komentář Jiřího Peňáse

Bordel státní a bordel revoluční

komentář Jiřího Peňáse
Bordel státní a bordel revoluční

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dění kolem Kliniky v Jeseniově ulici má zajímavou okolnost. Tou je otázka, zda ten nesmírný, životu nebezpečný bordel, jenž tam byl po vniknutí exekutorských sil nafilmován, byl pravý čili autentický, nebo ho tam naaranžovaly Klinice nepřátelské síly těsně předtím, než tam vnikly: upřímně řečeno, byl by to asi mistrovský, ne-li umělecký výkon. Je to důležitá otázka, která by měla být upřímně zodpovězena. Už kvůli tomu, že se lidé, jako třeba já, Kliniky spíše zastávali právě proto, že se domnívali, že jde o legitimní odpověď na bordel státní.

Jak známo, na začátku byla chatrč, ve kterou se po letech zanedbávání proměnila bývalá plicní klinika v Jeseniově ulici na pražském Žižkově. Úřadům státu, jenž je jejím vlastníkem, léta nevadilo, že kvůli potkanům a pachu z odpadků budou jednou muset vyklidit půl ulice. Úřadům vadil až pokus boudu obsadit a udělat z ní něco jiného. Mluvilo se o klubovně angažované mládeže, o. k. A mnozí lidé, jako třeba autor článku, který přitom věděl, že by se tam asi dobře necítil, tomu věřil. Byl proto i lehce rozhořčen, když ji v prosinci 2014 poprvé vyklízeli těžkooděnci. Říkal si, že je to zbytečné a že efektem bude jen to, že z boje o Kliniku se stane boj třídní. 

Chápal přitom, že mu hned někdo namítne, že tím vniknutím bylo porušeno právo vlastníka a paragrafy a zákony, a kdyby se takové jednání stalo normou, kam bychom přišli? Jenže na to měl odpověď, že norma byla porušena dříve a někým jiným. Byla porušena vlastníkem, v tomto případě státem, tím, že nechal věci dojít tak daleko a že se o svůj majetek nestaral – možná s ním spekuloval, ale já myslím, že spíše v české tradici bordelářské to prostě nechal svému osudu. Po čtvrtstoletí vidí i konzervativec, natož normální občan, že to není tak jednoduché, že vlastnictví je také – nebo hlavně – péče a že veřejnost má právo do něj zasahovat, pokud ono zasahuje do veřejnosti. A to se v případě budov, jež se stávají společenským ohrožením, děje. V tom smyslu mu přišel boj o klubovnu oprávněný. A přitom by o žádný boj jít nemuselo... 

Zároveň se snažil ty mladé chápat, aspoň svým omezeným mozkem a třídním vědomím. Vysvětloval si to tak, že jde o projev kolektivistické potřeby po nápravě světa a poměrů („Klinika žije, boj pokračuje!“) a zároveň o sklon tento svět narušovat a provokovat. Chápal, že právě to, že je to nelegální a zákonům (problematickým) se příčící jednání, je pro ně přitažlivé. Bez toho by to nemělo smysl a správný obsah. Musí to být trochu, vlastně dost, kontra. Musí tam být nějaké násilí a nějaká vzpoura proti systému, třeba že se bude spát v botách. A samozřejmě že to nebude nedělní škola ani víkendová chalupa. To se nedá nic dělat. Když chce člověk nově číst Marxe, nebude u toho sázet rododendrony. To je jasné, takže maloměšťácké představy, že se tam bude umývat nádobí a sem tam luxovat, by měl člověk potlačit. Když se chce kolektiv vymknout systému, nezačne přece tím, že se umyje vana nebo vymění povlečení. Ne, jsou důležitější věci, třeba solidarita s trpícími a takové věci, to se pak ani nedají vynést odpadky. Prostě autonomní kulturní centrum není hotel pro fajnovky. To je jasné. Však za něco ta Kriegelova cena byla.

Ten strašlivý bordel, jehož podoba se zřejmě moc nelišila od stavu, kdy šlo o bordel státní, však má ještě jiné vysvětlení. Že to celé bylo jedno velké pokrytectví. Pokrytectví lidí, kteří jsou ještě víc než tomu strašnému systému nebezpeční sami sobě. Pokud jim ho tam tedy nějakým úžasným čarodějným trikem ten systém těsně předtím neudělal.

 

11. ledna 2019