Pandemie nemoci covid-19 dala médiím a komentátorům na všech platformách velice mnoho příležitostí se ukrutně mýlit. Vyžadovala plynulou a až stachanovskou produkci názorů, pokud možno nejsilnějších. V době, kdy povaha toho komentovaného jevu není úplně zjevná a jeho poznání se dost rychle vyvíjí, je mýlit se v tom či onom úplně běžná věc.

Trochu jiná liga je jaksi nereflektovaný názorový vývoj, který prodělalo nemálo účastníků „procesu výroby názorů“, třeba tím, že od „na covid neumřel prakticky nikdo“ plynule přešli k „na covid umřeme všichni, protože nedovezeme vakcínu Sputnik“, aniž by se různá svoje protichůdná stanoviska pokusili uvést do souladu nebo připustili, že u nich došlo k nějakému obratu, a třeba ho i vysvětlili.

„Digitální stopa“ médií i jednotlivců je na podobné úlety bohatá – jistě v tom ohledu netvořím výjimku. Roste kvůli tomu taky pokušení využívat tzv. stealth editingu, což je praxe potenciálně destruktivní, obávám se, docela rozšířená a hodí se pro ni jindy nadužívané označení „orwellovská“.

Winston Smith, hrdina Orwellovy prózy 1984, pracuje na Ministerstvu pravdy, jehož úkolem je lhát způsobem, jaký je pro režim Velkého bratra potřebný. Winstonovým úkolem je uvádět starší výtisky oficiálních novin do souladu s momentální stranickou linií – pokud třeba Oceánie vstoupí do války s Eastasií, jejímž byla ještě nedávno spojencem, musí odstraňovat zmínky o tom spojenectví ve starých vydáních, a navozovat tak dojem, že Oceánie byla vždycky ve válce s Eastasií.

Rozšíření digitálních technologií umožnilo médiím chovat se podobně – jistě v menším měřítku a bez centrálního řízení. Neděje se to jenom v souvislosti s covidem, i jiných příležitostí je dost. A samozřejmě – ta praxe může vést k opačným důsledkům, než bylo zamýšleno. Zatímco se média a jednotlivci s její pomocí pokoušejí vylepšovat svůj obraz, ohrožují důvěru nejenom ke konkrétnímu titulu či jednotlivci, ale vůči médiím obecně.

Princip stealth editingu je v podstatě totožný s tím, co dělal Winston Smith. Zpětně (alespoň v digitální podobě) upravovat starší texty tak, aby nebyly v rozporu se současným poznáním, případně aby ten rozpor nebyl tolik zřejmý – pod článkem přitom chybí upozornění, že se jeho text změnil a v čem ta změna spočívala.

Příklad. V posledních týdnech se objevily informace, podle nichž mohla pandemie vzniknout po úniku koronaviru ze státní laboratoře v čínském Wu-chanu. Před plus minus rokem byla tahle teorie považovaná za hoax, který netřeba brát vážně, taky proto, že ji jednu dobu podporoval tehdejší prezident Trump (asi tak činil účelově, ale to je v tomhle kontextu jedno). Podpořil ji i vlivný republikánský senátor Tom Cotton. Deník The Washington Post o tom tenkrát zpravil čtenáře pod titulkem „Tom Cotton dál opakuje konspirační teorii o koronaviru, která už byla vyvrácena“. Dnes je ta zpráva v archivu deníku nadepsána slovy „Tom Cotton dál opakuje okrajovou teorii o koronaviru, s níž vědci polemizovali“. Významový posun je sice subtilní, ale zcela zřejmý – pro dneškem poučenější oko je ten nový nadpis výrazně přijatelnější (poté, co byl deník za tu „neviditelnou“ změnu kritizován, se pod článkem objevila regulérní oprava).

Prkotina, dalo by se říct, podobných úkazů ale přibývá. A může být, že čtenářům to ani moc nevadí. Škoda. Přiznáním chyby anebo ponecháním textu v podobě, která byla pozdějšími událostmi třeba demaskovaná coby chybná, totiž média čtenářům prokazují docela důležitou službu. Lidská historie je taky historií omylů a je užitečné si to občas připomenout. A toho, kdo se k dění průběžně vyjadřuje, to vědomí může učinit jaksi obezřetnějším. Stealth editing je oproti tomu nějak zpětně vytvořit falešnou historii vlastní neomylnosti, často ve službách moralizujícího narativu, podle nějž se mohou mýlit jen ti druzí, ti špatní.

Chybami se člověk učí, říká jedno „omleté“ přísloví. Je smutné a vlastně i nebezpečné, když význačné hlasy veřejné debaty tenhle jednoduchý truismus popírají, protože nakonec je stealth editing také výrazem neotřesitelné neochoty poučit se.