Nejen o dvou nejslavnějších brankách Diega Maradony

Odlet „kosmického draka“

Nejen o dvou nejslavnějších brankách Diega Maradony
Odlet „kosmického draka“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V šedesáti letech zemřel fotbalista Diego Maradona; moje bublina, v níž jsou disproporčně zastoupeni pánové plus minus mého věku, to zaznamenala velice silně. A ukázalo se v tom mimo jiné, jak smrt mění perspektivu, jíž člověk nahlíží na životy druhých. Nedělo se tak, myslím, jenom kvůli zásadě „o mrtvých jen dobré“. Videa a fotky, které dokládaly často bizarně se projevující úpadek kdysi nejlepšího fotbalisty světa (a možná i nejlepšího hráče všech dob), přestaly být zdrojem pobavení a staly se z nich spíš obrazy čehosi velice smutného. Velmi charakteristická byla jakási změna míry důležitosti, již lidé přičítali dvěma gólům, které Maradona dal proti Anglii ve čtvrtfinále mistrovství světa v roce 1986 v Mexiku, na šampionátu, jejž Argentina vyhrála především díky němu. Jsou to jeho dvě nejslavnější branky, každá z jiného důvodu.

Pro jistotu je tady uvedu. První byla ta pověstná Maradonova „boží ruka“, padla díky zjevnému a úmyslnému porušení pravidel, které rozhodčí nepochopitelně přehlédl a Maradona zatloukl. Druhý gól dal Maradona po neuvěřitelném sólu přes celé hřiště. Za jeho života byl, myslím, častěji – aspoň v našich končinách – připomínán ten první, jako příklad do očí bijící nespravedlnosti a taky nesportovního chování hvězdy, popírající fair play. Po hráčově smrti se ale jako ten důležitější a víc hodný připomínání jeví ten druhý. Protože taky je. Rozhodně je výjimečnější. Fixlovat dokáže kdekdo, ale předvést něco takového jako Maradona při tom tom slavném sólu, to v historii fotbalu dokázal jenom jeden člověk.

Hodně se píše o tom, že ty dva góly ilustrují rozpornost Maradonovy osobnosti, ukazují jeho temnou i světlou stránku. Ale zase. Jeho výjimečnost nespočívala v tom, že měl temnou stránku, tu má plus minus každý. Nakonec i ten jeho příběh – story člověka, který nezvládl svůj úspěch a skončil špatně, příběh člověka, který propadl závislosti, a taky příběh někoho, kdo získal, co chtěl, a zničilo ho to, není nějak výjimečný. Taky se dost často vypráví – jako fikce i jako „true story“. Asi něco vypovídá o člověku a v tomhle ohledu byl Diego Maradona člověk až na půdu. Připomínaný ale je kvůli něčemu jinému, něčemu, v čem byl ojedinělý, nikoli typický. Možná je to po jeho smrti vidět líp. A to možná dokonce opravňuje i nějakou širší naději – třeba je to, co člověk v životě udělá dobrého, nějak trvalejší než jeho selhání (samozřejmě pokud se nebavíme o osobnostech formátu Hitlera).

Když Maradona ty svoje slavné góly dával, sledoval jsem to v televizi a fandil Anglii, ten jeho druhý gól mě spíš roztrpčil – zpečetil to utkání. Dneska si ho pouštím spolu s památným výkonem komentátora Víctora Huga Moralese, který přenos komentoval v argentinské televizi. Předvedl při tom extázi, strhující, dojemnou a taky groteskní. Ta sílící dikce, křik člověka, který nevěří svým očím a zároveň jako kdyby se snažil hlasem na dálku vést míč. A pak erupce užaslé radosti, v níž se střídají série citoslovcí, novotvarů („Diegóóól! Diegóóól!“), pláče. A zároveň vyjádření vzhledem k situaci a také k zjevné rozrušenosti komentátora nečekaně poetická: „Kosmický draku! Z jaké planety pocházíš, abys všechny Angličany nechal za sebou a přivedl celý národ ke společnému křiku?“ Nakonec už jenom vyčerpaným, ztrženým hlasem uzavře: „Děkuju ti, bože. Za fotbal. Za Maradonu. Za tyhle slzy. Za to, že Argentina vede nad Anglií 2:0.“ A já po těch pár dekádách dokážu vidět tu situaci jeho očima (nebo si to aspoň myslím). A vím, že ten kluk, který trpce snášel, že tým, jemuž fandil, vypadl z mistrovství, zažíval spolu s miliony lidí neobyčejné privilegium. Mohl být zprostředkovaně svědkem a účastníkem čehosi výjimečného. Viděl člověka přesahovat lidské možnosti, vymykat se z limitů lidství. Kosmického draka, v jehož běhu a kličkování na fotbalovém hřišti bylo možné vidět taky metaforu čehosi většího. Snad osvobození nebo odpoutání se. Po letech se proto sluší k panu Moralesovi připojit a poděkovat za to všechno.

 

5. prosince 2020