komentář daniela kaisera

Marek Benda s „novodobou StB“ zas až tolik nepřehání

komentář daniela kaisera
Marek Benda s „novodobou StB“ zas až tolik nepřehání

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Podle tzv. Godwinova pravidla platí, že čím déle probíhá (online) diskuse, typicky na sociálních sítích, tím je pravděpodobnější, že bude použit příměr s Hitlerem nebo nacisty. Šermování Hitlerem a ve středo- a východoevropském případě i Stalinem a komunisty je z dobrých důvodů považováno za poklesek. Dopustil se ho teď poslanec ODS Marek Benda, když při kritice vládní novely zákona o policii vytáhl těžkou zbraň a mluví o „novodobé StB“?

Dotyčnou novelu do vlády přinesl ministr vnitra Jan Hamáček. Novela, kterou Babišova vláda v pondělí schválila,v sobě mimo jiné ukrývá pasus, který nově informace získané tajnou službou umožní používat jako důkaz u soudu. Nejdřív to vypadá nevinně, až užitečně. Ministr Hamáček pro větší pochopení kreslí hlavně teroristické scénáře (ovšem kdy jsme v českých zemích naposledy zažili nějaký teroristický útok?), stejně tak se ale dají použít scénáře, které čerpají z tematiky organizovaného zločinu a vysoké korupce: pracovník BIS bezpečně ví něco hrozného, bohužel se s tím vinou dosud platného zákona o Policii ČR nedá nic udělat, vládní místa to nechtějí slyšet (proč asi) – a co teď honem? Už by se skoro podělil se státním zástupcem, ale to mu teď chce překazit poslanec Benda.

Pro Bendův příměr s StB existuje při všech rozdílech – žijeme v demokratickém státě se svobodou slova a nezávislými soudy – vážný důvod. I kdyby to bylo myšleno dobře, toto je návrh první skutečně velké změny v modelu tajných služeb, jak byl nastaven hned v roce 1990. Jistě, tehdy vládla citlivost na všechno, čím by se kontrarozvědka demokratického státu mohla podobat té komunistické. Takže se zavedla nová zásada, že tajná služba nevede boj, „pouze“ informuje státní představitele.

A zatímco StB kdysi mohla iniciovat vyšetřování – na základě informací získaných zpravidla odposlechem či od agentů – a plody své práce předávala rovnou prokurátorům, polistopadový establishment naopak mezi tajnou policii na jedné a veřejnou policii a prokuraturu na straně druhé postavil zeď. Kontrarozvědce sice nic nebrání se s důvěrným podnětem na své viditelnější kolegy obrátit, ale ti si to posléze musejí odmakat sami.

Už téměř třicet roků je zásadním rysem systému, že důkazy používané u soudu se opatřují pod dohledem státního zástupce. A to by Hamáčkova novela zrušila. Jestli tohle není nakročení zpátky k systému, který byl zrušen před téměř třiceti lety, tak už nic.

Tento revoluční, vzhledem k termínu něžné revoluce bychom mohli říkat spíš kontrarevoluční, nápad bloudil jako duch mezi zpravodajskou komunitou a politiky několik let. Janu Hamáčkovi zůstane neslavný primát prvního ministra vnitra, který se nápadu chytil. Že mezi zastánci novely najdeme i tolik chváleného ředitele BIS Michala Koudelku, napovídá, že i tato aura má své limity. Snad nás před krokem vzad ochrání ti vysmívaní poslanci.