V čase zabíjení a ničení na Ukrajině může působit nemístně trápit se tím, že obětí války a režimní válečné propagandy se stala také jedna přes třicet let stará píseň. Smutný osud té skladby ale vyjadřuje ještě jinou dimenzi probíhající války, stavu agresorova ducha, možná i jeho absence.

V pátek se v Moskvě konala velká sláva –⁠ na známém stadionu Lužniki se připomínalo výročí ruské anexe Krymu. Z morbidní zvědavosti jsem si pustil přenos toho koncertu. Probíhal předvídatelným způsobem: všichni na pódiu zamotaní do svatojiřských stužek, litera Z, kam se podíváš, patetická recitace vlastenecké poezie a dunivě pitomý režimní pop, Vperjod, Rossija! Tribuny plné většinou mladých lidí, prý na koncert povinně nahnali studenty, ale část se jich dobře bavila (režie přenosu si takové jistě vybírala), byl to docela barevný dav, oblečený do různých pastelových modelů, nad ním spousty ruských trikolor ve větru. Neodpovídalo to představě znavené šedivé Rusi, té její tíživosti. Tohle Rusko na obrazovce vypadalo lehce, možná proto, že je prázdné, schovává to za vrstvu líčidel a pod designové kabátky.

Událost vyvrcholila vystoupením prezidenta. Malá postavička v zimní bundě uprostřed stadionu, desítky metrů nikdo kolem ní (tu bundu samozřejmě někdo na internetu identifikoval, stojí prý tisíce dolarů, jak jinak). „Vožď“ promluvil o motivech ruského útoku, potřebě ochránit bratry, na nichž se síly zla dopouštějí genocidy. Vytáhl i citát z Bible: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Jenomže Putin neřekl „život“, ale „duši“. A skutečně –⁠ v často používaném ruském překladu to tak –⁠ na rozdíl od většiny jiných –⁠ skutečně je (v kralickém taky). „Dušu!“ zařval Putin. Ale duše se člověk nevzdává, radši obětuje ten život, aby ji neztratil anebo by aspoň měl. Proto se taky ti největší z hrdinů obětují za svoje přátele –⁠ ani v nejhorší chvíli neztratili duši. Během perverzního obřadu v Lužnikách se ale duše obětovaly z jiných důvodů, aspoň malou část dušiček těch shromážděných bylo třeba odložit k nohám vůdce, na jeho oltář, za zvuku dutě znějících slov o lásce, vlasti a dělostřelectvu.

Pomyslel jsem na jiné podobné ceremonie, na něž jsem byl zamlada nahnaný spolu s masou vrstevníků. Možná jsme netleskali ani nezpívali, kousek duše jsme tam ale možná ztratili. Ale aspoň ho neodhazovali s radostí, jestli to tedy má nějaký význam. Putin pohledem kontroloval dav, říkal jsem si, že by ho za tu svatokrádež třeba mohla vyšší moc srazit bleskem. Nestalo se. Ale v přenosu nastal zádrhel, hodně se o něm pak psalo. Prezident ještě nedomluvil, když dění na obrazovce poskočilo dopředu do velkého finále (asi kvůli tomu, že se vysílala o pár minut zpožděně, aby byl čas na odrušení případných „nevhodných“ projevů, a někdo v režii zmáčkl špatný knoflík, nechtěl bych být v jeho kůži). Do rozjuchaně agresivního šovinistického orgasmu pršely konfety. Snadno podlehnout a nechat se zlákat k beznaději. „Krása spasí svět,“ napsal kdysi ruský klasik, vložil ta slova do úst postavy nemocného knížete Myškina, nekompatibilního se světem, v němž rozhodující slovo často mají idioti úplně jiného ražení. Zavile tu krásu popírají, slovem, řevem, mocí, zbraní. Mohou v tom kraválu snadno přeslechnout, že někde hluboko v lese kukačka odpočítává jejich zbývající čas.