Máme za sebou divoký týden na finančním trhu. Česká koruna zažila v reakci na zprávy o jmenování Aleše Michla novým guvernérem České národní banky prudký pád. Tak prudký, že Česká národní banka byla ve čtvrtek nucena zasáhnout a intervenovat na posílení koruny. Je to unikátní úkaz. Banka intervenující proti svému vlastnímu guvernérovi.

Otázka je, co přijde, až prezident Miloš Zeman nejpozději za měsíc jmenuje další tři členy bankovní rady, kteří budou v časech rekordně vysoké inflace stejně jako Michl proti zvyšování úroků. A v sedmičlenné bankovní radě tak spolu s ním získají většinu.

Odpověď není jednoduchá. Rovnováha vyvažující všechny možné zájmy různých lidí, aby z toho v součtu Česká republika vyšla co nejlépe, se nehledá snadno. Rétorický souboj se zatím soustředí na to, jak velká část zdražování je dovezená přes vyšší ceny plynu, ropy, ostatních surovin a všeho importovaného zboží. A jaká část je domácí provenience, vyvolaná tím, že mezi lidi se pod rouškou covidu za Babišovy vlády rozházelo příliš mnoho peněz. A těch příliš mnoho peněz teď honí příliš málo zboží. Čímž přirozeně letí v čase nedostatku ceny vzhůru.

Andrej Babiš, Aleš Michl, Miloš Zemana a spol. tvrdí, že inflace je dovezená. Proto ji není možné krotit vyššími sazbami. Ty naopak zdražováním úvěrů a hypoték jen dusí ekonomiku. Tento názor ale kulhá ve světle faktů. Kdyby bylo zdražování jen z dovozu, stejně rychle by se zvedaly ceny zboží a služeb ve všech evropských zemích. A to ani náhodou neplatí. Česko má třetí nejvyšší inflaci z celé Evropské unie. Našich 14,2 procenta je víc než trojnásobek francouzských 4,8 procenta. Nemluvě o švýcarských 2,6 procenta. I v Německu stoupají ceny „jen“ o 7,6 procenta. Kdyby rozhodovaly globální dodávky, bylo by to všude stejné.

Zdražování z domácích zdrojů je v číslech jasně viditelné. Masivně rostou útraty za všechno zboží a služby. V březnu se například jen nákupy oděvů a obuvi zvedly o 211 procent. U dalšího spotřebního zboží evidujeme dvojciferné nárůsty. Je to klasická inflační spirála. Lidé nakupují, protože čekají, že zítra bude dráž, a oni si chtějí nakoupit ještě za lepší ceny.

Když se výrazně zvednou úroky, firmy nebudou mít možnost lidem zvyšovat platy, klesnou jim zisky. Nebudou mít na investice. Ekonomika se zpomalí. S vysokou pravděpodobností spadne alespoň do krátké recese. Růst cen se ale rychle zastaví.

Když se úroky nezvednou, bude prudké zdržování pokračovat. Během let bude zboží a služby o desítky procent dražší. Recese nemusí přijít. Spirála zdražování se bude točit dál. Zchudneme tím, že peníze ztratí hodnotu. Pokud stát ty vyšší ceny nebude pod tlakem blížících se voleb kompenzovat.

Ani jeden ten scénář není pěkný. Ani jeden není bezbolestný. Taková řešení už se nenabízejí. Teď se hraje o to, koho to bude bolet. Komu zbude ten černý Petr.

Když pojedeme podle Babiše a Michla, necháme ceny dál stoupat. Zaplatí to všichni, kdo nemají žádné dluhy. Kdo mají příjmy a úspory. Obojí ztratí na hodnotě. Za každých tisíc korun si najednou koupíte stejně zboží jako o rok dřív třeba za osm set. Životní úroveň padá o pětinu. Ten, kdo má dluhy, je na tom lépe. O stejnou pětinu klesá i reálná výška jeho dluhů. Protože úroky nestouply, nerostou ani splátky dluhů. Je to politika pro dlužníky. Lidi s hypotékami a spotřebními úvěry, firmy s bankovními půjčkami.

Konec inflace není v takovém scénáři rychlý. Spirála se nakonec stejně zastaví tím, že buď firma nebude mít na to, aby lidem přidala, nebo lidé nebudou mít na to, aby si zboží a služby koupili. Teprve pak přestanou ceny růst či začnou klesat.

Když se zvednou úroky, zdraží se úvěry lidem a firmám. Když ten růst bude značný, může přijít situace, kdy nebudou mít na splátky, protože příjmy jim tak rychle neporostou. Přijdou krachy firem a někteří lidé přijdou o své nemovitosti, na jejichž splátky už nebudou mít. Zdražování se rychle zastaví. Tím pádem se ochrání příjmy i majetky těch, kdo dluhy nemají, před inflací. Je to politika pro nezadlužené.

Ekonomika může spadnout do rychlé recese, ale zároveň se z ní s velkou pravděpodobností rychle probere a vrátí se ke stabilním cenám. A základním mandátem České národní banky je podle ústavy ochrana cenové stability. Už sám zákon tedy říká, jak by se měli bankéři rozhodovat. Podle jakých priorit. Politika pro dlužníky se do ústavního mandátu nevejde.

Historie ukazuje, že časy inflace jsou destruktivní. Vedou k sociálním rozvratům. Velká Británie sedmdesátých let nebo výmarská republika jsou jen ty nejvarovnější z mnoha případů.