Velmoci a jejich zájmy

Hra o Ukrajinu

Velmoci a jejich zájmy
Hra o Ukrajinu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Právě probíhající týden může nabýt historického významu. Německý magazín Spiegel a sever Politico na základě úniků od amerických tajných služeb označily středu 16. února za nejpravděpodobnější den ruské invaze na Ukrajinu. Američtí představitelé mluví o bezprostřední hrozbě ruského útoku. Ukrajina se ocitla uprostřed složité hry velmoci. To je velký rozdíl proti roku 2014. Politolog Bruno Maçães, jenž navštívil v nedávných dnech Kyjev, hlásil, že převládající pocit mezi Ukrajinci je, že „v roce 2013 jsme tvořili dějiny, dnes jsme objektem, se kterým si ostatní hrají“. Jaké jsou tedy zájmy mocností v nastalé krizi? Začněme od těch nejméně důležitých.

Francouzský prezident Emmanuel Macron se snaží situaci využít ve své volební kampani. Jeho horečnatá aktivita, kdy navštívil Moskvu i Kyjev, má domácímu publiku jasně ukázat, že Francie je stále velmocí, se kterou se ostatní baví a je potřeba s ní počítat. Kdyby se mu podařilo zajistit mír v Evropě, byl by to politický majstrštyk. K tomu je potřeba připočítat tradiční francouzskou politiku, jenž se snaží vytvořit z Evropy další mocenské centrum, pod francouzským vedením samozřejmě. Tuto tradici založil Charles de Gaulle, jež vyvedl Francii z vojenských struktur NATO a jednal na vlastní pěst s Moskvou. Macron se svými nápady na evropskou autonomní obrannou politiku je v tom dědicem de Gaulla. Pro náš kus světa je to spíš špatná zpráva. Francouzi ve víře, že jsou stále mocnost, chtějí jednat pouze s ostatními mocnostmi. Zájmy menších států spíš přezírají.

Velká Británie je naopak v současnosti nejbližším spojencem Ukrajiny v západní Evropě. Dodává Kyjevu ve velkém zbraně, varuje Moskvu před unáhlenými kroky a s Polskem a Ukrajinou připravuje novou bezpečnostní alianci. Londýn má pro svou politiku v podstatě tři důvody. První je, že vztahy s Ruskem jsou v posledních letech na bodě mrazu. Brity přestalo bavit, že Rusové si z jejich země udělali operační prostor. Prvním impulzem byla vražda Alexandra Litviněnka ruskými tajnými službami v roce 2006, ale opravdu Britům došla trpělivost v roce 2018 po pokusu o zabití bývalého agenta Sergeje Skripala, kdy Rusové v podstatě použili chemickou zbraň uprostřed katedrálního města Salisbury. Následoval hromadný vyhazov ruských diplomatů.

K tomu je pak potřeba připočítat „zvláštní vztah“ mezi Británií a USA. Jde o jedno z nejtěsnějších spojenectví na Západě a britská vláda slouží v zahraničních krizích jako pravá ruka té americké. Bere také vážně své závazky v NATO. Britové navíc mají jakési trauma z Mnichova. Dobře si uvědomují, že to nebyla její neslavnější hodina, a v poválečných dějinách se snaží vyhýbat čemukoli, co by Mnichov mohlo připomínat.

Ale ani v případě Británie nesmíme zapomínat na vnitřní politiku. Premiér Boris Johnson a jeho strana jistě částečně krizi používají k přikrytí svých skandálů ohledně porušování covidových opatření. Dvojnásob to platí o ministryni zahraničí Liz Trussové, jež bývá často zmiňována jako možná Johnsonova nástupkyně. Trussová se tak stylizuje do role „železné lady“, ve snaze získat vrch v mocenském zápase. Před pár měsíci se podobně jako Margaret Thatcherová nechala vyfotografovat v tanku, při jednání v Moskvě zas na sebe navlékla kabát a čepici inspirované bývalou premiérkou. Bohužel pro Británii Trussová nemá pověst té nejbystřejší členky kabinetu, což dokázala při tiskovce, když prohlásila, že neuznává ruskou svrchovanost nad Voroněží a Rostovem.

Německo z historických důvodů, o nichž se v tomto čísle rozepisuje kolega Martin Weiss, cítí porozumění pro ruské požadavky. Nelze však také zapomínat, že tato politika je populární. Pouze 49 % Němců se domnívá, že Rusko nese vinu za zvýšené napětí, zatímco 53 % vyjádřilo přání, aby Západ udělal vše pro to, aby se Rusko cítilo součástí Evropy. Navíc Německo má bezprostřední zájmy, hlavně ruský plyn. V souvislosti s vypínáním jaderných a uhelných elektráren je plyn naprosto zásadní pro to, aby Němcům dál svítila světla. Proto Berlín tak tlačí na Nord Stream 2, který by ho izoloval od krize mezi Ukrajinou a Ruskem.

Spojené státy potřebují dokázat, že jsou stále garantem světového liberálního a na základě společných pravidel založeného systému. Přes všechny vady na kráse se americká světová hegemonie ukázala jako být jedno z nejmírovějších a nejúspěšnějších období lidské historie. Americkou akceschopnost však omezují dva faktory. První je stále větší zahleděnost Američanů do sebe. Tvrdí, že mají dost zahraničních válek a dobrodružství, že je na čase, aby se starali i ostatní. Tato izolacionistická frakce v posledních letech sílí. Pak je tu závazek prezidenta Joea Bidena napravit pošramocené aliance, jež prý poškodil Donald Trump. To vedlo například ke zrušení amerických sankcí proti Nord Streamu. Nová americká administrativa věřila, že tím napraví svoje postavení v Berlíně. Možná bezděčně odstartovala dominový efekt vedoucí k nynější krizi.

Rusko je revanšistická mocnost, jež usiluje o obnovení postavení, jaké měla před rokem 1989. Přetvoření Ukrajiny ve stát s omezenou suverenitou, jež bude dbát na přání Kremlu, je prvním krokem k napravení historické tragédie, za kterou rozpad SSSR mnoho Rusů považuje. Moskva vnímá západní systém ne jako neutrální hrací pole, ale vlivovou operaci. Proto je pro ni nepřípustné ukrajinské členství v NATO i v EU. K rozšíření svého vlivu se nebojí použít zbraně. Ukázala to v Gruzii, Sýrii a již v roce 2014 na Ukrajině. Nyní možná bude své vojenské aktivity stupňovat.

A uprostřed toho všeho jsou Ukrajinci, kteří by hlavně rádi rozhodovali sami o své budoucnosti bez hrozby 150 tisíc ruských vojáků na svých hranicích.

15. února 2022