komentář

Smrt za trochu vody

komentář
Smrt za trochu vody

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Píši vám z vězení v Šejkupuře, v Pákistánu, kde trávím poslední dny svého života. Možná dokonce poslední hodiny. Alespoň tak rozhodl soud, který nade mnou vyřkl rozsudek smrti. Bojím se. Bojím se o svůj život, ale i o životy mých trpících dětí a mého muže. Protože mým odsouzením je odsouzená celá rodina. Přes to všechno je má víra silná a modlím se k milostivému Bohu, aby nás ochránil.“

Myšlenky pákistánské křesťanky Asii Bibiové bezprostředně poté, co ji 8. listopadu 2010 pandžábský soud odsoudil k ztrátě občanských práv, pokutě 300 tisíc rupií a trestu smrti oběšením, zaznamenané v knize Rouhání, která vyšla o dva roky později a výtěžek z jejího prodeje připadl jejímu manželovi a pěti dětem, skrývajícím se před zlobou sousedů i neznámých lidí. 

Rozsudek se narodí do rozradostnělého sálu. Všichni přihlížející tleskají, v ulicích se slaví. I dva policisté, kteří mají na starost bezpečnost Bibiové v soudní síni, se přidají. Tohle není rozsudek proti vůli ulice, ale po její vůli. Celých devět let probíhají masové demonstrace, kdykoliv padne zmínka o osvobození, nebo alespoň o zmírnění trestu. Duchovní vyhrožují vyvoláním nepokojů.

Neprotestuje ale jen vesnická chudina, nějací nevzdělanci; trest smrti požadují i renomovaná sdružení právníků, a když prezident opatrně připustí, že by Bibiové eventuálně udělil milost, ohradí se proti němu i soudci. Probíhají oddělené demonstrace mužů i žen s jediným poselstvím: Bibiová musí být popravena a zákon o rouhání zachován. Na Štědrý den 2010 se konají masivní protesty a celonárodní stávka proti propuštění v Islámábádu a Karáčí. V davu převládají mladí muži.

Za co si vesničanka zasloužila smrt? Pro 250 rupií se 14. června 2009 vydala pracovat na pole spolu se dvěma svými dcerami. V strašném horku se napila vody ze studny, nad čímž se pohoršila skupina muslimských žen. Jako křesťanka je nečistá, nesmí pít jejich vodu. Ženské se pohádaly a byla by to – na místní poměry – asi běžná roztržka prostých žen, kdyby muslimky nedisponovaly silou, vůči níž byla Bibiová bezbranná – zákonem o rouhání, který se ale týká pouze islámu.

Když ji nevybíravě ponoukaly ke konverzi, měla se ohradit větou: „Kristus trpěl pro lidi na kříži a zemřel za lidstvo, co takového udělal Mohamed?“ Z hlediska křesťanství oproštěného od politicky korektních vykladačů legitimní otázka. Prorokova morálka je koneckonců – na rozdíl od Ježíšovy –  dosti diskutabilní i z hlediska dnešního sekulárního Evropana, a zatímco pro křesťany Ježíš vykoupil lidstvo svou krví z hříchů a sám byl přitom božím synem, bohočlověkem, Mohamed má i v rámci islámu jiný charakter, řekněme božího posla, ne Boha samotného.

Je možné, dokonce pravděpodobné, že Bibiová, unavená celodenní prací na slunci, vůbec neměla náladu na nějakou teologickou debatu a prostě se rozhodla dotírající ženy odbýt. Ale to už nebyly jen ty tři, s nimiž se původně hádala. Na lynč s tou, která urazila proroka, se sešla celá vesnice. Bili ji tak surově, když čekali na vesnického imáma. Měla štěstí, nezabili ji, přenechali to úřadům. Lid ale dál toužil po krvi a dostal ji.

V lednu 2011 je za obranu Bibiové zavražděn pandžábský guvernér Salmán Tásír. Zastřelí ho člen vlastní ochranky. Jeho syna unesou. V březnu téhož roku je při atentátu v centru města zavražděn ministr pro menšiny Šahbáz Bhattí, jediný křesťan pákistánské vlády a veřejný obhájce Bibiové. Nikoho to nepřekvapí, včetně jeho bratra Paula, který je chirurgem a žije v Itálii.

„Všichni to čekali. Když jsem byl ale minulý měsíc v Pákistánu, říkal mi, že dostal mnoho výhrůžek a že ho asi dříve nebo později zavraždí. Řekl jsem mu: Pojeď na pár měsíců na Západ, než se tady vody trochu uklidní. A on mi odpověděl, že pokud by se vody uklidnily, utišilo by se všechno a nikdo by věc nehájil dál. Proto nechtěl odejít. Můj bratr byl křesťanem z přesvědčení.“

Zabijáci jsou oslavováni jako hrdinové. Stát musí posílit ochranku věznice, v níž je Bibiová zadržována, protože několik islamistických skupin avizuje spáchání atentátu na budovu věznice. Ze stejných důvodů Asia živoří v temné samotce. Přinejmenším jí tam nehrozí útoky od spoluvězeňkyň. Pokud jde o zaměstnance věznice, Bhattí si vynutí instalaci kamery na celu – opatření na jednu stranu ponižující, na druhou stranu chrání Bibiovou před útoky ze strany personálu.

„Od doby, co nežije ministr Bhattí, vím, že mě nechrání nic. Každý den se bojím, že do mé cely vstoupí strážník, který mě zavraždí. Denně se modlím za toho člověka, který měl v sobě tolik odvahy a dobroty, aby mě před několika měsíci navštívil.“ Ve stejné době ve věznici umírá jiný křesťan odsouzený podle zákona o rouhání k doživotí, Qamar David. Jeho smrt není nikdy pořádně vyšetřena. „Tři měsíce jsem neviděla slunce. Moje cela nemá okna, je užší než mé roztažené paže a nikdo v ní neuklízí,“ popsala nové, údajně lepší podmínky. 

„Bibiová se stala symbolem pro integralisty, kteří chtějí za každou cenu zachovat zákon o blasfemii. Na jeho podporu se ustavilo hnutí za obranu Pákistánu, k němuž náleží čtyřicítka různých náboženských uskupení, ale také politických stran. Je nemožné se postavit fundamentalismu, který je celostátně rozšířen,“ vysvětluje zakladatel Asociace pákistánských křesťanů v Itálii. O Bibiové míní, že „je to velice prostá žena z chudých poměrů, jejím světem byla vesnice a její dcery. Nyní je hlídána čtyřiadvacet hodin denně, zatímco by si přála být se svou rodinou, zejména se svou postiženou dcerou, která ji nejvíce potřebuje“.

Odvolání bylo podáno bezprostředně po vynesení rozsudku, ale celá léta se nenašel soudce, který by se odvážil zahájit řízení. Nikdy se nepodařilo shromáždit soudní tribunál, který by mohl případ znovuotevřít. Případ byl pravidelně odročován, každému ze soudců bylo vyhrožováno smrtí. Po čtyřech letech se odvolací soud v Láhauru přece jen sejde a potvrdí rozsudek smrti. Zbývá odvolání k Nejvyššímu soudu. Ten v červenci 2015 rozhodne o prošetření případu a odročení výkonu trestu smrti do dalšího stání. Datum není udáno. Trvá to další tři roky.

Obhajoba nemůže stavět na nelegitimitě zákona o rouhání. Snaží se zpochybnit svědecké výpovědi a bazíruje na procesních chybách. „Obvinění z rouhání vznesl imám, který osobně nebyl přítomen hádce mezi Asiou a muslimskými ženami, během níž se tato křesťanka měla dopustit rouhání. Kromě toho jsme soudcům připomněli, že policejní velitel v Ittanwali, nedaleko místa, kde k činu došlo, nepodnikl dostatečná šetření, aby si obvinění ověřil,“ říká advokát odsouzené.

Soud nerozhodl okamžitě, vzal si několik dní. Až ve středu v 9.20 místního času (5.20 středoevropského) trojice soudců Saqib Nisar, Asif Saeed Khosa a Mazhar Alma Khan Miankhel vyřkla šestapadesátistránkový osvobozující rozsudek. Před budovou soudu, po celé pandžábské provincii i v dalších městech po celé zemi vypukly nepokoje. Vláda reagovala mimořádným opatřením včetně dvanáctihodinové blokace mobilních telefonů. Křesťanské školy poslaly žáky domů. Na soudce byla vyhlášena fatwa.

Případ Bibiové ještě není u konce. Nebude, dokud ona i její rodina, a také soudci, advokáti a jejich rodiny, nezmizí z Pákistánu a nezískají azyl v některé západní zemi. Fakt, že i v některých zemích Evropy jsou dnes jejich životy ohroženy a budou se muset skrývat, aby si je nenašli místní islámští fanatici, je tou nejhorší možnou vizitkou pro společnost, která měla sen o rovnosti kultur. 

1. listopadu 2018