Provařené dny 2: Smutné oči slovinské siroty

Provařené dny 2: Smutné oči slovinské siroty

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

První noc byla trochu obtížnější. Pokojem otřásala hudba nějaké prima české kapely, jejíž koncert pozdě v noci zjevně rozparádil početné davy fanoušků. To tak, aby se tu lidi ještě bavili. Ač bez publika jsem se docela položil do herecké etudy na téma zahořklý páprda nadává na celý svět, čímž jsem se vyčerpal a nakonec přeci jenom usnul. Hned následující ráno jsem pak dostal příležitost naplno si uvědomit, že referování o filmových festivalech skutečně nejsou žádné prázdniny, žádná non stop legrace. Je to pěkná fuška. Asi teda ne jako rubat v dolech. Ale na druhou stranu, co já vím, jak by to viděli ti horníci.

Takže v půl deváté, ano, až takhle, jsem se dostavil na novinářskou projekci italského filmu Země hojnosti, dle programu nekompromisně podaného příběhu dvou kluků, kteří se přidají k mafii. No tak jo. A jistým způsobem ten film skutečně nekompromisní je, nekompromisně se drží konvencí soudobé festivalové kinematografie – barvy stažené pěkně do studena, takže Itálie vypadá jako Sibiř časně zjara, dejme tomu. Kamera sleduje protagonisty pěkně zblízka, aby publiku pěkně zblízka předvedla jejich prázdné životy. Dva středoškoláci, trochu jednodušší typy, žijí na dost bezvýchodně působícím sídlišti, chtěli by něco lepšího. Cestou z noční porazí a zabijí člověka, ukáže se, že bývalého gangstera, který na policii udal kolegy. Protagonisti si tím šplhli u mafie, takže od ní dostanou práci…

Režiséři bratři D’Innocenzové akcentují vyprázdněnost hrdinů a světa kolem nich – třeba tím, jak zblízka ukazují postavy, když jedí, protože skoro všichni se v jejich filmu chtějí hlavně nažrat, lhostejno, co všechno pro to musejí udělat – třeba někoho oddělat, zpracovávat drogy, podílet se na kšeftu s nezletilými prostitutkami. Autoři se nesnaží o nějakou sociální analýzu, obviňování systém a podobně, ukazují nějaké lidi trochu v pasti a taky dost prázdné, které pak kontakt s vážným zločinem dál odlidšťuje a vyprazdňuje. Jak už to tak bývá, hrdinové spějí ke špatnému konci. V jednom z hrdinů se ozve svědomí, je už ale pozdě. Pro prostředí, do nějž tak „šťastně“ pronikli, představují stejný materiál ke spotřebování jako ty holky, které „pasou“ u dálnice. Tragickou váhu to nemá a asi ani mít nemůže. Je těžké vyobrazit ve filmu prázdné životy, aniž by to samo nepůsobilo prázdně. Nemůžu říct, že by se to D’Innocenzovým povedlo, jejich film nepřekračuje meze očekávatelné festivalové chmurky.

Slovinský soutěžní film Příběh lásky měl asi vyšší ambice. Intimní portrét děvčete, které zažilo zásadní životní otřes, snaží se ho zachytit taky trochu snově. S jistou kultivovaností, ale ne přílišnou invencí. Iva působ izolovaně, padá do vodních hlubin, vidí sebe samu ve společnosti tajemného muže, který vypadá jako Bob z Twin Peaks v nějaké light verzi (vlastně spíš very light verzi), něco se děje, něco s ní je. Jde kolem bazénu, v uších jí divně tepe. Co se jí to vlastně přihodilo? Kamarád ji upozorňuje, že jí teče krev, protože se praštila do brady. Aha, takže Iva se praštila do brady! V šatně si nasazuje sluchátka a hned slyší líp. Aha, takže ona je nedoslýchavá! V tom je ten problém? Ne, ne. Na nás, kdo četli festivalový program, tyhle triky nefungují. Všichni totiž dobře víme, že jí umřela máma. A taky že jo. Odhaluje se to postupně, mezitím dojde na scény typu zadumaná Iva hází pod mostem šutry do vody. Všechno to asi má být prostoupené vědomím ztráty a, kdo ví, třeba i je. Problém je v mojí citové okoralosti profesionálního vševěda, který vstával brzy a v noci ho uspávala trochu otravnější kapela na plné pecky. Aha, Iva má dva sourozence a její táta vypadá jako moudrý chlapík a pěstuje včely, moudří chlapíci to tak dělávají. Aha, maminka asi měla poměr s tím Bobem z Twin Peaks light, který je dirigent odněkud ze severu (proto ta norská koprodukce).

Bojuji s puzením odejít, ale přeci jenom. Možná je v sále část delegace, dali do toho filmu srdce a tak. Bylo by to dost bezohledné. Přece bych se neměl připravit o další odhalení – možná maminka spadla s autem z toho mostu, kde Iva házela šutry, auto–kámen, byla by to taková analogie. Třeba právě přejížděla od norského dirigenta k moudrému včelaři. To se už ale nedozvím. Ve chvíli kdy film zase šplhal po zádech klasické hudby k nějaké skutečné emoci, jsem to vzdal a evakuoval se, kdyby ten snímek byl horší, asi bych vydržel až do konce. No nic. Snažil jsem se vytratit co nejtišeji, ale stejně mi přitom probodával záda vyčítavý pohled slovinské siroty.

Radostnější chvíle nastaly na projekci filmu Nico, 1988, tedy pokud se za radostné dá označit sledování příběhu té nejdepresivnější zpěvačky v době, kdy už byla hodně zdevastovaná drogami. Ale bylo před normálním publikem a v místním divadle, kde to mezí vší tou měšťanskou načančaností filmům většinou sluší. A film byl lepší, než jsem čekal – laťku svých očekávání jsem ovšem preventivně umístil hodně nízko. Nakonec je to docela solidní hudební biografie – alespoň pro toho, kdo měl k jejímu objektu silnější vztah, třeba byl i na jejím pražském koncertě, který je ve filmu ukázán se skutečně hodně velkou dávkou licence.

Jestli ten snímek může oslovit i lidi, kterých se hudba Nico nikdy netkla, nemám tušení. A vlastně ani nedokážu odhadnout, jestli se ta hudba může dotknout člověka, který nepatří k určité generaci, není mu vlastní dobově podmíněný způsob prožívání nebo citlivost. Možná ta skutečná Nico patří jen k těm okamžikům, které už jsou dávno ztracené, odpovídalo by to i majestátní chmuře, již ta zbědovaná umělkyně vyzařovala, jejímu teutonskému akcentu a hlubokému hlasu, kvůli nimž všechna její slova (byť šlo o dost únavnou „narkolyriku“) získávala odstín soumraku bohů. Ale filozofovat tady nebudu, anžto mám ještě v plánu stihnout projekci koprodukčního filmu Francie–Argentina na mistrovství světa 2018. Žádné recenze jsem nečetl, takže jdu na blind, výkony hlavních představitelů poslední dobou za moc nestály. Ale neztrácím naději, chci být zasažen.