komentář

Být ministrem „na kultuře“. Meta nejvyšší

komentář
Být ministrem „na kultuře“. Meta nejvyšší

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jak se tuzemské politické kauzy vlečou a vlečou, stává se výraznější a výraznější jejich absurdita a místy i grotesknost. Třeba nekončící zákopová válka mezi prezidentem Zemanem a sociální demokracií o obsazení postu ministra kultury. Pořád se něco děje a zároveň se nic neděje. Po dlouhých průtazích odcházející ministr Staněk pověřil řízením úřadu náměstka Reného Schreiera, ČSSD dala hned najevo, že zastupujícího ministra nebere jako stranického zástupce, čeští uživatelé sociálních sítí jsou zas zklamáni tím, že se do vlády nedostal jiný náměstek, Alois Mačák, jenž se stal ve virtuálním světě značně populárním jako veršotepec („olízni mě sladce zespod i z vršku, nechci vedle sebe nehybnou sošku“). Skutečně škoda, po všech těch peripetiích by se ten pán na ministerskou židli hodil, moc pěkně by na ni sednul, jeden z bývalých ministrů pro takový typ souladu používal hojně citované lidové přirovnání...

Možná to nejabsurdnější na současném sporu je sám jeho předmět – obsazení funkce ministra kultury. To všechno dohadování, překračování mezí ústavnosti se děje kvůli tomuhle. Ta náhlá veledůležitost resortu je přitom v přímém rozporu se způsobem, jakým se k obsazování ministerstva po většinu porevolučních let přistupovalo. Ten úřad zcela rozhodně nebyl vnímán jako startovní pozice k úspěšné politické dráze, spíš byl vnímán jako obdoba pozice tajemníka pro zemědělství v někdejším sovětském politbyru – konečná. Pro aspirujícího politika je to funkce k ničemu – rozpočet malý, veřejný zájem o jeho činnost rovněž, navíc se činnost úřadu dotýká lidí, kteří se často a rádi vyjadřují do médií a mají hodně názorů, člověk s nimi potřebuje nějak vyjít, ale zase ne moc – mezi širokou veřejností nejsou zrovna populární (však se také pro ně používá odpudivý souborný název „kulturní fronta“).

Není divu, že se ministři kultury v takovéhle situaci nehledali zrovna snadno a výsledek hledání tomu zhusta odpovídal – nějaké hlubší kulturní zájmy mezi tuzemskými politiky nejsou zrovna obvyklé, představy některých z nich o kulturních hodnotách se blíží páně Mačákovým představám o poezii. Rychle minuly časy, kdy patřilo k dobrému tónu svěřit resort někomu na kulturním poli významnému, zasloužilému, post se stal spíše „zbytkovým“, jeho držitelé a držitelky na sebe často upozorňovali způsobem spíš bezděčným.

Antonín Staněk mezi takové ministry typologicky zapadal – svými občas pozoruhodnými názory a způsobem jejich vyjadřování (zvlášť v poslední týdnech jeho filozofování nabíralo „grády“), zálibou v tvorbě normalizačního poety Karla Sýse. Nakonec se mu to ale v plodné spolupráci s Milošem Zemanem podařilo. Z funkce ministra kultury se konečně stal ten nejzásadnější post české politiky. Parnas. Olymp. Teď už to jistě bude jenom a jenom lepší.

 

1. srpna 2019