Uběhl rok od ustavení Matovičovy vlády a 83 procent Slováků uvádí, že s ní je nespokojeno. Čtete správně: to číslo znamená, že s vládou nejsou spokojení ani voliči a sympatizanti vládních stran. Nejen ti, kdo nějakou z nich loni volili a mezitím toho litují, ale i ti, kdo s tou či onou vládní stranou pořád sympatizují. Že vláda nedovládne do konce, předpokládá 71 procent Slováků. Samozřejmě že i preference dnes vypadají úplně jinak než výsledky voleb loni. Strana Igora Matoviče se propadla z 25 procent u voleb na 10 procent, naopak Sulíkovi liberálové SaS sahají k 15 procentům, přičemž před rokem u voleb jich získali šest. Ve vládě jsou ještě dvě strany, obě na hranici pěti procent. Jestli to takhle půjde dál, je Matovičova vláda na nejlepší cestě k defenestraci.

Pro úplnost nutno dodat, že v rozkladu je i opozice. Robert Fico, poslední přežívající dinosaurus, má dnes malou stranu s podporou 7–8 procent. Kotlebova strana se rozštěpila a už by se do parlamentu asi nedostala. Virtuální vysokou podporou a 23 procenty se může chlubit jen Peter Pellegrini, poslední premiér strany Smer, který se od ní posléze odtrhl a založil si stranu Hlas, lidově přezdívanou „hlas podobný Ficovu“, což je narážka na starou nahrávku z odposlechu, na níž mluvil „hlas podobný Ficovu“ (nežalovatelný obrat) shánějící peníze na provoz Smeru. A prezidentka Zuzana Čaputová, obdivovaná celým pokrokovým světem, od herečky Jennifer Anistonové po Václava Moravce? Tváří se ustaraně a promlouvá výhradně ve frázích. Není schopna ani vstoupit do hry, ani pronést rozhodnější slovo, které by politikou aspoň trochu zatřáslo.

Přestože politické elity jsou v dezolátním stavu, na předčasné volby není zatím v parlamentu dost hlasů. Vláda má nadále většinu, a kdyby se předčasné přece jen konaly, není jisté, jak moc bychom se na Slovensku lišili od Rumunska, kde v prosinci přišlo volit 33 procent občanů. Ani to ještě není nejhorší zpráva. Tou je stav státu, především jeho bezpečnostních složek.

Zásah jako na Ukrajině

Čtenář Echa tomu bude důvěrně rozumět, neboť ví, jak to vypadalo, když elitní policejní útvar zasáhl v Praze na Úřadu vlády v rámci vymítání korupce v kabinetu Petra Nečase. A co všechno se tím spustilo, ovšemže ve jménu spravedlnosti.

Čtvrtek 11. března, 4.45 hod. Policisté ze specializovaného útvaru NAKA zatýkají ředitele Slovenské informační služby (SIS) poté, co u něho doma vylomili dveře. Je proti němu vzneseno obvinění z korupce, od zásahu je ve vazbě. Zatímco rozklad vlády byl tématem měsíce, tohle je skandál roku. Zatčení tak vysokého funkcionáře rozvrací politiku i pověst republiky, a přesto jako kdyby se ocitlo na druhé koleji. Přitom právě tento moment má potenciál obrátit Slovensko vzhůru nohama.

Vladimír Pčolinský se stal šéfem tajné služby jako nominant vládní strany Sme rodina, kterou vede pochybný playboy a podnikatel Boris Kollár. Pčolinského minulost je ale od té Kollárovy velmi odlišná. V politice má nejblíž k Milanu Krajniakovi, dvojce Kollárovy strany, a k Danielu Lipšicovi. Lipšic je bývalý ministr vnitra, kde pro něj Pčolinský pracoval, posléze blízký spolupracovník Igora Matoviče a nově šéf speciální prokuratury.

Pčolinský údajně vzal úplatek za to, že jeho tajná služba přestane odposlouchávat vlivného podnikatele Zoroslava Kollára (žádná souvislost s politikem Borisem Kollárem). Zoroslav K. má pověst pěkného kvítka, ostatně toho času také on sedí ve vazbě. Nikdo z politiků po něm nešel tolik jako právě Daniel Lipšic, Zoroslav K. byl pro něj představitelem justiční mafie. Táhlo se to roky, výsledky žádné. Až když loni přišla změna vlády a brzy nato masové zatýkání, začal klientelistický systém praskat a mezi zatčenými grázly se objevili i bonzáci, právně kvalifikovaní jako kajícníci, tedy osoby prokazující účinnou lítost. Kajícníci udávají, aby jim byl snížen jejich vlastní trest. Ale každá hůl má dva konce, k čemuž se ještě dostaneme.

Do vězení kromě Zoroslava Kollára putoval i náměstek Pčolinského z tajné služby Boris Beňa, s nimi desítky dalších. Jeden z nich, jistý Ľudovít Makó, obviněný z několika těžkých zločinů v éře Smeru, začal udávat hlava nehlava. A právě Beňa a Makó obvinili Pčolinského z přijetí úplatku od Zoroslava Kollára výměnou za zastavení odposlechů.

Na tomto obvinění je podezřelé skoro všechno. Od samotných odposlechů – Kollár je ve vězení, čelí několika různým obviněním, všechna proti němu vznesla policie, která však pracuje s vlastními odposlechy. Tajná služba při boji s kriminalitou hraje spíš prostředníka, v popisu práce má hlavně informovat premiéra a ministry.

Podezřelá je i částka. Mělo to být celkem 40 tisíc eur pro dva lidi, ředitele Pčolinského a náměstka Beňu. Úplatek měl zprostředkovávat i Makó. Jak Zoroslav Kollár, tak Pčolinský to popírají. Částka je zjevně příliš nízká, způsob vyplácení pochybný. Kdo by organizoval úplatek od jednoho z nejsofistikovanějších zločinců soudobého Slovenska přes dvě další osoby? Notabene když samotná věc (odposlechy) neměla valný význam, protože policie si odposlechy pořizuje sama? Záhady pokračují: Všichni jmenovaní dnes sedí ve vězení. Vazba pro Pčolinského je přitom odůvodňována nutností zabránit mu v ovlivňování svědků. Kterých, když jsou všichni za mřížemi?

Obviněný Pčolinský se vzdal funkce a navíc oznámil, že už nechce vstupovat do veřejného života. Veřejnost to vnímá jako nepřímé doznání, nejmenší pochybnosti v tomto směru samozřejmě projevují naši „strážci demokracie“, deníky N a Sme. Jenže Pčolinskému šlo spíš o to, aby pominuly důvody pro koluzní vazbu a on směl být stíhán na svobodě. Zastupuje ho zkušená advokátka, bývalá prokurátorka s dobrou pověstí Eva Mišíková. Ta oznámila, že její klient se cítí nevinný. Stěžuje si na omezený přístup k vyšetřovacímu spisu.

Politici bez odvahy

Další, z hlediska zájmů státu ještě větší záhadou je chování politiků. Všichni důležití činitelé vládní koalice se zaklínají mantrou nezávislého vyšetřování. Opakují, že vyšetřovatelům nemohou a nechtějí zasahovat do práce, „padni komu padni“. Vzhledem k celému případu a k osobě obviněného je to ale zcela absurdní přístup.

Pčolinského se pochopitelně zastal Boris Kollár, který ho do SIS nominoval, ale i on jen nevýrazně (záležitost prý je třeba prošetřit). Netroufl si víc možná i právě kvůli souběžně probíhající politické krizi, která ohrožuje chod vlády. Žena a bratr Pčolinského jsou poslanci za Kollárovu stranu, k té patří i nejbližší Pčolinského člověk mezi politiky, ministr práce a rodiny Milan Krajniak (jinak jeden z mála schopných ministrů). Krajniak už podal demisi. Jeho odůvodnění je těžko pochopitelné, směřovalo spíš k politice, ale aspoň teď řadovému poslanci Krajniakovi nehrozí, že by mu doma ráno vykopli dveře. Demise ministra vedla k ještě většímu chaosu, a i když obvinění proti Pčolinskému označil za mocenskou hru, ani on zatím nic konkrétnějšího neřekl a ničeho nedosáhl.

Premiér Matovič byl při odchodu Krajniaka dojatý, lichotek padlo tolik, až se to mezi dvěma muži nesluší. Ale SIS spadá pod premiéra, ministrem vnitra je premiérův člověk a v podstatě není představitelné, že by Matovič o policejním zásahu proti šéfovi SIS nevěděl předem.

A kde byl Lipšic?

Kdo o chystanému zásahu věděl určitě, je Daniel Lipšic, čerstvě jmenovaný šéf Úřadu speciální prokuratury. Vyšetřovatelé NAKA, kteří Pčolinského obvinili, potřebovali právě svolení Lipšicova úřadu. Sám Lipšic se kvůli vazbám na Pčolinského z věci vyloučil a nechal rozhodnout svého zástupce.

Čímž jsme stanuli před další hádankou. Lipšic je bez debat zdatný právník, nicméně každému bylo před jeho jmenováním do úřadu jasné, že se v nové funkci může často ocitat ve střetu zájmů. Jako advokát hájil bývalého prezidenta Kisku, jeho bratra, má blízko k Matovičovi, Krajniakovi, Pčolinskému. Místopředsedou parlamentu je Gábor Gendel, který dnes vede bývalou Lipšicovu stranu, a dalo by se pokračovat.

Konspirativněji založení jedinci si šuškají, že konečným cílem operace Pčolinský není vyřazení šéfa SIS ani oslabení strany Sme rodina ve vládě, ale oslabení Lipšice v čele speciální prokuratury. Tím, jak se rozhodl, Lipšic chrání vlastní křeslo a pověst, ale bohužel na úkor zájmů státu. Není snad normální, aby policejní jednotka demonstrativně zatkla ředitele tajné služby a chovala se k němu jako k nějakému teroristovi (početná přítomnost maskovaných těžkooděnců).

To nejmenší, k čemu při zatčení Pčolinského mohlo dojít, by byla přestřelka. Člověk by skoro čekal, že před bytem ředitele tajné služby bude ozbrojená ochranka. A když nakonec ještě policie oznámila, že domovní prohlídku u Pčolinského neprováděla, musí se divák ptát, k čemu to celé divadlo bylo. Proč muselo k bytu ředitele SIS v pět ráno přijet komando, proč ty vylomené dveře, proč na něj policisté nepočkali na chodníku, aby ho zatkli, až půjde do práce, neřkuli v úřadě. To divadlo mohl zastavit Lipšic a jeho speciální prokuratura. Nestalo se.

Ze Slovenska do světa v posledních měsících chodily dobré zprávy. Široce se zatýkalo, řada zkorumpovaných soudců, advokátů, policistů i vysokých úředníků se rychle přiznala, takže to do značné míry bylo úspěšné tažení. Ale pak se tu něco začalo měnit. Objevily se dvě sebevraždy, šeptá se o násilně vynucených přiznáních, která před soudem neobstojí. A potom ta ústřední role pro kajícníky, tedy pachatele, kteří sami začnou obviňovat údajné komplice. Od aféry Pčolinského se zdá, že kajícníci si osvojují čím dál silnější zbraně. Policisté umějí jen dvě polohy: do vraždy novináře Jána Kuciaka mlčeli, teď nastolují spravedlnost. V jedné ani druhé poloze nepřijímají žádnou zodpovědnost.

Slovensku citelně chybí systém brzd a pojistek. A chybí mu politická elita, která by policisty vykázala zpátky do jejich mezí. Vlastně není divu vzhledem k tomu, jak moc je dnes politika pohlcena vlastními problémy. Nejvíc tím, že při současném rozložení sil nelze vládnout bez Igora Matoviče, avšak vládnout se s ním nedá.

Autor je šéfredaktorem deníku Štandard (dennikStandard.sk), moderátorem polemické relace Do kríža ve Slovenské televizi.