Nikdy se levicové strany tak nehlásí k biblické moudrosti, jako v situaci, když bojují za zvýšení minimální mzdy. „Hoden je dělník své mzdy,“ prohlásil přece Ježíš podle Lukášova evangelia. Těžko pak mohou jeho radu zpochybňovat podnikatelé, obvykle příznivci pravicových, tedy křesťansky orientovaných stran.

Na pondělním jednání tripartity nezazněla citovaná věta přímo ve své tradiční formě, ale nejednalo se tam o něčem jiném. Tripartita tentokrát selhala jako odborný orgán, se kterým má vláda konzultovat ekonomický rozměr své politiky, protože se proti sobě postavili dva z jejích tří členů. Šéf odborů Josef Středula požadoval zvýšení minimální mzdy z letošních 13 350 korun na patnáct tisíc měsíčně hrubého, ovšem zaměstnavatelské svazy jsou ochotny přistoupit maximálně na 14 tisíc. Najít kompromis nepomohli ani zástupci státu. Za odbory se postavila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD), která připouští zvýšení nejméně na 14 700 korun, ovšem podniky podpořila její tradiční rivalka Alena Schillerová (ANO) z resortu financí. Podle ní by měl růst minimální mzdy držet krok s průměrnou mzdou, která v příštím roce vyroste o necelých šest procent. V případě nejnižšího platu to znamená na úroveň těsně nad 14 tisíci. Namísto věcné debaty se tedy odboráři se zaměstnavateli pohádali a obě ministryně se přidaly každá na jednu stranu.

Lze pochopit obě strany, zvlášť postoj odborů s maximou „konec levné práce“ může značné části populace imponovat. Jejich argument o tom, že minimální mzda je nejnižší ze všech okolních států, se ovšem dá letos použít jen s určitou licencí. V roce 2014 skutečně dosahovaly nejnižší povolené mzdy v Česku úrovně 300 eur, od té doby se však poměry mění a v přepočtu na společnou evropskou měnu už berou podle Eurostatu méně nejen Bulhaři a Rumuni, ale také Chorvati, Lotyši a Maďaři. Polská minimální mzda je proti Čechům vyšší o čtyři eura a slovenská o euro. Pokud by se prosadil návrh předsedy Středuly, pak by už Češi měli mezi postkomunisty po Slovinsku druhou nejvyšší minimální mzdu. Jen by nesměli zvyšovat i ostatní, což nelze zaručit, protože minimální mzda slouží jako jeden z nejoblíbenějších populistických nástrojů. Jednorázově zvýšili o víc než 100 eur minimální mzdu loni či předloni vykřičení populisté na Litvě či v Rumunsku a také levicí vzývaný španělský premiér Pedro Sánchez. Proti tomu se zdejší odbory a jejich spojenci z ČSSD ještě drží při zdi.

Daň špatně placených zaměstnanců

Stejně tak je možné porozumět podnikatelům, když tvrdí, že poměrně svižné zvyšování minimální mzdy z posledních let už musí tváří tvář ekonomickému ochlazení skončit. Pochopitelné je rovněž varování liberálních ekonomů, že příliš prudké zvýšení nivelizuje platy v celé republice a v průměru zhoršuje efektivitu pracovní síly. Je pravda, že podle šetření statistického úřadu vydělává na úrovni minimální mzdy jen 5–10 procent zaměstnanců, ovšem pokud se pomůže jim, tlačí se nahoru také mzdy těch, kteří berou jen o málo méně. Protože ovšem firma musí peníze někde vzít, pak to obvykle odnesou ti, kdo berou víc než průměrný plat. Proč se tedy snažit, když přidáno dostanou přednostně ti s nižší kvalifikací či ambicemi.

Dalo by se tedy čekat, že vicepremiérka Schillerová jako zástupkyně podnikatelské strany snahu levicové soupeřky odmítne. Může se to stát, nejdřív však bude muset vybojovat vnitřní boj. Víc než špatně placeným dělníkům se změna minimální mzdy vyplatí ministerstvu financí a dalším státním institucím. Důmyslný daňový a sociální systém jim umožňuje, aby si z každého zvýšení hrubé mzdy strhly 64,9 procenta na daních a pojistném (v případě zaměstnanců, kteří nemají slevy aspoň na dvě děti). Tomu se pak dá stěží odolat. Navíc i v tomto případě lze využít morální autoritu bible. „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři,“ cituje Ježíše autor Markova evangelia. V podtextu tím mimo jiné říká, že záleží jen na tom, o kolik si císař řekne.