Zápisník z Varů Ondřeje Štindla

Provařené dny 3: Chladné slzy Ingimundorovy

Zápisník z Varů Ondřeje Štindla
Provařené dny 3: Chladné slzy Ingimundorovy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Teplíčko bylo. Vlast se nám trochu přehřála, ve Varech tomu bylo nejinak, když člověk nastavil holou hlavu slunečnímu svitu, honem ji zas schoval, pokud bylo kam, a stejně si moc nepomohl. Těžký den. Navíc vyvrcholil sledem vážných dietních chyb, zkušený čtenář z toho může dovodit, že míra autorovy svěžesti není zrovna optimální. Pár lidí v tom horku v Thermalu usnulo, jiní lidé si s nimi dělali selfíčka, pak třeba sami usnuli a selfíčka si s nimi dělali ti čerstvě probuzení. Věčný koloběh selfíček. A taky filmy. Zážitky.

Ta pověstná kára kumštu, kterou je třeba táhnout, případně tlačit, jak už to ti kumštýři umějí. Vysoké procento kumštu obsahoval islandský film Bílý, bílý den (režie: Hlynur Pálmason), slyšel jsem na něj vícero doporučení a vlastně nelhala – ten je ve všech složkách dobrý. Ale po chvíli mě začal štvát. Připomínalo mi to kolumbijské drama Monos, které jsem viděl předcházející večer (festivalový provoz způsobuje, že člověku občas v hlavě naskakují nečekané souvislosti).

Další příklad invenčně naplněné festivalové konvence, který nakonec působí spíš konvenčně než invenčně. Dlouhé a někdy taky působivé záběry, úsporné dialogy, potlačované emoce, přijde čas a vybuchnou. Dobře seřízený mechanismu díla pro festivalového diváka. Nechci tím režisérovi podsouvat vypočítavost, ale Bílý, bílý den působí také jako produkt, možná součást limitované série pro diplomované znalce. Hlavní hrdina je Ingimundur (hrdinové islandských filmů taková jména prostě mívají), postarší policista, kterému při bouračce zahynula manželka. A on se s tím nevyrovnal. A film ho při tom nevyrovnávání se bedlivě pozoruje.

Nevyrovnává se doma, kde žije s dcerou a milou vnučkou, nevyrovnává se na rodinné oslavě, nevyrovnává se v ordinaci terapeuta, nevyrovnává se venku. Pak se ještě ke všemu cosi dozví, takže se k nevyrovnání přidává naštvanost až zuřivá. Film zjevně směřuje k tomu, že Ingimundur buď někoho zabije, nebo ho skoro zabije, nebo si to rozmyslí, nebo k nějaké kombinaci jmenovaného. Zrovna k té pointě nesprintuje, poučené publikum mezitím může sledovat vynalézavě inscenované obrazy, pěkné kamerové jízdy a podobně. Má dostatek času si uvědomit, že ta festivalová konvence spočívá ve spojení formální náročnosti (To je ale pěkný záběr auta jedoucího v mlze! Ta mlha je ale hustá! Kampak to auto mlhou asi jede! Nějaká dlouhá štreka, koukám. A že to teda trvá! Hele, přibrzďuje! Tak nic. Uf. Vybouralo se! Konečně.) a schematičnosti, je velmi snadné je pochopit a někdy těžké je vydržet. Obojí umožňuje divákovi udělit si pochvalu – za bystrost a vytrvalost. Z Bílého, bílého dne si člověk bude pamatovat ledacos, ale Ingimundura asi ne, i když ho Ingvar Sigurdsson hraje dobře. Takový generický chlapík – uzavřený a silácký (taky je to policajt), emoce v sobě zašpuntuje, aby udržel kamennou tvář. Terapeut se ho na začátku filmu zeptá, jestli manželku oplakal, odpoví, že ne – Ingimundur přece nikdy nepláče. Divákovi je jasné, že ve finále si hrdina pobrečí. Ovšemže na to taky dojde. Slzy mocně zkrápějí Ingimundurovy líce. Při pohledu na to jsem zůstal chladný jak hřebeny islandských hor v zimě.

Zvečera jsem vyrazil na korejský film Parazit (režie: Pon Džun-ho) vítěze letošního festivalu v Cannes. Uspokojení se v přiměřené míře dostavilo. Je to film v kontextu běžné, na festivaly zaměřené produkce docela osvěžující – je mimo jiné místy dost legrační. Pon Džun-ho umí skvěle vytvářet a natočit vizuální gagy. Parazit ale není čistá komedie – plete se v něm dohromady víc žánrů, někdy se postavám směje, jindy si nad nimi popláče, na nějaké to krveprolitíčko taky dojde. Rodina Tahje žije v sešlém suterénním bytě, vůbec se jí nedaří – v ledasčem měla zjevně smůlu, hlava rodiny zároveň působí jako esence loserství. Synek náhodou má možnost doučovat dceru z velice bohaté rodiny Parkových. Chudičcí protagonisté jsou nadáni schopností přesvědčivé fabulace a díky ní a různým intrikám se jim podaří do domácnosti buržujů dostat v rolích další učitelky, šoféra a hospodyně. Hodně jim v tom napomáhá ne zrovna veliká bystrost paní domu, v níž je možné vidět karikatury nejenom mravů vyšších vrstev, ale také západního přepečlivého rodičovství.

Pro rodinu Tahje nastanou idylické časy, je ale otázka, zda to tak vydrží. Dvě hodiny filmu uplynou velice rychle, při vší té žánrové roztříštěnosti film působí uceleně, autor si mocně utahuje z obou rodin, je ale jasné, na čí je straně. Parazit je především společenská satira, příběh ze dvou světů, které existují v jedné zemi, společného ale nemají prakticky nic. Zatímco jedni si užívají přepychu, druzí se (jak Pan Džun-ho ukáže v paralelní montáži) topí ve fekáliích, které jim z kanalizace přetekly do bytu. Zrovna subtilní to není, ale v Parazitovi to nevadí, možná se v tom filmu dají najít další významy a alegorie srozumitelné především domácímu publiku. Člověk ale nepotřebuje znát kontext, aby se jím dal unášet – pobavený i zaujatý. Parazit není nějak světoborný film (od vítěze z Cannes by jeden čekal přece jen něco výraznějšího, nebo dokonce ojedinělého), není to ani nejlepší film Pon Džun-hoa. Pro korejskou kinematografii charakteristické spojení výsměchu a vypjatého sentimentu někdy moc nepobírám. Ale i tak – v prostředí rozpálených Varů je člověk za Parazita vděčný.

Podle předpovědí by ta rozpálenost měla už skončit. Na obloze se sbírají mraky a zvedá se vítr, na obzoru je zřejmě očistná bouře. Třeba až apokalyptických rozměrů. Budu se jí prodírat bičován kroupami, abych v odlehlém kině Drahomíra stihl projekci slibného uruguayského debutu. Je to tak, právě jsem použil výraz „slibný uruguayský debut“. Jednou to přijít muselo.

2. července 2019