Emiráty normalizovaly své vztahy s Izraelem

Lámání starých ledů

Emiráty normalizovaly své vztahy s Izraelem
Lámání starých ledů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Arabské státy pozvolna mění svůj postoj k Izraeli. Není to ale příznak toho, že by mezi nimi rostlo opravdové přátelství. Za celým procesem stojí spíš pragmatismus spojený s rezignací na dřívější cíle.

První arabský státník, který se odvážil podepsat mírovou dohodu s Izraelem, za ni zaplatil životem. Byl to egyptský prezident Anvar Sadat, kterého necelé tři roky nato zastřelili čtyři atentátníci z řad egyptské armády. Nenávist, kterou uzavřená smlouva vzbudila ve zbytku arabského světa, se projevila i na Sadatově pohřbu. Jedinou arabskou hlavou státu, která se přišla se zavražděným Sadatem rozloučit, byl prezident sousedního Súdánu. Zbytek jej považoval za zrádce arabské věci.

Smlouva sama ale zůstala v platnosti a další egyptské vlády ji respektovaly. Dokonce ani Muhammad Mursí, člen Muslimského bratrstva, který byl roku 2012 zvolen do prezidentského úřadu, ji nezpochybnil. Roku 1996 uzavřelo podobnou mírovou smlouvu Jordánsko. Od té doby, až donedávna, nic.

Ne všechny procesy mezinárodní politiky jsou ale viditelné na povrchu. Část z nich probíhá pod hladinou běžného dění. A právě na této úrovni začaly ve 21. století vztahy mezi arabskými státy a Izraelem sílit. Není to ale z nově nalezené lásky; vzájemně se potřebují.

Tři ne a opatrné „možná“

V roce 1967, krátce po prohrané šestidenní válce, se představitelé arabských států sešli v súdánském Chartúmu. Závěrem jejich jednání byla deklarace, která obsahovala „tři ne“: neuzavírat mír s Izraelem, neuznávat jej jako stát a nejednat s ním. Závazek moc dlouho nevydržel, už o pár let později začala probíhat tajná jednání. Mentalita „tří ne“ v určitých kruzích stále žije, ale je na ústupu.

Perspektiva roku 1967 byla jiná než dnes. Stát Izrael existoval teprve devatenáct let a tehdejší vládcové arabského světa si ještě dobře pamatovali doby, kdy na mapě žádná „sionistická entita“ nebyla; bylo tedy také možné si představit budoucnost bez ní. Ve světě zuřila studená válka a Arabové mohli spoléhat na to, že aspoň jeden z obou soupeřících globálních bloků jim v arabsko-izraelském sporu poskytne pomoc. A ropa, jejíž zásoby pod Arabským poloostrovem byly prokazatelně velké, měla pověst paliva budoucnosti. Čím dál více států, včetně dříve pyšných koloniálních mocností, bylo na jejím dovozu závislých.

Situace roku 2020 je jiná. Sovětský svaz neexistuje. Vliv Spojených států v regionu úměrně tomu narostl. Největšího konkurenta americké moci – Čínu – arabské státy příliš nezajímají a rozhodně by je v případném konfliktu s Izraelem nezásobovala vojenskou pomocí, natož pak zadarmo. Čína si naopak udržuje dobré vztahy s Íránem. A Írán je dnes v sunnitských arabských státech vnímán jako hrozba.

I ropa už ztratila svoji dřívější pomyslnou váhu na mezinárodní scéně. Zdrojů je víc než dřív, ceny se propadly, za posledních deset let nastala několikrát situace takového přebytku, že vytěženou surovinu ani nebylo kde skladovat.

Před bohatými monarchiemi v Perském zálivu se vynořuje zatím vzdálené, ale neodvratně se přibližující strašidlo budoucnosti, ve které už bohatství nepoteče ze země. Před ropnou érou byla valná většina arabského světa chudá a poměry panující dnes v zemích, kde ropa není (Jemen), působí na elitu odstrašujícím dojmem. Pokud se má prosperita v zemích jako Kuvajt, Bahrajn a Saúdská Arábie aspoň udržet, bude nutno najít jiné zdroje příjmů.

A v tom může hrát roli Izrael, jediná země v regionu, která vybudovala vyspělou ekonomiku na zcela jiných základech, než je ropa.

Co si myslí arabský svět

Průzkumy veřejného mínění, které se v arabských zemích uskutečňují, ukazují zajímavý trend. Izraelsko-palestinský konflikt, dřív se umísťující na horních příčkách seznamu problémů, už nemá podle respondentů takovou váhu. Na špičce se usadily ekonomické otázky, pak vnitřní politické problémy arabského světa (válka v Sýrii, selhání arabského jara) a pod nimi, ale stále ještě nad izraelsko-palestinským konfliktem, je jako palčivá vnímána otázka působení Íránu. Podpora pro normalizaci vztahů s Izraelem významně vzrostla, i když podle těch samých průzkumů nejde o nějakou nově nalezenou lásku, spíš o nárůst pragmatismu. Když už s tím konfliktem nikdo celé desítky let nepohnul, možná má smysl se s ním prostě smířit. A zkoušet dosáhnout aspoň dílčích zlepšení diplomatickými prostředky. A ještě jeden trend průzkumy ukazují: rostoucí frustraci Arabů z (ne)fungování palestinské samosprávy, která dřív v arabském světě požívala velké podpory, ale nyní je vnímána spíš jako součást problému.

Dohoda o normalizaci vztahů, kterou v srpnu 2020 ohlásily Izrael a Spojené arabské emiráty, do tohoto trendu dobře zapadá. Emiráty nejsou demokratický stát, ale stejně musejí na názory svých občanů dbát. A – stejně jako jinde – i mezi Emiráty a Izraelem už po delší dobu existovala tichá vzájemná tolerance a občas i spolupráce. Posledních deset let se setkávají jejich vysocí představitelé, objem vzájemného obchodu roste a v průběhu poslední dekády začala padat stará tabu i ve sportu. Izraelští sportovci už se několik let smějí účastnit soutěží pořádaných v Emirátech a roku 2018, když izraelský judista Sagi Muki získal zlatou medaili, povolily úřady vůbec poprvé vztyčit na jeho počet vlajku a zahrát hymnu židovského státu. Dokonce i letci obou zemí se začali účastnit společných cvičení.

Na Blízkém východě jsou Emiráty druhou největší ekonomikou (po Saúdské Arábii) a zejména Dubaj má mezi Araby kulturní vliv, který se nedá přepočítat na peníze. Dubaj, město pyšných mrakodrapů, je sekulární protiváhou Mekky, místem s nejvyšší životní úrovní široko daleko, masivním zdrojem investic a magnetem pro kvalifikovanou pracovní sílu z celého světa. Uzavřou-li Emiráty s Izraelem mírovou smlouvu a začnou-li z normalizace vztahů profitovat, další desítka států bude mít důvod se zamyslet, jestli neudělat totéž.

„Vztahy s Izraelem nutně potřebují dávku realismu,“ konstatoval po ohlášení záměru ministr zahraničí SAE Anvar Gargaš. Pozitivního komentáře se záměr dočkal i ze strany Bahrajnu a Ománu, což vedlo ke spekulacím, že právě tyto dva státy uzavřou mírové smlouvy s Izraelem jako další.

Kromě Bahrajnu a Ománu je možným kandidátem pro normalizaci vztahů i Súdán a západoafrické Maroko. Zajímavá bude ale role Saúdské Arábie. Země, která spravuje nejsvětější místa islámu, musí být opatrná. Přesto poslední dobou přicházejí z Rijádu spíš vstřícné signály. I Saúdi totiž musejí uvažovat o tom, jak bude vypadat jejich budoucnost po skončení ropné éry.

Společní nepřátelé

Vysloveně negativní reakce přišly z Turecka a z Íránu, dvou muslimských zemí, které kdysi (a v případě Turecka donedávna) neměly s Izraelem žádný problém. I toto ukazuje, jak zásadně se poměry na Blízkém a Středním východě mění.

Írán, který vynaložil značné úsilí na vybudování vlivové sítě mezi šíitskými komunitami, dnes hraje rozhodující roli v Sýrii a má velmi podstatný vliv v Libanonu, Jemenu a Iráku. Sunnitské režimy se tímto působením cítí ohroženy a jednou z přirozených činností, které se ohrožené státy věnují, je hledání spojenců. Izrael se pro takové spojenectví hodí hned ze tří důvodů.

Prvním důvodem je skutečnost, že valná většina arabských států nemá důvod se Izraele bát. Možnost, že by mezi nimi a Izraelem došlo k válce, je (s možnou výjimkou Libanonu a Sýrie, které určitě vztahy normalizovat nebudou) v podstatě vyloučeno. A Izrael, na rozdíl od Íránu, neprojevuje žádné snahy budovat si uvnitř arabských států nějaké svoje milice či politické strany – stejně by neměl koho zverbovat. Židovské komunity byly z arabských zemí vyhnány již před sedmdesáti lety.

Druhým důvodem je to, že v rétorice íránského režimu hraje Izrael roli jednoho ze dvou Satanů (druhým jsou USA), kteří musejí být zničeni. Nepřítel mého nepřítele nemusí být nutně můj přítel, ale můžeme pro sebe mít aspoň krapet pochopení.

Nu a třetím důvodem je vysoká technologická úroveň Izraele. Týká se to jak digitálních technologií, tak zbraňových systémů (pro případ horké války, která se v regionu nikdy nedá vyloučit, velmi podstatných), ale i mírových záležitostí, jako je například odsolování mořské vody. Celá oblast trpí nedostatkem sladké vody a obyvatel přitom velmi přibylo. A právě Izraelci mají pověst těch, kdo si se vzácnou tekutinou dokážou poradit nejlépe, v továrnách i v zemědělství. Izrael je jedinou zemí vyprahlého Blízkého východu, kde plocha lesů průběžně vzrůstá. Výsledky tohoto úsilí jsou už vidět i z vesmíru.

Voda je přitom minimálně stejně důležitým prvkem bezpečnosti národů jako zbraně. Těžké sucho, které zasáhlo Blízký východ kolem roku 2010, destabilizovalo Sýrii natolik, že se propadla do občanské války. Sucho neznalo hranice a izraelské zásoby sladké vody tehdy poklesly na kritickou úroveň. Vědeckotechnicky vyspělý stát si však dokázal poradit a dnes je na tom ve svém okolí, co se vody týče, zdaleka nejlépe. Jeho stabilita a vnitřní bezpečnost nebyla dočasným nárůstem cen potravin nijak ohrožena.

Sousedé si toho samozřejmě dobře všímají.