Salón Týdeníku Echo

Do nějaké své „kuřimské kauzy“ může spadnout skoro každý

Salón Týdeníku Echo
Do nějaké své „kuřimské kauzy“ může spadnout skoro každý

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zajímavou shodou okolností se letos objevila dvě ambiciózní literární díla, která nějakým způsobem vycházejí z pověstné kuřimské kauzy z roku 2007. Inspirovala tvůrce velmi pozitivně přijímaného komiksu Svatá Barbora, scenáristy Vojtěcha Maška a Marka Šindelku a kreslíře Marka Pokorného, i spisovatelku a novinářku Adélu Knapovou, která na kauze dříve pracovala jako žurnalistka, teď vydala román Slabikář. Komiks i kniha jsou přiznané fikce, příbuznost jejich příběhů a dění před jedenácti lety je ale zjevná, autoři knihy a komiksu ovšem nejsou soustředěni na senzační aspekty případu.

Kuřimská kauza v roce 2007 fascinovala zdejší média i veřejnost, někteří její aktéři byli odsouzeni, dodnes ale není úplně jasné, co přesně bylo v jejím pozadí, proč se ta bizarní a také děsivě působící historie odehrála. Odhalena byla náhodou – majitel domku v Kuřimi používal k hlídaní dítěte kameru „chůvičku“, jeho monitor ale náhodou zachytil vysílání z vedlejšího domu, kde podobná kamera sledovala týrané chlapce zavřené v temné místnosti. Zasáhly úřady, v domě kromě chlapců  žila i „Anička“, třináctiletá dívka, která brzy poté, co byla převezena do Klokánku, utekla. Vyšlo ovšem najevo, že to je čtyřiatřicetiletá absolventka umělecké školy Barbora Škrlová, která se za dítě úspěšně vydávala. Později byla zadržena v Norsku, kde se pro změnu vydávala za třináctiletého chlapce. Významnou úlohu v případu hrál i otec „Aničky“ Josef Škrla, vedoucí skautského oddílu Mravenci, který měl značně sektářské rysy (původně byl napojen na Hnutí Grálu) a jeho bývalí členové mimo jiné pomáhali Barboře Škrlové s vytvářením falešných identit i na útěku. V médiích se v době aféry objevovaly spekulace, že za kauzou mohla být snaha sektářů vytvořit jakousi svatou bytost, obchod s dětskou pornografií a podobně, nic ale prokázáno nebylo. Jaký význam má ten případ pro Vojtěcha Maška, Marka Šindelku a Adélu Knapovou?

Dlouhou dobu jste se zabývali případem, který je velice spletitý, nejasný a taky velice temný. Neměli jste někdy pocit, že vám z toho může přeskočit? Že na takhle temném místě už nechcete v duchu pobývat?

Šindelka: Na komiksu jsme – samozřejmě s různými prodlevami – pracovali šest a půl roku. A dostali jsme se jednou do fáze, kdy jsme toho už skutečně chtěli nechat. Nejdřív nám to přišlo jako strhující story, později jsme se ale začali děsit, čeho se dotýkáme a co otevíráme. Uvědomovali jsme si, že svým zpracováním kauzy můžeme oživit trauma tehdejších obětí. Nakonec jsme se rozhodli, že postavy těch dvou týraných chlapců z našeho komiksu vypustíme, budeme rezignovat na snahu přinést o kauze „velkou pravdu“, vymysleli jsme si místo toho vlastní příběh.    

Mašek: Pro mě byl důležitý ten moment, kdy jsme si naplno uvědomili, že tu kauzu po letech už nerozlouskneme. Pro mě byl při práci na Svaté Barboře vzorem slavný komiks Alana Moorea Z pekla, ve kterém autor nabídl logickou a do sebe zapadající verzi případu Jacka Rozparovače.  

Knapová: Já jsem rozhodně neměla ambici dobrat se, jak to tenkrát přesně bylo. To jsem si odbyla v době, kdy jsem na kauze asi čtyři měsíce pracovala jako novinářka, tehdy jsem si také odbyla takové to prvotní zhnusení. Než jsem poprvé mluvila s aktéry, měla jsem představu, že mě čeká setkání se Zlem. Pak ale vidíte, že to velké zlo skutečně může být docela banální. Mluvíte s těmi lidmi několikrát, slyšíte jejich příběhy a příběhy dalších lidí okolo. Setkáváte se s nimi ne na nějakých oficiálních rozhovorech, ale v jejich rodinách nebo v rodinách jiných lidí, protože došli k závěru, že se vám dá věřit, že je nepodrazíte. A uvědomíte si, že kuřimskou kauzou vyvrcholilo dění, které trvalo deset patnáct let, něco z něj bylo plánovité a něco zase ne. A člověk neví, jak by se zachoval, třeba po třech letech účasti v něčem takovém. Někdy mi lidé vyčítají, že lidi, o kterých jako novinářka píšu, někdy to jsou zločinci, omlouvám, obhajuji je. Já ale jenom zaznamenám jejich příběh a nesoudím je. Když navíc začnete psát román, nemůžete svoje postavy nenávidět, jinak budou mrtvé, bez života.

Vojtěch a Marek chtěli práce na komiksu nechat, Adéla vzpomíná na zlo, s nímž se při popisování kauzy setkala, jako na banální. Něco vás ale přimělo ten komiks dokončit, napsat o tom „banálním zlu“ obsáhlý román. Co to bylo?

Šindelka: Ve veřejnosti asociuje kuřimská kauza zlo, šílenství, sektu, která týrá děti a podobně. Když jsem známým říkal, na čem pracuju, opáčili často: Takže ty píšeš o těch šílencích. Když se ale do toho příběhu ponoříte hlouběji, vidíte to, čemu Adéla říká banální zlo, že ti lidé nejsou nějak výjimeční. Můžete i pochybovat o tom, jestli byste se na jejich místě chovali jinak. Protože většina lidí nejsou nějací superhrdinové. A když jsou – třeba jako matka těch týraných chlapců – vystaveni několikaletému a drsnému psychologickému nátlaku, podvolí se. 

Knapová: V případě té matky je navíc důležité, že ten tlak přicházel od lidí, k nimž měla nejbližší vazby.

Mašek: Byli jsme překvapeni, když nám specialista na sekty doktor Vojtíšek říkal, že devadesát procent lidí by se na jejím místě zachovalo stejně. To zní přece hrozně – pro každého rodiče, pro lidi vůbec. Ale ta žena byla vystavena dlouhodobé a rafinované manipulaci, která kolem ní vytvořila nějakou úplně jinou realitu.

Knapová: Ano, včetně toho „doktora“, který jí jasnovidným způsobem na dálku radil.

Šindelka: Sestra k ní přivedla holčičku, která prý potřebovala pomoci. Kdo by podezíral vlastní sestru, že mu lže, že mu přivedla dospělou ženu, která dítě jenom velmi dobře hraje?  Aby si člověk v tu chvíli takovou možnost vůbec připustil, musel by dost možná být sám paranoidní.

Mašek: Pro mě je téma Svaté Barbory především tohle. Jak moc se dá realita ohýbat a manipulovat a otázka, co to ta realita vůbec je.

Šindelka: Realita je často konsenzus. Když vám důvěryhodní lidé o někom řeknou, že to je dítě, většinou to prostě přijmete. Ta manipulace oklamala i lidi, kteří s dětmi pracují profesionálně. Slyšel jsem o lidech z Klokánku, kteří byli z odhalení Barbory Škrlové v naprostém šoku. Pak se do kauzy ještě zamíchala média, která vytvořila nějaký „kuřimský disneyland“, kam se chodila celá republika bavit. Nakonec i náš zájem o ten případ byl zprvu trochu voyeurský. Řekli jsme si prostě: Skvělá, barvitá story. Až později přišly pochybnosti, náš příběh začal vadnout. Jednu dobu jsme chtěli udělat postavy i ze sebe, nakonec jsme tam dali figuru novinářky, která se kauzu snaží rozplést. A  komiks změnil téma, už jsme si nehráli na detektivy, ale vyprávěli o marné snaze najít za tím vším nějakou jasnou a snadno pojmenovatelnou příčinu.

Zleva Ondřej Štindl, Vojtěch Mašek, Marek Šindelka a Adéla Knapová - Foto: Jan Zatorsky

Mašek: Je to na první pohled bulvární kauza, zároveň ale neuchopitelná. Zůstal z ní ve mně dojem nějakého mysteria. Snad z toho, jakým způsobem se dotýká otázky identity.  

Knapová: Společnost byla kauzou fascinovaná, ale zároveň se moc nechtěla dozvědět, co bylo skutečně za ní. Protože to by vyžadovalo položit nějaké nepříjemné otázky i sobě. Policie, sociální pracovníci a další se snažili, když kauza propukla, ti lidé taky chtěli napravit dojem, něco podstatného jim předtím uniklo. Zároveň ale nikdo nechtěl jít skutečně do hloubky. Moje kniha se jmenuje Slabikář, navozuje to představu něčeho základního, abecedy lidských vztahů. A myslím, že kuřimská kauza, která tvoří jenom jednu z linek mé knihy, je především příběh těch základních vztahů. A mně dal příležitost napsat knihu, která je i o tom, že neexistuje nějaká velká společná pravda, ale že každý má tu svou a je schopný udělat skutečně hodně proto, aby si ji udržel. To je moje téma a až časem jsem si uvědomila, že souvisí s kuřimskou kauzou, od které jsem se odrazila k fiktivnímu příběhu. Dneska se mi někdy pletou skuteční aktéři kuřimské kauzy a moje vymyšlené postavy, když píšete o nějakých fiktivních postavách, ožijí ve vás. Stává se mi, že se mě někdo zeptá na kuřimskou kauzu a já začnu mluvit o příběhu své knihy, který je ale jiný. I když se v něm aktéři kauzy poznávají, dokonce i ti, kteří v knize vůbec nevystupují. Je zajímavé, že lidi, od nichž jsem čekala negativní reakce, reagují spíš pozitivně.

A přímí aktéři kauzy si dneska důležité otázky kladou? Ptají se, co se to s nimi stalo, že byli schopni takových věcí?

Knapová: Ne. Vytěsňují to, protože je to pro ně ostuda. Žijí s pocitem, že se na ně ostatní dívají, což může po tolika letech působit paranoidně. Ti lidé, kteří nepatřili k jádru kauzy, ale byli součástí dění, třeba členové toho společenství kolem oddílu Mravenci, pokračují v tom, co dělali dřív. Jdou po té své cestě za světlem a tvrdí, že to, co se stalo před jedenácti lety, bylo jenom selhání několika jednotlivců. A jistým způsobem v tom mají pravdu.

Co pro vás je v centru té kauzy, jaká síla je v ní tou hybnou silou?

Knapová: Pro mě to od začátku, kdy jsem ty lidi poznala, byla touha po lásce, touha dojít ocenění, uznání a péče. A zdaleka ne jenom u té „Aničky“. Člověk chce cítit, že k někomu patří, někomu na něm záleží, je pro něj tím nejdůležitějším. A když se vám to nepovede doma, u maminky a tatínka, jdete tam, kde vám to nabídnou. Do té otevřené náruče skočíte a už se nepustíte.

Mašek: Slyšeli jsme, že Barbora Škrlová a další aktéři té manipulace měli vzácný dar probouzet v lidech empatii, soucit, potřebu pomoci a překročit přitom třeba hranici zákona. Dokázali apelovat na to nejlepší v člověku a převrátit to.

Knapová: Desítky lidí byly schopné angažovat se, třeba i překračovat zákon ve jménu záchrany dítěte. Protože prakticky nikdo neodmítne záchranu dítěte. Zvlášť kdyby mu na fotkách ukázali, jak strašně ta holčička trpěla. Ale způsob, jak to „dítě“ přišlo na svět, v tom nebyla jenom nějaká pomýlená snaha konat dobro. To bylo plánované, ano, také ve jménu nějakého vyššího dobra.

Šindelka: Pak je otázka, co tím opravdu kdo sledoval? Barbora Škrlová jistě měla nějaký plán – třeba si nějakým způsobem vytvořit novou rodinu. Její otec měl asi nějaký plán…

Knapová: Věřím, že těch plánů bylo několik. Utvrdila jsem se v tom při četbě všech těch záznamů a protokolů. Vyplývá z nich, jak se věci děly v čase. Někdy se stane, že ty nejhorší věci se navzájem protnou právě v tom okamžiku, kdy spolu mohou nějak vybuchnout. A tohle se, myslím, v té kuřimské kauze stalo. Barbora měla svoje touhy, Josef Škrla taky, jiné touhy a plány měla i Kateřina Mauerová, sestra matky těch týraných chlapců, skupina, která byla za Škrlou, měla také vlastní plán. Nějaký jeden velký plán, kterým by se všichni řídili, jsem nenašla.

Mašek: Snaha vysvětlit to celé jednou velkou konspirací je možná projevem touhy, aby to celé mělo vůbec nějaký smysl. V nás pocit nějaké plánovitosti vzbuzovalo to, že někteří aktéři kauzy jednali na povel, cosi dělali, a netušili přitom proč. 

Knapová: Hodně z těch lidí cítí, že byli zneužiti, je to pro ně to nejjednodušší vysvětlení. Někomu věřili a on se ukázal jako podvodník, obchodník s deštěm. Samozřejmě je to pro ně jednodušší než připustit si, že sami mohli něco udělat jinak. Měli nějakou svou realitu jako každý. A jako každý také byli schopni velice snadno uvěřit všemu, co působilo, že je s tou jejich realitou v souladu.

Šindelka: Ale někdy jsou to pro mě skutečně věci za hranou pochopitelnosti. Třeba že se na někoho obrátí jeho bývalý skautský vedoucí a nařídí mu, aby šel s dcerou na krevní testy. Jinému dá instrukci, aby odjel do Norska a místo svého syna tam vzal nějaké cizí dítě, které ještě ke všemu navíc není skutečné dítě.

Mašek: To společenství fungovalo v něčem podobně jako tajná služba nebo špionážní síť, kde nikdo nezná celkový obraz, lidé vědí jenom to, co je potřeba, aby dokázali splnit úkol. I to samozřejmě člověka motivuje hledat za tím jednu velkou konspiraci.

Knapová: Ale to nebyl první podivný úkol, který v životě dostali. Patřili do nějaké skupiny, socializovali se v ní a ta skupina se vyvíjela a oni s ní. Začnete jako skaut a máte vedoucího, o kterém věříte, že vám rozumí, někoho výjimečného ve vás vidí, na rozdíl třeba od vlastních rodičů, udělá z vás běžce noční krajinou, schopného se v ní orientovat… Josef Škrla není člověk mimořádného intelektu, ale má pro tohle cit. Nepovedlo se mu ani pobláznit půlku Brna, většina kluků, kteří jeho oddílem prošli, se nestala členy sekty. Josef a Barbora Škrlovi, když je potkáte, mluvíte s nimi, nepůsobí jako nějací charismatičtí lidé. Pokud ale jste v okamžiku setkání s nimi v situaci, kdy potřebujete slyšet, co vám ten skautský vedoucí říká, může to být jiné. Nakonec i on sám se nějak vyvíjel, v počátcích toho společenství si nemyslel, že může mít v rukou osud světa. Na většinu lidí by věci, které se děly kolem Mravenců, působily trapně a směšně. Když ale v tom prostředí žijete dlouhé roky, vyvíjíte se s ním, může to být jinak.

Mašek: Lidi si můžou myslet, že sektáři jsou asi nějací hlupáci. Ve skutečnosti jsou ale sektářstvím ohrožení spíš ti přemýšliví.

Jistě je to udivující představa, odjet za polární kruh s někým, kdo hraje mého syna. Ale pokud je alternativa připustit si, že jsem – dejme tomu – patnáct let žil v naprostém bludu, že pravda, na které jsem vystavěl svůj život, vůbec žádná pravda není, tak je plnění bizarních příkazů možná ta snazší, míň bolestivá alternativa.

Knapová: Do podobného příběhu jako kuřimská kauza je velmi snadné spadnout. A každý se pak může ptát, v jaké jeho fázi by jemu zasvítila ta červená kontrolka, kdy by on sám začal pochybovat, jestli se neúčastní něčeho špatného.