spekulanti) věděli, že evropský regulátor jich hodně stáhne, a tím je dán růst jejich ceny.

To, že Babiš i jeho nástupce Petr Fiala by dnes naopak od Evropské komise chtěli, ať jich na „trh“ zas co nejvíc vrátí, je hospodářsky rozumná úvaha. Politicky reálná ovšem zatím není, rovnala by se totiž přiznání, že vývoj ceny CO2 nemusí být navždy jednosměrný. Což vyznavači klimatického náboženství nepřipustí, přinejmenším dokud je nevyděsí vzpoura voličů.

Zbabělci

Když nám Ursula von der Leyenová sugeruje, že povolenky s aktuálním růstem cen plynu nesouvisejí, máme asi zapomenout na dění několika posledních let. Právě vinou povolenek a kromě nich i systému taxonomie, což je kádrování energetických zdrojů na čisté a špinavé, přičemž role kádrováků připadla bankéřům, už dnes do uhelných elektráren nikdo neinvestuje. Letošní zpráva Mezinárodního klimatického panelu OSN dokonce uvádí, že abychom zastavili oteplení planety na 1,5 stupně Celsia oproti teplotě před průmyslovou revolucí, je třeba uhelné elektrárny na celém světě zavřít nejpozději za devět let (což se nepovede už proto, že jen Čína pořád spouští a projektuje nové uhelné elektrárny).

V Evropě můžeme každopádně uhlí považovat za mrtvý zdroj. Německo právě v těchto dnech uspíšilo odstavení uhelných elektráren z roku 2038 na rok 2030. S koncem příštího roku Němci vypnou zbývající jaderné reaktory, které dosud pokrývají asi deset procent tamní spotřeby. Obojí znamená ještě intenzivnější hlad největší evropské ekonomiky po plynu coby záložní kapacitě nespolehlivých obnovitelných zdrojů. Ale prý je cena za plyn čistě věc trhu.

To je jedna podoba neupřímnosti, do níž evropští politici celé téma energetické drahoty zabalili. Vzniká dojem, jako kdyby je teď nic nezajímalo víc než co nejrychleji ulevit domácnostem. Málokdo z nich najde odvahu přiznat, že zelená politika stojí právě na zdražování klasických zdrojů energie a na dotacích do „čistých“ zdrojů. O všech těch mezinárodních závazcích ke snižování emisí, Green New Dealu nebo klimatickém zákoně v europarlamentu letos na jaře hlasovali s úmyslem přinutit spotřebitele k nižší spotřebě, dokonce ke změně životních návyků. Pokud několik posledních týdnů mírně panikaří, je to hlavně nervozita z toho, že se ta změna ohlašuje tak překotně.

Letos v květnu Mezinárodní energetická agentura při OECD vydala speciální zprávu nazvanou Net Zero by 2050. Na webu agentury čteme, že jde o první pořádnou analýzu přechodu k bezuhlíkové ekonomice. Mimořádně zajímavá pro naše téma je strana 53. Čtenář tu nalezne tabulku s odhadem cenového vývoje povolenek. Pro vyspělý svět, kam samozřejmě vedle USA nebo Kanady či Japonska patří i komplet Evropská unie, prý budou ceny za jednu tunu CO2 následující: 65 eur v roce 2025 (ve skutečnosti jsme oněch 65 eur dosáhli už tento měsíc), 110 v roce 2030, 175 v roce 2040 a konečně v roce 2050 krásných 215 eur. To je trojapůlnásobek současné ceny, kterou by Babiš s Fialou rádi tlačili dolů.

Vizionáři uhlíkové neutrality si snad myslí, že celý tento gigantický manévr se jim podaří vybrat sociální politikou pro chudé (viz závěry summitu minulý týden) a že střední třída si drahé energie ani nevšimne, tak porostou příjmy. A co když dlouhodobý růst blahobytu, řekněme kvůli vysoké inflaci, už skončil?

Ratifikační Bílá hora

Zastavme se ještě u vyjednávacího umu Andreje Babiše v Bruselu. Představa, jak náš premiér válčí za český průmysl a české domácnosti, neodpovídá skutečnosti. Tady je nejnovější příklad: čtrnáct návrhů klimatické politiky zveřejněných místopředsedou Evropské komise Fransem Timmermansem 14. července (výročí pádu Bastily) dostala naše vláda oficiálně a v překladu do češtiny až začátkem září. Od přijetí pošty běží lhůta 56 dnů, po kterou může národní parlament členského státu vystavit každému návrhu Komise tzv. žlutou kartu. Kdyby žlutou kartu nakrásně vytáhla třetina národních parlamentů, má EK povinnost návrh znovu zvážit. Není to silná zbraň, EK nezavazuje, aby požadované změny v návrhu skutečně podnikla. A pokud pomyslnou žlutou kartu vytáhne méně než třetina národních parlamentů, je ta slabá zbraň ještě slabší. Nicméně v situaci, kdy mají politici nahnáno ze sociálních otřesů, by se jim snad mohlo hodit všechno.

Jaké tedy překvapení, když se dovídáme, že svůj vládní výbor k Timmermansovu návrhu nechal premiér svolat teprve 13. října, bezpečně po volbách, před nimiž se samozřejmě tvářil, že se proti klimatické politice EU staví až do roztrhání těla. Rámcové pozice české vlády s Timmermansem skutečně v několika bodech polemizují. Evropský výbor Poslanecké sněmovny je však dostal v noci z 14. na 15. října, kdy do konce mandátu staré sněmovny zbývalo pět dní, z toho tři pracovní. Evropský výbor by musel hodně chtít, aby zprávu stačil projednat. A tolik zas nechtěl. Lhůta pro vytažení žluté karty vyprší 8. listopadu (výročí bitvy na Bílé hoře), v den, kdy se bude ustavovat nová sněmovna a volit si vedení. Výsledkem nezájmu je, že žlutou kartu uplatní jen méně důležitý Senát.

Pravda je neúprosná – ani končící, ani nastupující vláda nejsou vůči Green New Dealu ve fundamentální opozici. Babiš ho schválil na unijních summitech a Fiala na Twitteru. K cílům klimatické politiky EU se Fiala hlásí navzdory tomu, že sám před volbami nechával otevřenou možnost, že se planeta otepluje vcelku nezávisle na lidské činnosti. A navzdory apelům známého dánského autora Bjørna Lomborga, který i pro čtenáře Echa letos v červenci (viz Soudci proti demokracii, Týdeník Echo č. 28) spočítal, že podle klimatických modelů OSN by přechod na bezuhlíkovou ekonomiku ve vyspělém světě zbrzdil teplotu zeměkoule o čtyři desetiny stupně Celsia, evropský Green New Deal pak o krásných 0,14 stupně. A to klimatické scénáře OSN od roku 1988 ve svých odhadech růstu teploty na Zemi konstantně přestřelují.

Česká republika s vysokým podílem průmyslu a ustrašenými politiky se každopádně ocitla na pokraji vážné krize.