KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Irácká volební deziluze

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Irácká volební deziluze

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vzhledem k důležitosti českých parlamentních voleb je přirozené, že veškerá pozornost tisku se soustředila na ně. Tento víkend se ale volilo i v jiné zemi, která dřív obsazovala čelní stránky novin. V neděli proběhly předčasné parlamentní volby v Iráku.
Výsledky zatím nejsou známy, ale jedna věc už známá je: volební účast, která dosáhla rekordně nízkých 42 procent. Toto byly páté irácké volby a účast v nich postupně klesala, jak voliči ztráceli víru v to, že volbami něco změní. Nedělních 42 % je téměř přesně polovina účasti z prvních voleb roku 2005.

Irák není tak dramaticky vnitřně rozložený jako Afghánistán. Jeho řádná vláda se dokáže udržet u moci a zajišťovat některé základní funkce země – tak například letos dostali voliči nové biometrické průkazy, které by měly snížit pravděpodobnost volebních podvodů. Bývalí vůdci paramilitárních jednotek si založili vlastní strany a bojují spolu převážně bez použití zbraní; „převážně“ proto, že politické násilí z Iráku bohužel nezmizelo a během posledního roku bylo uneseno nebo zavražděno 35 politicky činných osob. (Proti této informaci působí české trable s kroužky a podpásovou kampaní naprosto neškodně, což?) Ve srovnání s dobami aktivity Islámského státu se ale poměry přece jen viditelně zklidnily.

Přesto není budoucnost země nijak růžová. Míra korupce silně překračuje evropské poměry. Sektářské násilí pokleslo, ale sektářská nenávist zůstala a irácké politické strany jsou převážně postaveny na náboženském či etnickém základě – tato pro sunnity, tato pro šíity, tato pro Kurdy. Celonárodních stran, které by se snažily o podporu voličů napříč společností a nedělily je do zhoubných identitárních škatulek, je málo. Sousední státy (hlavně Írán) mají skrze různé figurky neúměrný vliv na to, co se v zemi děje. Selhává zásobování elektřinou. Odliv mozků je zásadním problémem; kdo se dostane na zahraniční vysokou školu, byl by blázen, kdyby se pak vrátil domů. Méně talentovaní jedinci se pak snaží dostat na západ ilegální cestou, za pomoci pašeráků lidí.

V evropských debatách o migraci často padá názor, že kdo chce odmítat běžence, má se postarat o řešení příčin migrace přímo na místech, kde vzniká. Případ Iráku ukazuje, že dokázat něco takového by hraničilo se zázrakem. Svržení diktátora vedlo nejdříve k vyzuření všech starých sporů formou občanské války. Poté, co nejhorší krveprolití konečně skončilo, vykrystalizoval nový Irák coby standardní, nepříliš funkční stát rozvojového světa, ve kterém politici kradou a podvádějí v míře vrchovaté, kde mladá generace nemá příliš velké perspektivy osobního rozvoje a deprimovaný volič nečeká od voleb žádnou skutečnou změnu.

Jak se s něčím takovým dá zvenčí cokoliv udělat? Nakonec se spoustou podobných problémů, jenom v mírnějším stupni, bojují i zavedené západní demokracie. A jejich úspěchy jsou jen skromné.

12. října 2021