S Jitkou Čvančarovou se autor rozhovoru setkal při natáčení seriálu Pozadí událostí. Dostal tam totiž roli od režiséra Jana Hřebejka, kdy měl zahrát sám sebe. Jitka Čvančarová tam hrála ambiciózní děkanku a byla tak přesvědčivá, že autor má od té doby k osobnosti Jitky Čvančarové velký respekt, což je patrné i ze způsobu vedení rozhovoru.

Vy jste z Mělníka, to člověku okamžitě naskočí asociace třeba se slavnou kostnicí, vinicemi nebo soutokem. Mělo to na vás nějaký vliv?

Jestli na mě měla nějaký vliv mělnická kostnice? Byla jsem tam párkrát… Ale o vlivu bych nemluvila. Ale ten soutok, to se mi hned spojí a tatínkem, který tam chodil do veslařského klubu, on byl velký sportovec, nejenže vesloval, ale denně jezdil osmdesát kilometrů na kole. Byl to vysoký, černovlasý, šlachovitý pán. Bohužel umřel, když mi bylo něco přes dvacet.

A jmenoval se Čvančara… Hezké jméno. Víte, že švancara je hornická sekera?

Nepovídejte, to mi uniklo… To slyším poprvé. Ale tatínek se jmenoval Čvančar… Já se taky vlastně jmenuju Jitka Čvančar… Už jako dítěti se mi to přechylování moc nelíbilo. Ale původ toho jména je z němčiny, můj pradědeček se ještě psal Schwänzer, byl to obchodník s látkami. Až dědeček si jméno počeštil.

A tatínek byl sportovec profesionál?

Ne, profesí byl inženýr elektrotechnik, byl zaměstnán v Rozhlase, pracoval v technické sekci, ráda jsem tam za ním chodila, chodila jsem těmi nekonečnými chodbami… I tam ale jezdil na kole. Tedy z Mělníka, ne po těch chodbách.

A maminka je taky z Mělníka?

Ano, celá rodina je z Mělníka nebo z okolí Mělníka: Dubá, Máchův kraj… Maminka, pokud se na ni ptáte, byla stavařka, pracovala v Praze v projekční kanceláři, taky pracovala nějakou dobu v Alžíru, pak kontrolovala technický stav sociálních ústavů, seniorských domů, různých sanatorií. A já často jezdila s ní a tam jsem poznávala společnost z jiné stránky, tam jsem se setkávala s lidmi, kteří byli nemocní, slabí, bezmocní. Děti v klecových lůžkách, děti, které třeba měly tak tenkou kůži, že na sobě nesnesly látku. A já jsem tam seděla s nimi, povídala si s nimi… To pro mě bylo důležité. Myslím, že tam se nějak zrodilo moje sociální cítění. Vy víte, že jsem už léta ve dvou nadacích.

Ano, ale nevěděl jsem, že to má takový původ. Že se soucitná Jitka zrodila v dětství při cestách s maminkou.

Já si obecně myslím, že jsem spíš člověk, který má sklony věci harmonizovat než ostřit hrany.

Často se z dívek se soucitnými rysy stávají ošetřovatelky, zdravotní sestry, opatrovatelky. Dřív z nich byly jeptišky, nyní jdou třeba v patnácti na zdravotnickou školu. Ale vy jste šla na stavební průmyslovku.

To bylo taky tím, že ta škola je na Mělníce, takže jsem to měla za rohem. A já jsem docela ráda, že jsem to vystudovala, i když myslím, že místní profesoři jsou rádi, že jsem se tomu pak nikdy nevěnovala. Ale já jsem původně chtěla jít na konzervatoř a věnovat se zpěvu. Mě už v té době lákal svět umění. Ale šla jsem disciplinovaně na stavební průmyslovku.

Kdo vás k tomu donutil?

Nedá se říct přímo donutil, ale rodiče si mysleli, že to bude lepší. Já jsem neměla v patnácti ještě, abych tak řekla, dobrou argumentaci. Byla jsem v podstatě poslušná, hodná, slušně vychovaná a nějak jsem se neuměla postavit.

Rodiče byli trochu autoritáři?

To vůbec ne, tatínek byl velký demokrat, v mém dětství v pozadí stále šuměla Svobodná Evropa. Jenom myslím, že rodiče měli obavu z toho povolání. Myslím, že oprávněnou. Ani se jim moc nedivím. Ono to opravdu není jednoduché. Já osobně svým dětem nic rozmlouvat nebudu, pro mě je nejdůležitější, když budou šťastné a spokojené, ale chápu, když má nějaký rodič obavy. A naši je měli.

Myslím, že stavební průmyslovku nevystuduje každý… Tam je těžká matematika, ne?

To jo, betonové konstrukce se tam počítají na sedm stran běžně. Už si z toho ale moc nepamatuju, to se přiznám. Taky jsem to pak nikdy nedělala. Ale něco mě na tom bavilo, řekněme ta kreativní část stavařiny.

Měla jste tam nějaký oblíbený předmět? Třeba beton, cement, deskriptivní geometrii?

Tu především… Víc jsem ale byla na humanitní předměty. Ale dlouho to bylo spíš takové zasuté a moc se to neprojevovalo. Docela dobře jsem zpívala, to ano, ale divadlo jsem nehrála a ani jsem do něj moc nechodila, nanejvýš na nějaké školní představení. Taky na Mělníce nebylo moc příležitostí. Já jsem zpočátku k herectví nesměřovala. Hlavně mě zajímala hudba, ale neměla jsem nějakou konkrétní představu.

Chodila jste někam zpívat?

Chodila jsem na zpěv a učila jsem se na lidové škole umění na klavír. Ale jestli jsem o něčem snila, tak snad o tom, že budu mít kavárnu a tam budou hudební nástroje a koncerty a budou se tam setkávat lidi.

Někteří lidé zažijí něco jako náraz. Přijdou do divadla a řeknou si: Tohle chci dělat!

Ke mně to přišlo tak po cestě. Po maturitě jsem si podala přihlášku na JAMU na muzikálové herectví, což byl jediný vysokoškolský obor, kde se snoubila hudba, tanec a herectví, hlásilo se asi dvě stě padesát lidí, brali jich deset, takže jsem tomu nepřikládala žádný větší význam, a ono to překvapivě vyšlo. Pak jsem měla nějakou dobu potíž to doma přiznat.

To už by vám asi nemohli bránit.

To ne, ale moc nadšeni z toho nebyli. Ale nechci budit dojem, že by snad s mými rodiči byl nějaký problém. Já jsem je vždycky milovala a oni mě.

Nebyla jste problematický teenager? Neběhala jste po Mělníku se sprejem?

Ne, žádná generační vzpoura. Nic takového. I s tím sprejem vás zklamu. Nikdy bych neposprejovala cizí zeď… Prostě respektuju, že ji někdo postavil, že někomu patří, že někdo jde kolem a nemusí se mu líbit, když je počmáraná. A to se netýká jen zdí. Takhle jsem byla vychovaná. Možná by se tomu dalo říct pokora a úcta k jiným. Chápat kontext a vnímat vlastní odpovědnost.

Takový princip slušného člověka.

To je základ demokracie, ne? Já jsem opravdu byla vychována k vlastní odpovědnosti. To neznamená, že jsem nedělala v životě chyby. Ale principy se snažím dodržovat. A myslím, že čím má člověk větší vliv, tím má větší odpovědnost. Vaše srdce vysílá v nějakém kmitočtu, to víte, že? A ta vibrace vašeho srdce dokáže ovlivnit člověka na tři metry. Takže lidi, kteří mají silnou energii, dokážou lehce ovlivnit lidi, kteří se k nim dostanou. Tím větší mají ale odpovědnost. Vždyť víte, že jeden člověk dokáže s prominutím rozesrat celou společnost, stačí když přijde do místnosti…

Ano, poznamenal bych, že teď od sebe sedíme méně než tři metry a vše je snad zatím v pořádku… My jsme se seznámili v seriálu Pozadí událostí, kde jsem se s vámi setkal v malé roličce. Zatímco vaše byla klíčová. Hrála jste děkanku humanitní fakulty, ambiciózní ženu doktorských sklonů a vůle prosazovat dobro, až z toho bylo lidem zle. Jak jste se do takové role vpravovala?

Strašně dlouho jsem nevěděla, jak na to. Je asi málo rolí, s jejichž charakterem jsem se takhle prala, až jsem skoro nevěděla, jak je vymyslet. Vizuální představu jsem měla, v tom mi současná česká politika dost pomohla, to je docela zřejmé, ale jak na ni zevnitř, v tom jsem dlouho tápala. Přece jenom člověk žije v nějakém prostředí, s nějakým druhem lidí se setkává, s jiným nikoli. A s nějakým ani nechce, což tedy bude případ té paní děkanky, kterou jsem měla hrát. I když já už nějakou zkušenost se světem a lidmi mám, takže jsem řadu věcí odpozorovala a sama zažila.

Ne všechno asi musí herec znát ze zkušenosti. To by nemohl hrát třeba vrahy…

Jistě. Ale pokud se bavíme o tom, jak se herec dostává do role, tak myslím, že není žádná jednoduchá rovnice, ani nevím, jestli se to dá popsat.

Občas taky asi něco poradí režisér.

Konkrétně s Honzou Hřebejkem je velká pohoda. To je svobodná, smysluplná a krásná práce. On občas něco chytrého a přesného řekne a víc toho člověk ani nepotřebuje. S ním se dělá moc dobře.

Myslím, že v té roli byl patrný váš komediální talent. Schopnost shodit tu vaši zjevnou atraktivitu a proměnit ji v sebeničivý nástroj. A zdá se, soudě podle některých kritik, že jste ťali do živého.

To jste ještě neviděl, co jsme všechno natočili… Škoda že se to tam nevešlo. Ale když mluvíte o těch kritikách, taky jsem něco četla, něco ne, a jestli narážíte na to, že autorům vyčítali, že nebyli dost uvědomělí, tak já bych řekla, že taková ta korektnost nebo až hyperkorektnost do umění nepatří. Zabijete tím téma, zabijete tím napětí, zabijete tím humor. Řekněte někomu korektní vtip. Bude se smát? Asi těžko.

Snažím se být teď s vámi velmi korektní.

To oceňuju. Být slušný a zdvořilý, to je v pořádku, já jsem tak ostatně vychovaná, ale v umění se pořád nemůžete ohlížet, jestli se někoho nedotknete, jestli vám to někde nebude vyčítat. Ano, nějaké mantinely existují, ale nemůžete je dodržovat fanaticky. Cokoli, co zavání fanatismem, je špatně. Včetně dobrých úmyslů. Fanatismus ničí myšlení a ničí nadhled a vede vás do… nevím, jak to říct jinak, do prdele. Nebo do hajzlu? No prostě do háje.

Setkala jste se v českém herectví s něčím, co tím zavánělo?

Myslíte nějaké bojkoty nebo tak? Ne, občas nějaké snahy asi byly, ale to byly spíš takové ojedinělé výkřiky. Myslím, že k té americké angažovanosti nemáme moc sklony.

Občas by ale herci mohli bojkotovat nějaké špatné filmy, a to nikoli z důvodu korektnosti.

Narážíte na to, že jsem v některých takových filmech hrála… Tak dobře, já vám řeknu, v jakém období jste mě zastihl. Já jsem si v srpnu natřikrát zlomila nohu. Nic příliš vážného to nebylo, ale asi čtvrt roku jsem s tím ležela, moc jsem nemohla chodit, už je to naštěstí v pořádku. Ale týden předtím jsem učinila rozhodnutí, které se ve mně skládalo delší dobu, minimálně rok, takže to nebylo žádné emoční rozhodnutí. A to rozhodnutí plynulo z hluboké frustrace z mé profese. Z amatérismu, z povrchnosti, z banalit, z marnosti, plynoucí z toho, že berete role do béčkových, někdy i céčkových filmů a pořád to omlouváte tím, že to brát musíte, že musíte živit rodinu a že příště by třeba další nabídky nepřišly a vy byste měl problém. A propadáte se do frustrace stále hlubší a zároveň nevíte, jak z toho. Je to jako z té bajky o tom, jak se vaří žába. Tak dlouho čeká s tím, že vyskočí, až se uvaří.

Ale vám k tomu skoku pomohla zlomená noha.

Prostě jsem zařídila, abych si mohla dát pauzu. Nebo možná úplně skončit, co já vím. Dokonce jsem i všechno zařídila se svým agentem, že dostojím svým závazkům, a pak děj se vůle boží. A do toho jsem si zlomila nohu, což je možná nějaký zásah osudu nebo potvrzení, že tak to má být.

Taky asi záleží na tom, jestli si to člověk může dovolit. Myslím materiálně.

Ano, jistě. A je fakt, že jenom uměním se u nás člověk uživí těžko. Ale nemůžete jenom dělat kompromisy, protože pak se člověk zpronevěří sám sobě. Je to začarovaný kruh, protože kdo pak zaplatí tu hypotéku? Tak já vezmu ještě tohle… Ale už naposledy. Znáte to.

Dovedu si to představit.

Ano, byl to hlubší význam zlomené nohy. Dala bych možná přednost hezčím indiciím, než jsou šrouby v noze, ale taky dobré.

Viděla jste všechny filmy, ve kterých jste hrála?

Ne. Na některý jsem se radši podívat nešla. Ale to je i tím, že jako herec z pozice námezdní síly nejste schopen ovlivnit, jak ten film nakonec bude vypadat. To byste musel sedět ve střižně, což samozřejmě nejde. Mě to hrozně frustruje, že to nakonec nemůžu ovlivnit. Je s vámi nakládáno jako s materiálem, ale jinak to ani moc nejde.

Ale taky jste hrála v náročných filmech, myslím Marhoulovo Nabarvené ptáče.

To je jiný případ. A byla jsem ráda, že jsem tam hrála. Už ta Kosinského kniha mnou silně otřásla. Ten film má pořád ohlas. Teď se promítal v Bruselu a v Paříži. Bylo to hrozně hezké a emocionální. Byla jsem na diskusích, kde se lidi velmi zajímavě a hluboce vyjadřovali a bylo poznat, jak je to zasáhlo. Určitě to je zesílené i tou hroznou realitou, která se vrátila do míst, do kde se Nabarvené ptáče odehrává.

Není to právě film pro každého. Řekl bych, že přednostně pro publikum, které u filmu rádo trpí.

To nesouhlasím, spíš bych řekla, že pro ty, kteří jsou ochotni přemýšlet. Viděla jsem to v Paříži, tam seděli lidé určitě ne z nějakého masochismu, ale proto, že je zajímal film z míst, o kterých se chtějí něco dovědět. Při vší hrůze, kterou ten kluk prochází, je to pro mě taky film o naději.

Možná ve Francii ten film vidí jako nějaký obraz toho, jak vypadá východní Evropa.

Ano, je možné, že si to spojují s tím, co se teď děje na Ukrajině. A není divu.

Znáte Rusko?

Ne. Jednou jsme tam měli něco točit, ale pak z toho sešlo. V Rusku jsem byla jenom na moskevském letišti, když jsem letěla do Tibetu. Ani na Ukrajině jsem zatím nebyla. Až tam bude mír, tak tam ráda pojedu. Ale myslím často na to, že část štábu Nabarveného ptáčete byla ukrajinská. Vím, že jim Václav Marhoul nabízel, že jim pomůže se tady uchytit, kdyby chtěli. Všichni ale zůstali na Ukrajině a bojují. Dokonce náš architekt bojuje v nějakých speciálních jednotkách. Vybírali jsme na ně peníze.

Takže kousek nějaké rakety je od Jitky Čvančarové?

Nevím, jestli právě rakety, ale nějak je podpořit je myslím správné. Když bude deváťák útočit na prvňáky, tak taky tomu menšímu pomůžete. Nemůžete jenom láskyplně říkat: Nech toho, ty roztomilý syčáku, to se nedělá. Musíte zakročit a utnout to. Zlu a agresi se nesmí ustupovat.

Češi se dvakrát po sobě nebránili.

Já tohle v sobě nemám. Kdyby někdo na mě nebo na moji rodinu útočil, tak ho dokážu snad i zabít. Já jsem matka lvice. Kdyby k něčem takovému mělo dojít, tak se nerozmýšlím ani vteřinu.

Vy máte dvě děti, že?

Ano, syna a dceru.

A kdyby bylo synovi osmnáct a musel by narukovat, neposlala byste ho do bezpečí?

To je strašně těžké… To si ani nechcete představovat. Já nevím, myslím, že se na to nedá takhle teoreticky odpovědět. Pořád věřím, že to těm ruským matkám konečně dojde a povstanou a dají vědět, že takhle to nejde, že nebudou obětovávat to nejcennější, co mají, svoje syny, pro nic za nic, kvůli rozmaru nějakého mrzáka v Kremlu. Pořád na to čekám a pořád mám naději v ženskou sílu. Že ta to musí rozhodnout. Jsem možná idealistka, ale člověk musí mít ideály. Já je mám.

Hrála jste v nějakém ruském kuse?

Jistě. V Dostojevském, v Čechovovi. Mášu v Rackovi, Jelizavetu Nikolajevnu v Běsech. Mám spoustu ruských kamarádů, kteří tady žijí třeba dvacet let. Všichni tu válku odsuzují. Vím, jak je to pro ně těžké, odvrhly je třeba rodiny, které jsou v Rusku, jsou z toho na dně. Vždycky jsem byla proti kolektivní vině. Ať se to týká Rusů, Němců, nebo komunistů. Kolektivní vina je vždycky nespravedlivá a vždycky je to křivda. Já za to snad ani nemůžu, ale narodila jsem se se strašnou touhou po spravedlnosti. Když někdo někomu křivdí nebo mu upírá jeho práva, tak hrozně trpím. A strašně to prožívám. Asi to mám po rodičích.