komentář Daniela Kaisera

„Urputné hovado“ dosáhlo svého

komentář Daniela Kaisera
„Urputné hovado“ dosáhlo svého

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Sněmovní debata, která by neměla zapadnout, je ze čtvrtka a týká se jedné z cestiček a způsobů, jimiž stát pomáhal Agrofertu, potažmo premiéru Babišovi. Dva opoziční poslanci – za TOP 09 a za ODS – se premiéra ptali na zjištění Radiožurnálu, podle něhož od roku 2015, tedy účetně za čtyři roky, státní dráhy nakoupily od tiskové divize Agrofertu produkty a reklamu za 112 milionů korun.

Tisková divize Agrofertu je veřejně známá pod firmou Mafra, a kdo někdy v posledních letech jel EC vlaky nebo expresy Českých drah a prošel jídelním vozem + přilehlou uličkou, asi se mu taky stalo, že se musel vyhýbat svázaným balíkům Mladé fronty DNES a Lidových novin. Byly a jsou určeny pro zákazníky 1. třídy, výtisky jiných nakladatelství nikdy tolik místa ve vlakové soupravě nezabíraly.

Proti svědectví bývalého generálního ředitele ČD Miroslava Kupce, že bylo „všeobecně žádoucí, aby to (peníze na reklamu – pozn. red.) byla Mafra, ta vazba byla jasná a nebylo o čem moc diskutovat“, lze uplatnit jednu spíš teoretickou námitku – Kupec byl před rokem ze státních drah po několikaměsíčním ředitelování odejit, mohou to od něj být kyselé hrozny. Tímto způsobem Kupce shazuje vicepremiér Karel Havlíček (za ANO, tedy politickou divizi Agrofertu), nic se tím ovšem nemění na tom, že stejně velký mediální dům, Křetínského CNC, vydávající tak čtené tituly jako Blesk nebo Reflex, dostal při totožném podílu na mediálním trhu ve výši 25 procent od Českých drah inzerce pětkrát méně. Je to naprosto skandální nepoměr.

Andrej Babiš se ve sněmovně při interpelacích věcně nepokoušel bránit vůbec, nedušoval se třeba, že vedení Mafry neoperovalo vůči drahám svou politickou konexí, místo toho hodil do pléna jakousi svou osobní věrohodnost: „Myslíte, že jsem na tom tak blbě, že bych někde volal a něco nechtěl? Ne, nejsem tak na tom.“

Je to pořád tatáž linka, na níž AB postavil úspěch v prvních volbách, jichž se zúčastnil, tedy na podzim 2013. Je to pořád tatáž variace na lidovou představu, že kdo si hodně vydělal, už nepotřebuje snad ani vydělávat, natož se nečestně obohacovat. Babišovi tu pomáhá astronomická výše jeho majetku, pro normálního smrtelníka nepředstavitelná. I proto se mnoha lidem tak těžko vstupuje do Babišovy mysli. Po sedmi letech oligarchy v politice je z neschopnosti mnoha lidí představit si, že je prostě v povaze tohoto multimiliardáře zinkasovat každou korunu, která se naskytne, konstanta české mentální mapy.

Přímé vlastnictví novin, internetového serveru a rádia svěřenským fondem vedeným manželkou premiéra po těch sedmi letech už nikomu nevadí. Dosáhl toho sám Babiš svou, jak kdysi sám řekl, hovadskou urputností. To, co teď nasvítil Český rozhlas, je nepoměrně větší deformace veřejného života než volby členů televizní rady. Při té poslední volbě se v jednotlivých případech (mám na mysli hlavně ekonomku Hanu Lipovskou) používá strašák jakýchsi nových babišovských pořádků v médiích. Používá se proti osobě, která s premiérovým impériem nemá společného nic a kritikům vadí z úplně jiných důvodů: ideových, kulturních, světonázorových. Toto argumentační pokrytectví a lhostejnost vůči skutečně vážnému přihrávaní peněz vládním médiím degeneruje ne snad rovnou českou společnost, ale český veřejný prostor určitě.