Jedna z pěkných sadistických scén z českých dějin bude za pár dní slavit kulaté výročí: šest set let. Pražská defenestrace (30. července 1419), jež bývá označována jako první, protože pak bude druhá, odstartovala horkou fázi husitské revoluce se vším, co zemi tato mela přinesla.

Je to už dávno, dávno, vlastně je otázka, zda má smysl to připomínat a něco z toho odvozovat, snad jen abychom měli důvod pohádat se. Podobně jako o mariánský sloup. Ti, kdo by ho tam rádi měli, budou mít úplně jiný náhled na zmasakrování novoměstských konšelů než ti, kteří při představě, že se sloup zase obnoví, vidí rudě. Naopak srdci takového levicového ateisty bude zřejmě akce, kterou vyvolal fanatický „džihádista“ Jan Želivský, docela drahá, neboť šlo o akci revolučního typu. Zato pár bigotních katolíků, jsou-li ještě nějací, z ní dosud omdlívají, přestože ji tedy vedl stále ještě katolický kněz.

Pražská defenestrace byla symbolickým aktem násilí, při kterém teklo hodně krve. Na rozdíl od Slavaty a Martinice, kteří dopadli na hnůj a jen se trochu potloukli, úředníci Prahy Nového Města padali na kosy a sudlice a byli na místě ubíjeni. Tedy dosti brutální smrt. Celkem jich bylo čtrnáct, čtyři konšelé a purkmistr, samí Češi, žádní protihusitští radikálové, spíš jen loajální zastánci klidu a konzervativního přístupu: jejich hlavní postup byl proti extremistům typu Želivského. Jenže poměry se už podobaly přehuštěnému kotli, který někdy musel explodovat. Nejvíc do něj páru pumpoval onen zběhlý mnich Želivský, plamenný řečník a charismatik, jehož prý především milovaly ženy, do kterých když vstoupí revoluční duch, třese se svět.

Tak se onoho dne, v neděli ráno, dali po Želivského kázaní v chrámu Panny Marie Sněžné ženy a s nimi jejich muži na pochod, vzali to na Rybníček ke kostelu sv. Štěpána, kde Želivský dříve kázal, vylomili vrata, kněz rychle ještě podal podobojí, a už táhli k Novoměstské radnici, která tehdy musela zářit novotou… Zbytek je znám z druhého dílu Vávrova populárního komiksu. Pokud si pamatuju, mordy jsou tam jen naznačeny.

Stalo se… Události pak nabraly rychlý spád, už za necelé tři týdny skolila krále Václava mrtvice a poměry byly takové, že mu ani nemohli vystrojit pohřeb. Země se dala do pohybu. Jestliže na přelomu 14. a 15. století ještě existovala možnost, že Čechy půjdou směrem zjednodušeně řečeno k renesanci, volným mravům, svobodě myšlení a podobným příjemným věcem života, od 30. července bylo všechno jinak. Šlo se směrem k asketismu, chiliasmu, přísnosti, pruderii, fanatismu, moralismu. Češi si na třicet let vyzkoušeli šaríu a kalifát, což žádné zemi nepřidá, ale možná to mělo i lehce pozitivní efekt, že se jim do toho pak už moc nechtělo. A jestli lze o současné české populaci říci něco pozitivního, tak že se jim ani teď nechce, ať se ten džihádismus projevuje v různých podobách: ekologické, moralistní, sexuální, multikulturní. Teoreticky by se snad dalo naznačit, že jsme imunizovanější než leckteré národy, které si tím asi chtějí projít nyní.

Je to již tak dávno, že o nějakém rozpoznatelnějším vlivu těžko mluvit. Mě na tom přece jen uspokojuje ta věc, že Želivský skončil tak, jak si vysloužil. Poté, co se choval jako fanatik a Prahu proměnil na několik let v město, kde se každý třásl o život, se ho jednoho dne rychle zbavili: nechali mu useknout hlavu. Má ale aspoň stanici metra. Tu mu nechme.