Čas od času mně někdo napíše, jak si má poradit s tím či oním parkem či stromy nebo záhony ve své obci. Obvykle jsou to texty hutné a obsažné, psané s vysokou znalostí místa, nebojím se říci s rodáckou láskou. Členové okrašlovacích či jiných spolků, komisí životních prostředí i individuální aktivní duše mají jedno společné. Není jim jedno, jak se věci mají a jak to kolem nich vypadá. Přijde jim, že něco není dobře, a trochu nevědí co.

Nelze přehlédnout hodiny a hodiny práce utržené ve jménu místa, které má dotyčný rád. Ty dotazy poslední dobou houstnou a já sleduji, jak leckde erár stále prohlubuje vnitřní dluh našich parků. Nezadržitelně se rozpadajících. Vy se na to díváte a nevíte, co s tím. Nevíte, co je špatně. Plýtváte často energií a nadšením namířeným buď naprázdno, anebo zcela opačným směrem. Z nějakého důvodu tu dobré příklady nefungují. Jsou totiž obce, které přitom fungují jako promazaný stroj.

Parťák, kterého obvykle hledáte, se jmenuje „krajinářský architekt“. V této zemi je asi dva tisíce lidí, kteří na to mají kvalifikaci, ve skutečnosti jen zhruba dvě stovky to praktikují natolik, aby vám účinně pomohly. Zbytek se věnuje spíš nějakému stupni tvorby zahrad, takže výběru se věnujte pečlivě. Potřebujete spolupráci, intenzivní a profesionální, vázanou na řešení v místě, nikoli vzdálené hraběcí rady. Tato činnost musí být dříve nebo později honorovaná, což je fér si říct hned na začátku. Ano, suplujete do jisté míry nekompetentnost správy, ale tak to bylo vždycky. Je nutno přijmout to, že obec jste vy, nikoli nutně vaši volení představitelé. Je velmi zdravé, když to začne mezi lidmi. Zažil jsem to už několikrát a vždycky se nakonec finanční tíha přenesla správně na daňový sektor. Nicméně pokud místní komunita dokáže, že si umí najmout odborníka, protože chce změnu, pak ji opravdu chce. Krajinářský architekt je váš živý štít, využijte ho. Politici to dělají taky.

Obvykle vyleze na povrch jakási šedá zóna místních zvyklostí, které nikdo nekontroluje, a jedou celá léta setrvačností. Všechno se schová do normalizačního pojmu „zeleň“ a víceméně si každý dělá, co chce. Technické služby či najaté spřátelené firmy inkasují práce, které nedokáže nikdo převzít kvůli přetížení byrokracií nebo nízké kvalifikaci. Typické symptomy: není hotový žádný materiál evidence neboli pasportu. Tudíž se ani neví, co se udržuje a kolik čeho je. Ruku v ruce s ním je absence jakéhokoli systémového dokumentu. Dřív byl zaužíván pojem „generel“, dnes se setkáme spíše s pojmem „systémy“. Kromě územního plánu tedy není se čeho chytit. Ve výsledku odbor životního prostředí ukládá náhradní výsadby, které „umisťuje“, kamkoli to jde. To jsou nejtragičtější problémy. Nikdo nezná skutečný stav parků, neexistuje strategie, jak docílit věkově a druhově pestré kompozice. Nové výpěstky se bohapustě zakopávají jako úlitba zákonu a nechávají v klidu uschnout. Neumíme kácet, protože neumíme sázet. To je podstata vnitřního dluhu, který vede k parkům plným torz.

Druhou profesí, kterou často potřebujete, je arborista. To není soused, který má lano a leze po skalách. To je kvalifikovaný a certifikovaný profesionál, který vám pomůže s péčí o stromy. S krajinářským architektem může vytvořit velmi cenný duel. Jeden vidí celek, druhý detail. Váš sentiment může bránit obnově parku a je třeba dobrých analýz, aby to všichni zúčastnění pochopili. Nejdůležitější je vidět dobré vzory. Povedených parků máme nyní v zemi desítky.