komentář Ondřeje Štindla

Když novináři „onemocní“

komentář Ondřeje Štindla
Když novináři „onemocní“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jsem nemocný člověk a potřebuju pomoc. Těmito slovy měl podle německého týdeníku Der Spiegel reagovat reportér Claas Relotius, když byl konfrontován s důkazy, že si ve svých oceňovaných reportážích právě pro Spiegel často bohapustě vymýšlel. V něčem je to dobově velmi příznačná reakce – útěk od odpovědnosti k diagnóze, zaujímání pozice oběti nebo také oběti. Nemocný člověk nemůže nést vinu za to, jak se jeho nemoc projevuje. Vyčítat Relotiusovi jeho vylhané texty by z toho hlediska mělo být stejně nesmyslné jako vyčítat kašel chorému tuberkulózou. Skandál kolem Relotiuse (komentář mu včera věnoval také kolega Marian Kechlibar) ale skutečně o nějaké nemoci vypovídá, postižený jí ovšem není jenom jeden nepoctivý novinář, ale i širší mediální svět.

Je s podivem, že Relotiusovi jeho výmysly tak dlouho procházely, mnohdy byly značně zjevné a třeba také ověřitelné. O editoriálních praktikách Spiegelu to nic pěkného nevypovídá a jistě není třeba trpět iluzemi, že by to v jiných redakcích bylo zásadně lepší. Lze si představovat, jak mladý autor přibarví svůj text poprvé, slaví s tím úspěch a pokračuje touhle „metodou“ dál, dostane se do jejího vleku, protože ty vylhané reportáže budou v očích čtenářů i nadřízených lepší, barvitější, výraznější než takové, v nichž by se snažil popsat věci tak, jak je viděl. Je dost možné, že právě to, čím Relotiusovy texty zpětně působí jako krajně podezřelé, jejich autorovi nějakou dobu pomáhalo. Příkladem může být jeho dnes již známá – protože textem Michele Andersonové a Jakea Krohna na serveru Medium.com důkladně vyvrácená – reportáž o městečku Fergus Falls, kam se Relotius vydal, aby ho ukázal jako typické hnízdo voličů Donalda Trumpa a vůbec amerických „rednecků“. Autorovy lži a manipulace v textu působí jaksi organizovaně a cílevědomě, všechny směřují k tomu, aby z Fergus Falls a lidí v něm udělaly až groteskní naplnění stereotypů, jež „sofistikované“ čtenářstvo chová o amerických venkovanech. Dost možná tím autor vycházel vstříc poptávce publika i zevnitř redakce, třeba právě kvůli té místy až absurdní přepálenosti připadaly editorům i čtenářům pravdivé. Popisovaly svět v intencích sdílených stereotypů, jistě tedy byly v pořádku.

V trochu zdravějším prostředí by ale právě ta věrnost stereotypům měla v redakci spustit alarm. Člověk, který chodí světem s aspoň trochu otevřenýma očima, si přece všimne, že život stereotypům – zleva, zprava, seshora, zdola – takhle do poslední mrtě neodpovídá. A že text, který nějakou skupinu lidí líčí právě a jenom tak, se realitě nějakým zásadním způsobem zpronevěřuje. Bohužel je ale dnes pro mnoho lidí, kteří by měli být poučenější, právě stereotypnost dokladem pravdivosti. To se pak v médiích může lhát snadno, dlouho a docela úspěšně.

Nakonec jeden nevyžádaný tip. Pokud v nějakém textu žurnalistickém narazíte na postavu, která je anonymní nebo neidentifikovatelná (Petr z Prahy), která říká přesně to a jedině to, co autor potřebuje, vyjadřuje z hlediska vyznění textu žádoucí postoje a žádné jiné, není ničím specifická a vším stereotypní, je namístě připustit možnost, že může být úplně fiktivní nebo aspoň výrazně přibarvená.

22. prosince 2018