Jedním ze dvou letošních laureátů Nobelovy ceny za literaturu se stal rakouský spisovatel a dramatik Peter Handke. Reakce na to byly nejednoznačné, jednotlivci i organizace (americký PEN klub) se proti rozhodnutí švédských akademiků ozvali – Handke se totiž výrazně angažoval při obraně někdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiče a vůbec počínání srbských nacionalistů během války v Jugoslávii, v televizním rozhovoru dokonce tvrdil, že masového vraždění po pádu Srebrenici se nedopustily srbské jednotky, ale zaranžovali je bosenští muslimové, spisovatel mluvil i na Miloševičově pohřbu. O tom, že se Handke nasazoval ve prospěch pochybné kauzy a – velmi mírně řečeno – pochybného hrdiny, není sporu. Ty aktuálně se ozývající protesty západního intelektuálního prostředí přesto mohou působit v něčem podivně, teatrálně (vyjímám z toho hodnocení hlasy autorů, kteří válku v Jugoslávii zažili a měli zkušenost se srbským nacionalismem z první ruky). Mohou především dokládat jakousi změnu optiky, způsobu, jímž západní kulturní establishment vnímá Miloševičovo Srbsko.

Peter Handke ve svém obdivu k srbskému nacionalistickému vůdci nebyl zdaleka sám. V kontextu evropské kulturní elity to tenkrát jistě nebylo většinové stanovisko, skupina apologetů srbského nacionalismu ale nebyla bezvýznamná, patřily k ní osobnosti, které jsou v prostředí intelektuální levice dodnes uctívány. Slobodan Miloševič se střetl s Američany, a už jenom proto v něm tohle prostředí mohlo vidět bojovníka proti imperialismu a „neoliberalismu“, měl blízko k Rusku, k němuž část radikální levice chová jakousi reziduální náklonnost i po pádu Sovětského svazu. Byl to bývalý komunistický aparátčík, v němž bylo možné vidět (když zároveň prokazoval velkou schopnost nevidět) obhájce odkazu mnohonárodní federální Jugoslávie, která byla také – při vší její atypičnosti – komunistická země. V očích určitého typu pokrokového intelektuála samá plus. Odhlédnout od toho, co daný „geroj“ skutečně dělá, je pak snadná mentální operace (když se kácí les, létají třísky, ti druzí v konfliktu taky nejsou žádní světci a tak dále a tak podobně).

Spolu s Handkem se v Miloševičův prospěch angažoval třeba i známý dramatik Harold Pinter, rovněž nositel Nobelovy ceny (2005), guru levicové inteligence Noam Chomsky (měl dokonce v plánu vystoupit během procesu s Miloševičem jako svědek obhajoby), velmi promiloševičovské postoje tehdy hlásal třeba i současný vůdce britských labouristů Jeremy Corbyn, který se mezi mladou akademickou levicí těší obdivu až bezmeznému. Pobouření na Handkem nedokládá nějakou proměnu morální citlivosti evropského kulturního prostředí, změnila se ale politická situace a linie politického rozdělení dnes vede jinudy než před pár lety. K Rusku se už neupírají pomýlené naděje intelektuální levice, mění se v bubáka, někdy až univerzálního, ta proměna vnímání se dotýká celé „ruské sféry“. „Srbské věci“ se navíc ujaly často nacionalistické a populistické skupiny – i v Česku, kde bude 28. října na Hradě vyznamenaný režisér Emir Kusturica. Spíš než s jeho filmy to souvisí s jeho politickými postoji (mimo jiné je to taky velký obhájce Miloševiče a Putina). I v pohledu na jugoslávskou historii se ustavuje nevábná koalice starobolševiků a novodobých nacionalistů.

Peter Handke do téhle partičky taky patří, tak proč by mělo člověku vadit, že na to někdo pobouřeně upozorňuje? Ten méně podstatný důvod je, že ty hlasy přikládají nepřiměřený význam Nobelově ceně. Ano, je to to nejprestižnější ocenění a laureát dostane hodně peněz. Ale není to certifikát věčných kvalit literárního díla ani vysoké morálky jeho autora. Je to cena pro člověka, o němž se pár švédských akademiků dohodne, že by ji měl dostat. Za dobu existence ceny ji získali autoři velcí, prostřední i nicotní, politické názory některých z nich byly podobně extrémní a třeba i odpudivé jako v případě Petera Handkeho, jiní byli naopak jasnozřiví a třeba i odvážní. A především dohadování se o rakouském laureátovi přichází v době, kdy se vehementně prosazuje vnímání umělce jako nositele úkolu šířit svým dílem ty správné myšlenky, přičemž definice správného je ideologicky velmi rigidní, stoupenci téhle tendence se vyznačují až policejním zaujetím při zkoumání minulosti hodnocených, v níž retroaktivně hledají projevy odchýlení se od dnes vyžadované linie. Názory a skutky Petera Handkeho v době války v Jugoslávii a po ní mi připadají strašně pomýlené a lidsky odpudivé. Ta tendence k ideologickému dohledu je ale pro budoucnost literatury a vůbec umění daleko nebezpečnější než ocenění pro jednoho spisovatele, který se zhlédl ve válečném zločinci.

Další texty komentátora Ondřeje Štindla najdete zde.