Boris Johnson a „vypůjčené“ hlasy ve volbách

Konec šetření

Boris Johnson a „vypůjčené“ hlasy ve volbách
Konec šetření

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když po volbách roku 2010 přišel poprvé do kanceláře nový tajemník britského ministra financí, našel na svém stole zalepenou obálku. V ní objevil rukou psaný vzkaz od svého předchůdce Liama Byrnea: „Milý tajemníku, obávám se, že peníze nejsou.“

Suchý humor je Britům vlastní, ale Byrneova sarkastická poznámka přesto způsobila menší skandál. Skrývalo se v ní až příliš mnoho hořké pravdy. Peníze opravdu nebyly a nově nastupující koalice konzervativců a liberálních demokratů to odcházejícím labouristům zazlívala. Rozhodujícím důvodem, proč nastaly hubené časy, ale nebyla politika končící levicové vlády; byla to celosvětová ekonomická krize, symbolicky odstartovaná pádem gigantické banky Lehman Brothers o dva roky dříve. Skutečné problémy, které se jejím pádem odhalily, byly o pár řádů větší a nákaza se v globalizovaném světě nedala omezit na jeden kontinent. Kolabující americká ekonomika s sebou stáhla i řadu ostatních, včetně té britské.

Výpadek příjmů britské státní pokladny byl drastický, závazky ovšem platily i nadále, takže země se začala zadlužovat, aby je aspoň nějak pokryla. Rozpočtové deficity vystřelily do neúnosných výšin. Bylo jasné, že takhle věci dále jít nemohou, a před volbami roku 2010 kandidovaly všechny tři velké strany – konzervativci, liberální demokraté i labouristé – ve vzácné shodě s programem šetření. Británie si zkrátka žila nad poměry a musela s tím skončit.

Tony Blair, britský premiér v letech 1997 až 2007 (vpravo), a Liam Byrne. Londýn 20. července 2004. - Foto: Reuters

A jako austerita

Volby vyhráli konzervativci, i když nedosáhli na většinu parlamentních křesel. Výsledkem tedy byla koaliční vláda, ve Velké Británii jinak dost vzácná. Po ekonomické stránce si ovšem oba partneři rozuměli: bylo potřeba škrtat. Režimu vládních úsporných opatření se tradičně říká jediným slovem austerita. Pouze dvou oblastí veřejného rozpočtu se škrty aspoň nominálně netýkaly. Jednou z nich byla zahraniční rozvojová pomoc, tou druhou zdravotnický systém NHS. Ve Velké Británii nefunguje systém plošného zdravotního pojištění, typický pro kontinentální státy, ale zdravotní péče je hrazena přímo z daňových prostředků, a to i pro cizince. Tenhle systém je dítětem poválečného labouristického premiéra Clementa Attleeho a pro Brity jde o extrémně citlivé téma; zaměstnanci NHS také tvoří největší voličský blok v zemi a mají sklon volit spíš doleva. K privatizaci NHS se neodhodlala ani Margaret Thatcherová a škrtat peníze ze zdravotního rozpočtu by byla politická sebevražda.

Nicméně ani NHS finančním efektům austerity úplně neušla. Její rozpočet sice nebyl přímo zredukován, ale jeho růst se značně zpomalil, víc, než by odpovídalo tomu, že britská populace stárne a počet lidí trpících chronickými nemocemi jako diabetes se zvyšuje. Otázka, kolik pacientů kvůli těmto omezením zemřelo předčasně, je politicky vysloveně explozivní; opoziční think-tanky generují děsivá šestimístná čísla, kdežto vládě blízké instituty jsou podstatně rezervovanější. Ale nějací byli určitě.

Další části veřejné sféry se už škrtům nevyhnuly. Nějakou chvíli se sekera vznášela dokonce i nad dvěma novými letadlovými loděmi třídy Queen Elizabeth, které měly Královskému námořnictvu zajistit, aby i ve 21. století bylo ve světě bráno vážně. Zvlášť osud té druhé, Prince of Wales, byl čtyři roky značně nejistý. Zakonzervování již rozestavěné lodi by ale také vyšlo dost draho, takže nakonec se ji vláda rozhodla dokončit; do řad Royal Navy byla oficiálně zařazena 10. prosince 2019.

V civilní oblasti se červená tužka rozjela ještě víc. Policejní sbory v Anglii a Walesu přišly o dvacet tisíc zaměstnanců, násilný zločin vystoupal na desetileté maximum. Značně zredukovány byly sociální rozpočty, například pro bezprizornou mládež. Radnice měst se musely smířit nejméně s třetinovým utažením opasků.

Z čistě číselného hlediska rozpočtové škrty neuspěly tak, jak si jejich autoři slibovali. Ačkoli původním plánem koaliční vlády bylo dosáhnout vyrovnaného rozpočtu nejpozději v roce 2015, nebylo ho dosaženo dodnes. Aspoň míra nárůstu státního dluhu se však zpomalila a nyní to vypadá, že by se jeho velikost mohla zastavit pod 90 % hrubého domácího produktu.

Demonstrant zmaškařený jako Boris Johnson, v té době ministr zahraničí, s figurínou představující tehdejší premiérku Theresu Mayovou. Londýn 3. února 2018. - Foto: Profimedia.cz

Dlouhé žití z podstaty

Rozpočtové ohledy jsou jedna věc, životní úroveň druhá. Utažení opasků nemusí být příliš kruté, dokud je krátké. Jak se ale období šetření protahuje, začínají se kumulovat problémy. Odkládaná údržba, nerealizované investice, úpadek majetku ve veřejné správě. Škrty v regionálních a městských rozpočtech neměly rovnoměrný dopad. Londýn na tom byl relativně dobře, ale pro pásmo postindustriálních měst na severu Anglie, podobné ústeckému nebo ostravskému regionu, byly redukce rozpočtů dost katastrofální. Ne všechno, co se při nich okrájelo, byl tuk, na některých místech šly zářezy až ke kosti. Příliš mnoho obcí bylo donuceno omezit veřejnou dopravu, přičemž zdaleka ne každý Brit jezdí autem nebo jej vůbec má; na některých místech dokonce vznikly asociace dobrovolníků, kteří jezdí se starými autobusy na trase proškrtaných linek, aby se senioři vůbec měli jak dostat k lékaři. Městské byty se opravují jen v nouzi nejvyšší, chátrající infrastruktura odpuzuje investory, kteří by přitom byli potřeba. Málokteré město na severu si dokázalo udržet nějakou finanční rezervu pro mimořádné události.

Sever Anglie měl smůlu i politicky. Šlo o region, který sto let platil za železnou baštu labouristů. To ale znamenalo, že na něj rukou společnou a nerozdílnou „kašlaly“ obě velké politické strany. Pro vítězství ve volbách jsou důležité marginal seats, okrsky, ve kterých není rozložení sil úplně jednoznačné a může je vyhrát ten či onen, podle toho, jak dobře povede kampaň. Do okrsků, kde má jedna strana velkou převahu, se většinou neinvestuje ani čas, ani pozornost. To byl právě případ „rudé zdi“ kolem Liverpoolu. Labouristické vlády považovaly oblast za dědičně svoji, pro konzervativce byla zase předem ztracená. Kdyby zde byla o něco silnější lokální ekonomika, nemuselo by to tolik vadit; ale u stagnujícího postindustriálního kraje to znamenalo úpadek. Drolící se chodníky a nejezdící autobusy. A z toho plynoucí deprese nejen ekonomická.

Boris, který rád utrácí

Myšlenka austerity je v Konzervativní straně silně zakořeněná, ale všude se najdou oponenti, kteří zpochybňují zavedené principy. Jedním z takových lidí je právě nový premiér Boris Johnson. Na rozdíl od své předchůdkyně Theresy Mayové se Johnson s politikou striktní rozpočtové disciplíny nikdy příliš neztotožňoval a bylo to o něm všeobecně známo. V prosincových předčasných volbách tento fakt sehrál roli. Volby se sice točily kolem brexitu, ale jiná témata se nedala úplně pominout, a jedním z nich byl konec desetiletého utahování opasků. Nový předseda toryů dával obyvatelům průmyslového severu po dlouhé době naději, že jejich už tak dost zanedbaný region se přestane pomalu sunout – aspoň z hlediska infrastruktury a stavu veřejných služeb – někam k balkánským standardům.

Johnson už ohlásil rozsáhlý program modernizace a investic pro severní postindustriální pás. Učinil tak symbolicky v Sedgefieldu, nově dobytém území, kde dříve poslancoval Tony Blair. Slibovaný rozpočet má činit osmdesát miliard liber během pěti let, možná dokonce až sto miliard. To by mělo stačit k posunu životního standardu anglického severu na úroveň 21. století. Rovněž policistů má opět přibýt, a to nejen na severu, ale v celé Británii.

Kritickou otázkou ovšem zůstává, kde na to vzít, a případně na úkor koho nebo čeho. Británie by si samozřejmě na své záměry mohla půjčovat a při současných extrémně nízkých úrokových sazbách by ji to ani příliš nebolelo. Ale v Konzervativní straně je stále ještě dost příznivců rozpočtové disciplíny na to, aby byl takový návrh pro Borise Johnsona jen obtížně prosaditelný. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby si na sebe tyto investice časem vydělaly samy. Pokud bude ekonomika růst a zanedbané regiony se stanou přitažlivějšími pro investory, mohlo by se to skutečně stát. V takovém případě by se nejspíš labouristická strana mohla s celým severem rozloučit natrvalo, nebo minimálně nadlouho.

Zatím má ovšem Johnson hlasy bývalých dělníků a jejich rodin jenom vypůjčené. Musí jim dokázat, že si jejich podporu zaslouží i příště. Pokud se mu to nepodaří, museli by konzervativci na jejich podporu zapomenout – minimálně na jednu další generaci.