Před 30 lety československým disidentům nakrátko svitla naděje, že komunistický režim ustoupí od politiky tvrdé perzekuce a podobně jako v sousedním Polsku či Maďarsku umožní opozičním silám veřejně působit. Díky návštěvě francouzského prezidenta Françoise Mitterranda mohla nezávislá hnutí 10. prosince 1988, na Den lidských práv, vůbec poprvé od nástupu normalizace uspořádat veřejné shromáždění, jež se konalo ke 40. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv.

Za shromážděním tehdy stálo pět opozičních hnutí – Charta 77, Hnutí na obranu lidských práv, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Nezávislé mírové sdružení a České děti. Podle tehdejších agenturních zpráv přišlo na akci, která se konala na Škroupově náměstí v Praze 3, přibližně 1800 lidí. Agenti Státní bezpečnosti odhadovali jejich počet až na 5000.

Lidé si vyslechli projevy Václava Havla, Ladislava Lise, Václava Malého i dalších disidentů, kteří vyjádřili naději, že vedení státu ustupuje od násilného potlačování opozice. Před závěrečnou hymnou, kterou zazpívala Marta Kubišová, účastníci manifestace schválili deklaraci vyzývající k dodržování lidských práv, uznání činnosti pro nezávislé skupiny a propuštění politických vězňů.

O demokratické změny však komunistům nešlo, jen se čistě pragmaticky chtěli vyhnout nepříjemnostem v zahraničí. Také první reakce oficiálních struktur na akci ukázaly, že jejich pohled na opozici se nijak nezměnil. Manifestaci odsoudilo Rudé právo, podle kterého „řečníci demagogicky tvrdili, že občané nevěří státu a požadovali osvobození údajných politických vězňů“. Úřady už poté žádnou podobnou akci nepovolily. Skutečný zlom přinesl až listopad 1989.