Vládní strany utrpěly v evropských volbách porážku, na kterou by ve většině demokratických zemí reagovaly vyhlášením předčasných voleb do národního parlamentu. ANO sice vyhrálo, přesto společně s koaličními partnery ČSSD a KSČM dohromady nezískalo ani třetinu hlasů. Jsou to jen evropské volby, kam chodí málo lidí, zní v Česku obvyklé vysvětlení. Přesto hlas dvou milionů voličů říká jasně, že populisticko-levicový model vládnutí vyčerpal své možnosti.

Hnutí Andreje Babiše společně s oběma levicovými stranami ovládá sněmovnu s bezpečnou většinou a to ještě může využívat nepsanou dohodu o spolupráci s Okamurovou SPD. Přesto tři vládní strany dosáhly v eurovolbách 32 procent, s Okamurou 41 procent. Proti nim stojí středopravý blok liberálních stran, kterému dalo přednost o šest procent voličů více.

ČSSD: jaké to je opustit parlament

Samotné ANO a tím spíše Tomio Okamura nemohou být výsledkem víkendového hlasování vyloženě zklamáni. Relativně nákladná kampaň ANO a přímočaré Okamurovo tažení proti Bruselu přinesly ve srovnání s eurovolbami před pěti lety o poznání lepší výsledek. Obě podnikatelské strany získaly o jedenáct procent víc, celkem mají osm europoslanců a tím prokázaly, že se staly trvalou součástí tuzemské politické scény. Pro jejich účast na vládě je však fatální, že si pomohly na úkor svých aktuálních spojenců. Komunisté a sociální demokraté přišli o čtrnáct procent a namísto dosavadních sedmi poslanců v evropském parlamentu se musí spokojit s jedním křeslem. Stali se obětí stejného efektu, jako každá strana, která spolupracuje s Babišem průběžně luxujícím jejich hlasy. Tradičně disciplinovaných příznivců KSČM je najednou tak málo, že se Vojtěch Filip a jeho blízcí musí chystat na kariéru mimoparlamentních politiků.

Sociální demokraté se už do pozice mimoparlamentní strany dostali, byť zatím jde jen o Evropu. Přitom právě oni mohli vědět, co je potká, pokud s ANO vytvoří už druhou vládu v řadě. Nový šéf Jan Hamáček mohl dosud věřit, že bude šikovnější než jeho předchůdce Bohuslav Sobotka. Ani přímluva prezidenta Miloše Zemana však nepomohla zastavit volný pád, který nastal v přelomovém roce 2016. Setrvat ve vládě znamená pro ČSSD ve světle volebních výsledků dotáhnout řízenou sebevraždu do konce.

Kdo se bojí předčasných voleb do sněmovny

Proti tomu si pravicová a středová opozice konečně začaly vybírat opoziční bonus. Občanským demokratům se očividně vyplatilo, že znovu oslovili středového voliče a získali tak zpátky hlasy těch, kdo během skandálů na konci Nečasovy vlády utekli k TOP 09. Za stejný úspěch je možné považovat, že se nad deseti procenty udržel tandem STAN a TOP 09 s podporou najednou mnohem více středových Zelených. Stěžovat si nemohou ani lidovci a Piráti Ivana Bartoše dokázali přinejmenším totéž co ANO a SPD. Nejde jen o to, že se také oni už stali zavedenou stranou. Přitom se ani nemuseli snížit k pozici věčně ublížených obětí žadonících před veřejností o pomoc proti zlým médiím, jak na tiskové konferenci ještě po volbách předvedl Babiš. Liberální strany získaly dvanáct europoslanců z celkového počtu jednadvaceti a voliči tak přinejmenším zajistili, že jménem České republiky nebudou převážně vystupovat neodpovědní populisté.

Přesto se po fiasku vládních stran nemluví příliš nahlas o tom, že je na čase rozpustit koalici a svolat nové volby do sněmovny. Evropské volby se v Česku nikdy nebraly příliš vážně, ovšem tento převládající postoj především ilustruje aroganci vládních politiků, kteří si cení svá křesla víc než prospěch společnosti nebo vlastní strany. Vyhlášením předčasných voleb už reagoval na svou nedělní porážku levicový premiér Řecka Alexis Tsipras. Porážka vládních stran v Německu vedla především mezi sociálními demokraty k hlasitým výzvám, ať už jejich ministři z nevýhodné mezaliance vystoupí. Konkrétně Tsipras mohl stejně jako jeho čeští kolegové poukázat, že v evropských volbách lidé hlasují o něčem jiném a vůbec že jich přišlo málo. Ovšem na rozdíl od nich si důvěřuje do té míry, že svou převahu chce prokázat veřejně.