Vysoké školy u nás nebyly nikdy dostupnější. Nároky klesají

Na univerzitu už se dostane skoro každý

Vysoké školy u nás nebyly nikdy dostupnější. Nároky klesají
Na univerzitu už se dostane skoro každý

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Oxford je už desítky let synonymem nejlepšího vzdělání. Mercedes mezi univerzitami. Zaručená kvalita, na kterou se můžete spolehnout. Kdo vytáhne diplom z této univerzity, má otevřenou cestu k těm nejlepším a nejvlivnějším pozicím. Bez jakýchkoli dalších referencí. V pětadvaceti, kdy člověk ještě kromě kvalitního vzdělání a energie nic moc jiného nemůže nabídnout. Ještě nemá žádný impozantní životopis a reference o svých prokázaných schopnostech. Značka Oxford funguje, protože je to záruka kvality. Každý ví, že od toho, kdo to tam dotáhl k diplomu, může očekávat jistou kvalitu. Platí tam už po generace jasné nepodkročitelné laťky. Nejen u státnic, ale už při vstupu. Na Oxford se nedostane nikdo, kdo se přes tu laťku nepřehoupne. Univerzita nepřijímá tak, že prostě každý rok vezme určitý počet studentů bez ohledu na jejich schopnosti. Přijme nekompromisně jen ty, kdo splní minimální standard pro přijetí. V jasných, transparentních a každému srozumitelných testech. Jen proto dokáže Oxford být tou značkou kvality, na které se chtějí vézt všichni od Číňanů přes saúdské šejky až po českého developera Luďka Sekyru. Podobně fungují všechny vyhlášené západní univerzity. Nepodkročitelný standard je jejich základem.

Situaci studentům i univerzitám velmi projasňují všeobecně respektované a univerzitami v mnoha zemích uznávané zkoušky. Už podle jejich výsledků si každý může dopředu udělat jasnou představu, na co má. Jednou z těch důležitých je mezinárodní maturita International Baccalaureate (IB), která se skládá na mnoha zahraničních a dnes už i některých českých středních školách. Nejvyšší počet bodů, který se v ní při různé skladbě a náročnosti předmětů dá dosáhnout, je 45. Na Oxford se může hlásit jen ten, kdo má aspoň 36 až 38 bodů. Nároky se liší podle jednotlivých fakult a kolejí. Splnění tohoto kritéria ještě neznamená, že je student přijat. Je to jen vůbec první bariéra. Kdo má v IB méně, musí pátrat na méně kvalitních a náročných univerzitách. I kdyby čistě teoreticky Oxford nedokázal obsadit všechna místa, protože by se nehlásilo dost zájemců s žádanou úrovní bodů v IB, prostě je nechá neobsazená. A to i za cenu, že přijde o docela vysoké školné 9250 liber za rok (277 500 korun) a další příspěvky na studenty, které jsou placeny z veřejných rozpočtů. Jen tak ale dokáže zůstat Oxford zárukou kvality.

Na českých univerzitách to funguje úplně jinak. Většinou neplatí žádné nepodkročitelné laťky. Vezmou se prostě ti nejlepší studenti, aby se naplnila kapacita školy. V různých letech je úroveň různá. Podle toho, jak silné ročníky zrovna na univerzity přicházejí a jaký je o konkrétní obory zájem. A protože univerzit a míst na nich v poslední době přibylo a přicházejí na ně naopak slabší populační ročníky, stačí dnes k přijetí výrazně horší výsledky než před lety. Je to čistě nahodilé. Podle toho, jaký je zrovna zájem. Výsledek, který v jednom roce vůbec nestačí, se v jiném – se slabším zájmem o studium – stává dostatečným. Roli hraje nikoli míra kvality, nýbrž naplnění kapacity. Tím přirozeně úroveň škol upadá. V posledních letech se to dá i v Česku dobře srovnávat. Většina univerzit používá při přijímacích zkouškách jednotné testy obecných studijních předpokladů a základního vzdělanostního přehledu od společnosti Scio. I tady je, podobně jako u zahraničních IB, dobře vidět, jaké jsou nároky na přijetí na jednotlivé školy.

Dostat se na Oxford vyžaduje stále značné úsilí. - Foto: Profimedia.cz

Jen medicína a umělecké fakulty

Všeobecně ale platí, že dostat se na univerzitu v Česku nikdy nebylo tak snadné jako v posledních letech. Na vysoké školy se v posledních dvaceti letech hlásí od 88 tisíc (2018) po 140 tisíc zájemců (2010). Podíl těch, kteří jsou přijati, se ale neustále zvyšuje. Berou se všichni ti, kdo se vejdou do kapacity. V roce 1999 se na univerzity hlásilo 105 tisíc studentů. Dostalo se jich 47,5 tisíce. To znamená ani ne jeden ze dvou. Šance byla pod padesát procent. Deset let nato (2009) už se dostalo ze 136 tisíc přihlášených celkem 104 tisíc studentů. Skoro 77 procent. Víc než tři ze čtyř. Jen čtvrtina přihlášených s přihláškou na žádnou vysokou školu neuspěla. Při posledních přijímačkách loni už se z 88 tisíc dostalo 73 tisíc – 83 procent. Už se skoro dá říct, že kdokoliv chce na vysokou školu jít, tak se na nějakou dostane. Výběrovost vzdělání padá. Částečně se to dá vysvětlit tím, že univerzit je stále víc. Klesající nároky jsou ale vidět i při detailním pohledu na to, jak náročné se je na jednotlivé školy dostat a při jakých výsledcích v těch jednotných Scio testech se na ně studenti dostávají.

Jediné, co zůstává po celou dobu velmi výběrové, jsou lékařské fakulty a umělecké školy. Tam se skóre při přijetí příliš nemění. Na Akademii výtvarných umění je šance na přijetí v posledních deseti letech mezi 13 a 17 procenty. Zjevně si tam opravdu vybírají a určitou „oxfordskou laťku“ drží. Počet zájemců o studium se totiž rok od roku výrazně liší – od rekordních 404 po 195. Přijímá se mezi 43 a 64 studenty.

Náročnost na přijetí si drží i lékařské fakulty. Například na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze se šance na přijetí za posledních deset let pohybuje mezi 18 a 21 procenty. Počet adeptů studia přitom výrazně kolísá mezi 1050 a 1653 za rok. Zájmu se přizpůsobuje počet přijatých. Neobsazují se za každou cenu všechna místa. Někdy fakulta přijme 211 studentů, jindy zase 273. Podobně jako na 2. LF to vypadá na medicíně i na všech ostatních univerzitách. Je to náročný obor, kde se nedá jít s nároky dolů.

České vysoké školy se až na výjimky otevírají zájemcům velkoryse. - Ilustrační foto: Profimedia.cz

Šikmá plocha

Za náročné a poměrně rigorózní bývaly považovány i právnické fakulty. Na nich už je ale vidět pokles požadované úrovně. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy se za posledních deset let zvýšila šance na přijetí z 20 na 30 procent. Počet zájemců se od roku 2009 do loňska snížil téměř na polovinu z 4114 na 2267. Počet přijatých ale klesl jen z tehdejších 836 na dnešních 675. Průměrný výsledek studenta, který je ještě na pražská práva přijat, nutně musel jít dolů. Tady si na žádnou „oxfordskou laťku“ nehrají. Ještě větší pokles nároků je vidět na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Před deseti lety brala každého pátého z těch, kdo se dotavili k přijímacím zkouškám. Dnes už skoro každého druhého. Šance na přijetí se tady zvedla z 20 na 46 procent.

Vůbec nejmasovějšími školami, kde prudce přibývá zájemců a studentů, jsou ty společenskovědní. Na pražské Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy se šance na přijetí zvýšila za posledních deset let z 18 na rekordních 44 procent v roce 2016. Od té doby pak mírně klesla na 38 procent. V roce 2008 se sem hlásilo 9367 studentů. Dostalo se 1657 z nich. Loni už prošlo 922 z 2440 zájemců. Podobný, i když trochu méně strmý nárůst má také Fakulta sociálních studií v Brně. Na filozofických fakultách regionálních univerzit v Plzni, Hradci, Ústí nad Labem nebo Českých Budějovicích se přijímá skoro 75 procent těch, kdo se tam přihlásí. Skoro každý, kdo si podá přihlášku, se dostane také na většinu technických oborů. O ně má ale celkově zájem mnohem méně studentů než o společenské vědy. A úroveň jejich znalostí ve srovnávacích testech bývá mnohem vyšší.

Snižování nároků při přijímačkách je dáno ekonomickou motivací škol. Od státu dostávají peníze na studenta, takže v jejich zájmu je přijmout jich co nejvíc. Často argumentují tím, že do prvního ročníku se sice studenti dostanou snáz, ale o to tvrdší síto přichází během studia. Česko skutečně patří k zemím, kde během studií nejvíc lidí odpadne. Dá se to vnímat tak, že první roky jsou prodlouženým přijímacím řízením, kdy se ukáže, kdo skutečně na vystudování školy má. Třeba ve Francii je považováno za základní právo nastoupit na jakoukoli školu podle vlastního výběru bez přijímaček. Mladí lidé letos na jaře protestovali proti plánu vlády prezidenta Emmanuela Macrona omezit vstup na univerzity zkouškami. Tím prodlouženým přijímacím řízením je na francouzských školách zatím první ročník. Jím úspěšně projde jen menšina těch, kdo na školu nastoupili.

V Česku to dnes do značné míry funguje podobně. Bakalářská studia na vysokých školách úspěšně dokončí jen 40 procent z těch, kdo vstoupili do jejich poslucháren. Podíl neúspěšných studentů navíc už druhé desetiletí roste. V imatrikulačním ročníku 2001 – jednom z prvních, které měly možnost hlásit se na bakaláře – předčasně skončilo přes 40 procent pokusů získat bakalářský titul. O deset let později to bylo 55 procent a nezdá se, že by se růst neúspěšnosti měl zastavit. Studenti odpadají velmi brzy. Většinou už v prvním ročníku. Platí to jak v oborech, kde jsou dost měkké přijímačky, tak třeba na výše zmiňovaných medicínách, které jsou velmi výběrové. Neexistuje žádná přímá souvislost mezi vysokou laťkou při vstupu na školu a nedokončením studií.

Těch, kdo to dotáhnou až k bakalářským nebo magisterským státnicím, u kterých pak neprojdou, jsou jen zhruba čtyři procenta ze všech studentů, kteří školu předčasně opustí. Přesto se na různých školách často objevuje kritika, že nároky u zkoušek jsou příliš vysoké. Naposled k tomu letos v červnu připoutala pozornost sebevražda studenta Právnické fakulty UK. U státnic dostal ze dvou předmětů jedničku, u třetího však neprošel. Neúspěch neunesl a sáhl si na život. Fakulta teď pod tlakem kritiky připravuje nová pravidla pro státní zkoušky. Podle návrhu, který by měl projednávat akademický senát, už by selhání v jednom předmětu nemělo být důvodem pro to, aby student u státnic neprošel. Po absolvování všech předmětů by následovala porada zkoušejících a teprve pak závěrečný verdikt. U těchto zkoušek by měl už od příštího roku asistovat také klinický psycholog.

Časy, kdy univerzitní diplom zaručoval kvalitu, jistou výjimečnost znalostí i test pracovitosti a také psychické odolnosti při vyrovnávání se s překážkami a neúspěchem, zjevně končí. I k nám dorazil trend pojímat studenty jako křehké a zranitelné bytosti, kterým je potřeba usnadnit cestu. S tím ovšem přichází ruku v ruce prudká devalvace diplomů.

 

1. listopadu 2019