Komentář Ondřeje Štindla

Kim a Trump v Singapuru. Historie? Fraška? Obojí?

Komentář Ondřeje Štindla
Kim a Trump v Singapuru. Historie? Fraška? Obojí?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V Singapuru se setkali americký prezident Donald Trump a severokorejský diktátor Kim Čong-un, podepsali prohlášení, ve společném prohlášení se zavázali dosáhnout toho, aby na Korejském poloostrově nebyly žádné jaderné zbraně. Takhle se dělá historie, zajásal by optimista. Je to jenom taková fraška, odplivl by si skeptik. Obezřetnější komentátor by sáhl po té nejotřepanější floskuli z příručního slovníku analytikova a oznámil světu, že „čas ukáže“. A dost možná by měli pravdu všichni tři, ta schůzka byla skutečně historická, taky byla v něčem fraškovitá.

A není zdaleka jisté, že bude mít nějaké praktické důsledky, seznam závazků, jež režim rodiny Kimů nedodržel, je značně dlouhý, jazyk memoranda podepsaného v Singapuru dost mlhavý. Je ale možné, že právě ta jistá fraškovitost aranžmá, v němž se Trump a Kim setkali, může zakládat jakousi naději, že tentokrát by to třeba mohlo (trochu) vyjít. Americký prezident o severokorejském vůdci mluvil pěkně až medově, oceňoval jeho talentovanost a lásku k vlasti, poměry s Severní Koreji spíš zlehčoval („Je to tam tvrdé, ale tvrdé to je i jinde.“), pouštěl Kimovi (a potom i novinářům na tiskové konferenci) bombastický „trailer“ na summit – „dva vůdci, jeden osud“. Samá pozitivní stimulace diktátorova ega, jeden by skoro zapomněl, čeho všeho se ten talentovaný a vlasti oddaný mladý muž poslední dobou dopustil, čím vším vyhrožoval a v jakých podmínkách žijí lidé v té Kimově milované vlasti. Může to působit legračně a taky nedůstojně, nebo dokonce kapitulantsky. Je možné v tom vidět projev jakési Trumpovy instinktivní příchylnosti k siláckým vůdcům. Já velký pán, ty velký pán, však se nějak dohodneme. 

Zároveň se ale nedá vyloučit možnost, že by to třeba mohlo fungovat. V dobách dřívějších amerických administrativ USA se Severní Koreou nejednaly, ničeho velkého nedosáhly. Donald Trump severokorejskou krizi zdědil, je to krize, která nemá vojenské řešení (pokud se tedy někdo nechce smířit se ztrátami v řádu milionů mimo Severní Koreu). Možná na Kima zkouší poněkud bombastickou „ofenzivu šarmu“ v přesvědčení, že se mu tak podaří omotat si diktátora kolem prstu. Možná tu ofenzivu zkouší Kim na Trumpa a soudě podle prezidentova vystupování na tiskové konferenci po summitu se mu to docela daří. Trumpova administrativa by si ale v tuhle chvíli zasloužila určitou dobu hájení. Zkouší něco jiného, něco, co je třeba mentalitě severokorejského vládce bližší, pro něj srozumitelnější a v něčem třeba i atraktivní – ukázat mu, jak to může být příjemné, být považovaný za významného světového vůdce. Marc Armbinder v časopise The Week popisuje Kima jako také svého druhu oběť režimu, chlapce, který byl celý život připravován na to, aby se stal krvavým vládcem v zemi vždy ohrožované invazí z ciziny.

„Ale teď mohl Kim ochutnat, jaké je vystupovat na světové scéně – zažil, jaké to je, když na něj turisté v Singapuru mávali, když se šel v noci proběhnout – třeba se mu to líbilo. A chtěl by víc. Byl dlouho svazován hrozbou invaze, zacházelo se s ním jako s psancem, jeho projevovaná ochota ke spolupráci s Trumpem pro něj může být první krok na cestě k větší míře svobody.“

Může to být přehnaně optimistická a přehnaně psychologizující interpretace, politické krize globálního významu se nedají zredukovat na otázku citových potřeb jednoho člověka. Jenomže Severní Korea je země zvláštního ražení a její vůdce člověk zvláštního ražení. Nedá se vyloučit možnost, že americký prezident zahrál na nějakou Kimovu hluboko ukrytou strunu, že se něco skutečně posunulo. A v tom případě by bylo jedno, jestli za tím stála nějaká Trumpova geniální strategie, nebo řekněme typologická spřízněnost dvou vůdců.