Co mají společného perónismus a babišismus

Hitler? Kdepak. Ale co Perón?

Co mají společného perónismus a babišismus
Hitler? Kdepak. Ale co Perón?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Označit někoho za nacistu či fašistu se stalo oblíbeným nástrojem v dnešních rétorických potyčkách. Používají ho lidé, kteří o těch pojmech moc nevědí, ale nejen oni (snad každé americké vojenské intervenci od konce studené války předcházelo přirovnání vůdce nepřátelské země k Hitlerovi z úst amerického ministra zahraničí). Je to, jako kdyby vaše hi-fi aparatura šla pustit jedině na maximální hlasitost. A zatímco nám Hitler protrhává bubínky, zůstávají stranou přirovnání, která jsou možná pro dnešní dobu daleko přiměřenější a poučnější.

Alexandria Ocasio-Cortesová, mladá americká politička a mistryně mobilizace na sociálních sítích. Neváhá sáhnout po přirovnáních k nacismu, když vidí příležitost. Ale v těchto dnech bezděky odhalila historický precedent, který je neprávem přehlížený. Byly zveřejněny ukázky z nové reportážní knihy, podle níž Donald Trump v soukromí přirovnal AOC, jak se jí zkráceně přezdívá, k Evitě Perónové. Mladá politička, která nemůže nechat nic bez odpovědi, to na Twitteru okomentovala dvěma citáty argentinské divy: „Vím, že jako každá žena lidu mám víc síly, než se zdá“ a „Mnoho let jsem sledovala, jak většinu argentinského bohatství a moci drží v rukou několik rodin. A tak nová vláda zavedla osmihodinovou pracovní dobu, nemocenskou a spravedlivé mzdy, aby měli chudí dělníci svůj spravedlivý díl.“ Zapřáhla tak legendární Evitu, jak ji svět zná z muzikálu a filmu, do svého boje za socialismus.

Juan Perón (54) a jeho žena Eva (30) na idealizovaném zobrazení z roku 1949. - Foto: Profimedia.cz

Je třeba říci, že tentokrát se nedostavilo jen reflexivní pobouření Trumpových příznivců, ale i kritika z řad informovanějších příslušníků levice. Ale ta rychle skončila tam, kde dnes končí všechno – u otázky, zda měla Evita prospěch z cenností ukradených obětem holocaustu.

Což nikdy nebylo dokázáno. Jisté je jen to, že Perónova vláda po válce poskytla útočiště mnoha nacistům. Což ovšem zdaleka není na perónismu to nejzajímavější. A nejhorší.

Jaká promeškaná příležitost! Protože Perón, jeho ideologie a režim skýtají pro dnešní dobu paralely mnohem přiléhavější a plodnější než Hitler. Tím nejzajímavějším specifikem režimu, ke kterému se AOC přihlásila, je to, že přivedl Argentinu k úpadku, a přitom dokázal zůstat být u nemalé části veřejnosti populární.

Argentina má v ekonomických dějinách specifické postavení. Byly doby – léta před první světovou válkou –, kdy patřila mezi deset nejbohatších zemí na světě. V průběhu 20. století nejen že klesla mezi tzv. rozvojové země, ale dokonce byl pro ni vymyšlen unikátní termín označující opak rozvoje („de-developing“). A chudla nejen v porovnání s vyspělým světem, ale i s jinými latinskoamerickými zeměmi. Pokud potřebujeme empirický příklad toho, že úpadek celých států je možný i v moderní a třeba naší době, Argentina ho poskytuje. Lví podíl na tom měl generál Juan Perón, jehož vládu si nelze představit bez jeho manželky Evy.

Perón se coby plukovník stal ministrem práce ve vojenské vládě, jež se dostala k moci pučem v roce 1943. Prosadil řadu sociálních opatření pro pracující, jako byla minimální mzda, ochrana před propuštěním či nemocenská. Perón tak navzdory představám, jaké bychom snad mohli mít o typické latinskoamerické vojenské diktatuře, založil svou moc na nezvyklé alianci dvou společenských sil: armády, z níž pocházel, a odborů, které si získal. Stranou stály dvě zbývající složky – katolická církev, již si zprvu hleděl znepřátelit, a bohatá, především velkostatkářská elita, jež byla odstavena od moci a měla nést hlavní tíhu jeho reforem.

Miláčci davu. Manželé Perónovi v Buenos Aires 23. října 1950. - Foto: Profimedia.cz

Při veřejné akci na podporu obětí zemětřesení se Perón seznámil s mladou herečkou Evou Duarte. Ta vycítila po boku mocného muže velkou příležitost. Jako herečka byla průměrná, ale v politice našla svůj nebývalý talent – jako budovatelka Perónova kultu, jako „paní naděje“, „svatá patronka chudých“ a „duchovní vůdkyně národa“ – to poslední byl dokonce oficiální titul, kterým ji obdařil parlament. Když se Perón v roce 1945 nepohodl s kolegy v juntě a byl uvězněn, zorganizovala Eva spolu s odbory demonstraci na jeho podporu, jež přinutila juntu couvnout. V roce 1946 pak Perón kandidoval na prezidenta a zvítězil.

Jal se uskutečňovat program zahraničněpolitické a ekonomické nezávislosti a rozvoje. Často se zmiňuje, že před válkou studoval v Itálii a Mussolini na něj udělal velký dojem. Perón ale nebyl klasický diktátor – vytvořil, řečeno terminologií dnešních teoretiků populismu, plebiscitární iliberální demokracii. Je třeba také vidět, že jeho etatistická ekonomická politika v kontextu doby byla o něco méně extrémní, než se to zdá izolovaně ve zpětném pohledu. Perón, jehož vláda měla z války velké devizové rezervy, znárodnil železnice, telekomunikace a různé průmyslové podniky vlastněné zahraničními investory. Centralizoval zahraniční obchod do jedné státní instituce, která prováděla veškeré platby. To mu spolu s politikou směnného kurzu umožňovalo preferovat některé sektory a dusit jiné. Oficiálně měla instituce dávat exportérům jistotu a ochranu před kurzovým rizikem, neoficiálně ovšem byla dojnou krávou, nástrojem politického tlaku a příležitostí ke korupci. Znárodňování, umělý směnný kurz, dirigistické plánování – to vše nebylo v 50. letech neznámé ani v západoevropských zemích. Perón to jen dotahoval do extrémů a prováděl zpolitizovaněji a méně kompetentně. Země navíc byla odříznuta od světového obchodu a zahraničního kapitálu – Argentina se ve jménu svého nacionalismu (Perón už tehdy používal termín „třetí cesta“) nezúčastnila brettonwoodské konference, nebyla zakládajícím členem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, a tudíž neměla přístup k obchodu financovanému úvěry z Marshallova plánu. Ekonomika začala brzy haprovat.

Dvojportrét Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho vytvořený dobovým propagandistou. - Foto: Profimedia.cz

Jestliže si Perón navzdory tomu udržel dostatečnou popularitu na to, aby mohl vyhrát další volby v roce 1951, měla na tom velký podíl Eva. Rozuměla síle masových médií, a tak dbala o to, aby zpravodajství o vládě bylo patřičně nadšené a aby chvála zaznívala i od hvězd a hvězdiček tehdejšího showbyznysu. Bylo to první masmediální či popkulturní prezidentství. Zároveň založila Nadaci Evy Perónové. Oficiální charita byla doménou skupiny několika desítek konzervativních matron, jejichž nadace dostávala tradiční příspěvek od státu na péči o sirotky a podobně. Dámy nemohly Evě přijít na jméno, pro ně to byla arivistka, jež se vyšplhala nahoru přes postel. Tak jim státní příspěvek odebrala a převzala jejich roli. Mnohonásobně ji rozšířila. Její nadace byla větší než některá ministerstva, zaměstnávala tisíce lidí, měla přednostní nárok na nedostatkové zdroje, dostávala příspěvek z rozpočtu, ale i srážky z každého platu a taky příspěvky od podnikatelů, o jejichž dobrovolnosti si nikdo nedělal iluze. Její nadace se neomezovala na tradiční charitu – například i stavěla sídliště a organizovala masovou rekreaci pracujících (i zde perónismus navázal na Mussoliniho a Hitlera; ani zde ovšem nebyl jediný). Eva pracovala neúnavně – dlouhé hodiny věnovala osobním setkáváním s potřebnými. Kdokoli něco potřeboval, mohl za ní přijít na úřad a ona ho vyslechla – trochu tak, jako Andrej Babiš umí naslouchat stížnostem lidí a slibovat jim, že osobně vyřeší jejich problém. Takovým způsobem si budovala lásku mnoha lidí (těch, kteří poprvé získali jistotu zaměstnání, ale taky třeba lékařskou péči, boty, nádobí nebo byt), lásku, již obracela směrem k Perónovu režimu. A uměla ji institucionalizovat – například prosadila volební právo žen a vzápětí založila feministickou politickou stranu, aby ženy nezapomněly, komu mají své hlasy odevzdat.

Ráda mluvila o své oddanosti „descamisados“, doslova lidem bez košil. Když se Argentina začala v 19. století ekonomicky rozvíjet, nasávala velkou vlnu imigrace – chudých Španělů, Italů a jiných, které bylo potřeba na práci na latifundiích a navázaném průmyslu. Ale stará koloniální elita tyto lidi nikdy nevzala na vědomí, argentinská společnost zůstávala společensky neprostupná. Perónův režim jim poprvé dal důstojnost, pocit, že jsou součástí národa, že se věci dějí pro ně. K tomu, že jsou „bez košil“, se najednou mohli hlásit podobně hrdě, jako si příznivci Donalda Trumpa osvojili pojmenování „deplorables“, jak je opovržlivě nazvala Hillary Clintonová.

A součástí toho zadostiučinění byl i třídní boj. K citátům, jež použila na Twitteru AOC, bychom mohli přidat ještě jeden: „Když jsem zjistila, že na světě jsou chudí lidé a bohatí lidé, byla jsem smutná několik dní. A zvláštní je, že existence chudých mi nepůsobila tolik bolesti jako vědomí, že zároveň existují lidé, kteří jsou bohatí.“ Zášti založené na pocitu křivdy a potlačované závisti politologové říkají resentiment; to slovo nechybí v žádném pojednání o populismu. Perónismus měl svou oficiální ideologii nazývanou „justicialismo“ (jazykově je to blízké „social justice“ současných progresivistů). Ale důležitější než to byla kultivace resentimentu, zadostiučinění „descamisados“, že ti, kdo opovrhovali jejich zvyky a způsoby a nepouštěli je do svých institucí, se nyní musí bát.

Režim se ovšem nespoléhal jen na ideologii a nadšení, ale když bylo třeba, sáhl po staré dobré represi. Lidé byli vyhazováni z práce (třeba soudci nebo univerzitní profesoři), firma, jež neposkytla dobrovolný příspěvek, či noviny, jež psaly nedostatečně nadšeně, se mohly těšit na návštěvu inspektorů bezpečnosti práce, kteří našli důvod k udělení pokuty či zastavení provozu.

Nahromaděné bohatství nevydrželo dlouho a ekonomika brzy začala trpět nerovnováhou, úzkými místy a inflací. Více než technický popis napoví bizarní detail: v roce 1952 nastal nedostatek hovězího masa. Libertariáni rádi vtipkují o tom, že kdyby se socialisté zmocnili pouště, brzy by tam nastal nedostatek písku; docílit nedostatku hovězího v Argentině je skoro stejný výkon, a skutečně se to stalo. Od tehdy si argentinská ekonomika začala zvykat na cykly inflace a stabilizace, jimž vlastně neodvykla dodnes. Jádro věci je v naučených očekáváních: jakmile se ekonomika začne rozjíždět, pracovníci různých sektorů si začnou zajišťovat reálnou hodnotu svých platů v předtuše rostoucí inflace. Pracující nestávkují tehdy, když je jim zle, ale když si to mohou dovolit, protože roste poptávka po pracovní síle. Tak se roztáčí inflace.

Navzdory tomu Perón v roce 1951 dokázal vyhrát ještě jedny volby. Ale Eva v roce 1953 zemřela na rakovinu. Perón začal rozehrávat nebezpečné hry, postupně si znepřátelil různé složky společnosti a zkoušel naklánět jiné. Všichni se navzájem provokovali k násilí. V roce 1955 zasáhli generálové, Peróna odstavili a ten odjel do exilu do Španělska. Argentinu čekala desetiletí nestability, ale dědictví jeho režimu přežívalo. Jak sociální zákonodárství, tak chaotická ekonomická politika. A nesvornost, resentiment a vzbuzování přehnaných nadějí.

Perónův kult přežíval i na dálku. Vůdce ze Španělska s chmurným uspokojením sledoval chaos, ponoukal znesvářené frakce proti sobě a naznačoval, že by byl k dispozici – ne nepodobně jako Miloš Zeman ze svého exilu v Novém Veselí. Konstantou byly jen velikášské sliby, jinak Perón postupně vystřídal všemožné společenské síly jako své favority – v tom se perónismus podobal babišismu (perónisté mimochodem, ač si založili politickou stranu, vždy lpěli na výrazu „hnutí“). Z odborů, někdejších hlavních spojenců, se stal úhlavní nepřítel.

V mezinárodní veřejné paměti zůstává argentinská „vláda plukovníků“ v 80. letech zapsaná jako éra státního teroru, mučení, svrhávání opozičníků do moře z vrtulníků a podobných hrůz. Protože vláda plukovníků byla pravicová a proamerická. Ale její teror byl jen vyvrcholením násilí, které začalo už dříve a za značného Perónova přispění. A Perón hrál svou mocenskou hru tak obratně, že v roce 1973 ho národ povolal zpět a zvolil prezidentem. Jeho kult byl tak silný, že lidé věřili, že jen on může zastavit úpadek a chaos – chaosem, který byl do značné míry jeho dílem. Argentinci si ovšem zvolili umírajícího muže; za dva roky se dostavilo „biologické řešení“.

Žádný Hitler se dnes nebude opakovat, byť by ho Antifa sebeostražitěji vyhlížela. Ale vůdce schopný dávat svým příznivcům tolik zadostiučinění, že ho udrží u moci i za cenu společenské degenerace – to představitelné je.

21. července 2019