Kola diskurzu se točí dál, jasná věc. Vývoj je někdy až překotný. Kvůli té překotnosti zůstala v této rubrice nezaznamenána aféra „kidneygate“. Kidney znamená ledvina a užití toho slova v tomhle kontextu není ani metaforické, ani hyperbolické, ani v nějakém jiném smyslu -ické. Prostě jde o ledvinu. A taky o literaturu. A taky o život a jeho interpretaci. Je to prostě skvělá kauza, do které je ale už teď pozdě naskakovat, protože stručné uvedení do problematiky by zabralo plus minus čtyři kompletní vydání tohoto týdeníku. Zájemcům doporučuju začít u článku The Bad Art Friend z magazínu The New York Times. Zabere to sice dost času, litovat však nebudou.

Někteří čeští uživatelé se minulý týden také účastnili jedné vypjaté internetové debaty. V jejím centru byla také část lidské autonomie. A záležitost byla rovněž spletitá. Stala se totiž taková věc v tom našem mediálním světě. Jeden výše postavený novinář v jedné redakci, taky spoluautor úspěšného podcastu, byl vyhozen z práce potom, co na něj prasklo, že své kolegyni (nebo snad více kolegyním – konkrétních informací není mnoho) posílal mailem tzv. dicpic, což je, řekněme, forma selfie, akorát na ní není obličej, ale jiná část lidského těla, dřív by se asi dalo napsat pánského, ale dnes už jsme dál. Takže ještě jednou a přesněji. Je na ní část lidského těla, která se dřív považovala za specificky pánskou. Pánovo počínání bylo, logicky, shledáno nepřijatelným a v redakci okamžitě skončil kvůli sexuálnímu obtěžování. Uživatelé, zvlášť ti z mediálního prostředí, událost zaznamenali s, opět řekněme, zvýšeným zájmem. Aspoň v mé bublině se nikdo nepozastavoval nad tím, že věc proběhla, jak proběhla, shodla se na tom, že odesílateli těch snímků se to stalo zcela po právu. V privátních konverzacích na to téma zaznělo taky množství žertů, protože... co si budeme povídat. Naprosto chápu, že být adresátem korespondence tohoto typu je obtěžující, krajně nepříjemné, třeba i ponižující. Na představě pána, který rozesílá po světě tento druh fotografií, je ale taky něco inherentně komického, což ho jistě nečiní méně nepřijatelným, neškodným, protože je taky legrační.

No a pak jeden známý novinář, který pro dotyčnou redakci občas píše, zažertoval na Twitteru: „Pro úspěch podcastu je dobré, když jsou autoři přirození.“ V komentářích se k tomu vyjádřil majitel toho média (a ledasčeho dalšího) slovem „zabil“. Těmito úkony byl diskurz odstartován. Část pokrokově smýšlejících uživatelů totiž ten tweet považovala za nepřípustné zlehčování situace a implicitně i zraňující výsměch ženám, které ty obrázky dostávaly do e-mailových schránek. Část argumentovala tím, že se autor tweetu rozesílateli dicpiců vysmívá a výsměch někomu, kdo mě obtěžoval, by nemusel oběť zraňovat. Především se ale vedl spor o to, kdy a jak je únosné žertovat na to či ono téma, jak moc je přitom třeba brát v úvahu city všech, kdo by si ten fór mohli přečíst (obtěžované dámy, o jejichž city mělo jít, se, pokud vím, do debat nezapojily). Situaci poněkud znepřehledňovalo, že předmětný vtip, jakkoli názory na jeho přípustnost mohou být různé, zcela jistě nebyl moc vtipný.

V těch vypjatějších momentech sporu víckrát zaznělo přirovnání vtipu o něčím dicpicu k žertování o Osvětimi před přeživšími holocaustu. Výstižně to ilustruje úlohu slova „Osvětim“ v soudobém internetovém diskurzu. Slouží jako univerzální zesilovač názoru na cokoli. Lidé z jiných bublin, jsouce rozrušeni, v touze zdůraznit sílu svého názoru začnou psát verzálkami. Uživatelé z té mé věří, že jsou mentálně přece jenom dál než ti „verzálkoví lidé“. Takže místo toho do debaty při první příležitosti zatáhnou Osvětim. Já bych tedy přece jenom dal přednost těm verzálkám, ale nikdo se mě neptá. Před pár roky by mě tahle instrumentalizace Osvětimi pro dohadování se o prakticky čemkoli hluboce urážela. Teď už se ničemu nedivím, je to prostě jeden z otravnějších rysů dneška. Jeden řekne „dicpic“, druhý odpoví „Osvětim“. Co se dá čekat jiného? Člověk to tak nějak přejde. Život na síti ho naučil okoralosti.